07.11.2016 22:49


„Není to jen kniha, Facebook nebo blog. Je to pokus vyprávět téma vztahů v dnešním světě všemi možnými způsoby“, říkají autoři Bez jablka.

Autor: Klára Procházková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Co by se stalo, kdyby Eva nepodala Adamovi jablko a on si do něj nekousl? To je otázka, kterou si kladou Miloš Říha a Michelle Losekoot. On je šéf Skautského institutu, ona marketingová specialistka přes obsah. Společně spolu již přes rok píší blog Bez jablka, ve kterém se zabývají vztahy ve 21. století a nedávno jim pod stejným názvem vyšla kniha, která trhá prodejní žebříčky.

Miloš a Michelle spolu už přes rok píší blog s názvem Bez Jablka. Na začátku toho všeho byl román psaný v Cloudu, který psali na pokračování pro společnost Microsoft. Jejich fanoušky ale dost často zajímalo pouze to, zda spolu spí a nikoliv jeho obsah. I to, je přivedlo na myšlenku, jaké jsou vlastně vztahy v dnešním světě a že před 25 lety dostala generace dnešních třicátníků do vínku svobodu a na řadu věcí ohledně vztahů si musí přijít sama a nikdo jim v tom nepomůže. Na základě této myšlenky založili blog Bez jablka, který pojednává o tom, co by se stalo, kdyby Eva nepodala Adamovi jablko a on si do něj nekousl. Blog se stal později předlohou ke knize, která pod stejným názvem vyšla zhruba před měsícem a v současnosti trhá prodejní žebříčky.

Ilustrace: Barbora Balgová

Vy jste spolu už napsali jednu knihu, respektive román psaný na pokračování v Cloudu pro Mircosoft. Stejně se ale musím zeptat, jak vůbec k té spolupráci na blogu došlo?

Miloš: Ta spolupráce skutečně začala na projektu pro Microsoft, kde jsme dostali zadání psát společně v Cloudu. Docela jsme se toho chopili a udělali z toho úplně jinej příběh, než bylo původně zamýšleno. Nebylo to jen o tom, že každý z nás pravidelně napsal 1500 znaků, ale nejzajímavější na tom byla ta spolupráce na vymýšlení celého příběhu. Když jsme s psaním skončili, zjistili jsme, že nás to baví a hledali nějaké téma, které nás oba zajímá. Myslím, že Michelle do toho přinesla více téma vztahů a já jsem do toho přinesl téma toho, že svět se v současnosti strašně rychle mění.

Michelle: Já s tím úplně souhlasím. Pak jsme vlastně jen dlouho vymýšleli jméno a přišli jsme na Bez jablka a došlo nám, že to celé vystihuje. Protože kdyby mezi mužem a ženou nebylo to pomyslný jablko a Eva ho nenabídla Adamovi a on si do něj nekousl, tak se možná obě pohlaví mohli mezi sebou bavit bez přetvářek a bez nějakých her a bylo by to třeba o dost lepší. Což neznamená, že by mezi muži a ženami nebyly rozdíly, ale bavili by se o nich bez toho jablka.

A dají se tedy vztahy v současném světě vnímat jako hra právě proto, že tam je to jablko?

Michelle: Záleží na tom, jakou hru si vybereš, že hraješ. Jestli si vybereš, že hraješ Pexeso a hledáš k sobě správnou druhou kartičku nebo hraješ Člověče nezlob se a snažíš se co nejvíc figurek dostat k sobě do domečku. Možná je to hra a možná je to o tom, jakou hru si vybereš, kolik má kol a s kolika figurkami ji vlastně hodláš hrát.

Dá se vyhrát?

Michelle: Dospělý vztahy pro mě nejsou o výhře, ale o tom, že v tom domečku je nám dobře oběma a že se nesnažíme navzájem vyhodit nebo hodit šestku a přebít se.

Miloš: Vztahy totiž podle mě nejsou hra. Vztahy jsou jedna z největších životních výzev. Hru můžeš zopakovat. Vztahy jsou ale něco unikátního, protože žiješ jen jeden život a je to jedna z nejklíčovějších věcí, co k němu patří. Celá společnost je založená na tom, že muž s ženou najdou nějaký konsenzus a mají spolu dítě. Jsou za tím sice určitě romantický představy, ale je zatím také to zvířecí v nás a sex je důvodem k tomu, že přežívá populace. A to není hra, to je otázka života a smrti. Jako hru to nemůžeme brát, protože svět takhle nefunguje a mně na tom připadá fascinující, že za posledních 100 let se život člověka výrazně prodloužil, a když si dnes muž bere ženu a říká, že je to na celý život, tak to znamená mnohem delší dobu, než jak to bylo v historii.

Dnes se ale páry berou o dost později, než jak tomu bylo dřív, ne?

Michelle: No jasně, možná je to tak v určité části společnosti, ale rozhodně ne všude.

A jak je to tedy s rolemi vztahů v dnešním světě. Je muž stále mužem a žena ženou nebo se jejich role překrývají?

Michelle: Osobně si myslím, že role muže a ženy zůstávají. Že je to tak, že já rodím a Miloš je ten silnější a racionálnější. Já že mám šestý smysl a umím dělat spoustu věcí najednou, ale očekávám od partnera, že mi bude otvírat dveře do baru a pomůže mi do kabátu. V některých věcech ale skutečně přichází určitý zlom. Někdo tomu říká feminismus, někdo 21. století, někdo krize moderního mužství. Jsou to ty třecí plochy, kde se role muže a ženy začínají stírat. Typicky třeba úklid domácnosti, to, kdo bude na mateřské nebo kdo bude řídit auto. Navíc, kdo říká, že chlapi nejsou lepší kuchaři, nejsou citliví a empatičtí a daleko lepší vypravěči příběhů? To jsou ty případy, kdy nastává chvíle se o tom spolu bavit a negeneralizovat.

Miloš: Podle mě role muže a ženy v současnosti zaměnitelné nejsou, jen se překreslují hranice, kde se potkávají. Také žijeme v době, kdy muž a žena mohou žít sami. Ještě před desítkami let to bylo tak, že muž a žena se nepotřebovali jen existenciálně, ale i existenčně. Když chlap pracoval 16 hodin denně, nemohl se starat o domácnost a žena naopak nemohla chodit do práce. Teď je tu najednou masa lidí, která nabourává tu tradiční představu vztahu. Vztah totiž znamená upozadit své ego, protože může mít větší hodnotu než má naše vlastní individualita. Tohle v současnosti vnímám jako velkou výzvu.

Vnímáte v současné době ohledně vztahů nějaký tlak společnosti?

Michelle: Myslím si, že tlak maminek je v tomto ohledu stále stejný. Stále chtějí mít ty vnoučata a je jim třeba jedno za jakých okolností a s kým. Jsou zde ale určité odlišnosti, které se projevují podle toho, v jakém prostředí žiješ. Mám spolužačky ze základky, které teď mají tři děti. Mám ale i kamarádky, kterým je čtyřicet a nehodlají se usadit, protože si chtějí ještě užívat. V současnosti je to ale jiné v tom, že si můžeš vybrat. Nemusíš řešit, co ti říká společnost a v případě, že ti to nevyhovuje, se prostě přestěhuješ někam, kde to akceptovat budou. Dost záleží na tom, jak k tomu přistupujeme. Jestli nás k tomu, že máme děti ve čtyřiceti, vede touha po pohodlí nebo je to tím, že se na tu roli můžeme déle připravovat, sbírat životní moudrost a být možná díky tou lepší rodiče.

Miloš: Já nevím, jestli tlak společnosti se mění, ale myslím, že se mění to, co je považovaný za standard. Samozřejmě se změnilo to, že když je člověku 28, tak není standartní, že má ženu a dvě děti, ale že je sám. A to má samozřejmě vliv na spoustu dalších věcí, zároveň si ale myslím, že to ještě nemůžeme hodnotit, zattím uběhla příliš krátká doba.

A v čem je tedy ta výzva dnešních vztahů?

Miloš: Jak říká Zygmunt Bauman (slavný sociolog, který se stal známý tím, že definoval současnou dobu, jako dobu tekutou, pozn. red.), existuje jedno velké vyprávění, které říká „Nečiň velká rozhodnutí, protože je nebudeš moct vzít zpátky“. Když se rozhodneš pro tuhle kariéru, nebudeš si už moct vyzkoušet spoustu jiných prací. Když se rozhodneš pro tuhle ženu, tak nebudeš moct vyzkoušet spoustu dalších žen. Já vůbec neříkám, že je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je a s tím souvisí, že se snažíme hledat, jak vlastně žít, protože vodítka, která tu byla dřív, ubývají.

Michelle: Jestli je něco pro současnou generaci zajímavý, tak je to teorie kapesních vztahů. Tedy to, že vztahy vytáhneme ve chvíli, když je nám zle a pak je zase dáme zpátky do kapsy. To, že máme všechny lidi v mobilu je velmi fascinující a zrádný a je velmi lehké se tím nechat zlákat. Kdyby tě před sto lety posadili do cukrárny, tak by tam byl jen jeden čokoládový dort. Kdyby tě tam posadili teď, bylo by jich tam třeba sto. Najednou by sis uvědomila, že tenhle dort ti nechutná, na tenhle máš alergii a tenhle ti chutná víc, než ten druhej. Ta touha ochutnat všechny je hrozně okouzlující, ale je třeba si uvědomit, že ten čokoládovej možná přece jen bude nejlepší. A to si ta dnešní generace musí uvědomit.

Ilustrace: Barbora Balgová

Když teď ale odbočíme od tématu proměny vztahů a vrátíme se k tomu, jak je popisujete v dnešním světě. Jak vnímáte to, že stále vznikají nová a nová média a my se s nimi musíme srovnávat?

Michelle: Mně je v online světě příjemně, ale zároveň si myslím, že je přesně jako oheň. Umí být strašně zlý sluha a dost záleží na tom, jak ho využíváš. Pokud ho ale využíváš dobře, tak ho nevidím jako úhlavního nepřítele, který ničí vztahy.

Miloš: Online svět je tady hrozně krátce na to, abychom mohli řešit, co s lidskou komunikací dělá. Z hlediska tvorby je ale velmi zajímavý. Když před 50 lety nějaký autor napsal román, většinou byl na téma, které silně rezonovalo tehdejší společností. V té době byla kniha formou, která ho mohla čtenáři přiblížit. Dnešní svět je ale najednou více propojený a zároveň i víc demokratický, takže tvořit může každý a téma dnes nemusí mluvit jen knihou, ale celou řadou dalších způsobů. Bez Jablka není jen kniha nebo blog, ale pokus vyprávět tohle téma v dnešním světě všemi možnými způsoby a dohromady to všechno vytváří fenomén Bez jablka. Stále ale platí, že člověk musí mít určitý typ talentu. Jiné je to ale v tom, že je možné ho jednodušeji zprostředkovat dál.

Je teď Bez jablka součást vašeho života?

Michelle: Určitě, zejména když jsme tu knihu psali.

Miloš: Já jsem tenkrát na křtu říkal, že to byla taková naše spisovatelská svatba. A to nejen proto, že tam byli všichni naši příbuzní. Připadá mi totiž docela unikátní, že něco spolu píše kluk a holka a je to vlastně součást toho příběhu. Navíc jsme teď docela zvláštně svázaní a například není možný, aby rozhovor o Bez jablka dělal jen jeden z nás.

Tak ono to k tomu svádí, že.  Autor rozhovoru totiž očekává, že když se bude ptát na určité věci, tak dostane nějaké polarizované názory a tím vlastně podtrhne to, o čem ta kniha je.

Michelle: Svádí to k tomu, když jsi čtenář, kterého zajímá ta kniha. Zbytek čtenářů zajímá, jestli spolu spíme. Proto jsme na web i na obálku knihy dali, že spolu nespíme. To byla totiž nejčastější otázka našich přátel, když jsme spolu psali ten román pro Microsoft. Hrozně nás štvalo, proč lidé neřeší ten obsah, ale to jestli spolu spíme, a to je právě to bezjablečné téma. To, že nejsme zvyklí na to, že spolu dva třicátníci tráví docela dost času, baví se spolu o vztazích a přitom je spolu neprožívají.

Vyvolávají u vás vaše sloupky zpětně nějakou diskuzi?

Michelle: To asi ne. Debata ale přicházela, když jsme témata vymýšleli. Tím, že máme v týmu ještě Báru, která nám dělá ilustrace, a přibrali jsme Jakuba, který nám dělal grafiku a sazbu, tak je to krásně vyvážený a navíc jsme každý v jiné fázi třicátnictví. Miloš je několik let šťastně ženatý, já jsem sériový monogamista, Bára je single a Jakub těsně po rozchodu, takže když jsme témata skládali dohromady, tak ne pro všechny bylo každé z nich zrovna aktuální.

Miloš: V tvoření textů jsme ale plně autonomní a navíc oba píšeme sloupky na poslední chvíli, takže je většinou vidíme až potom, co vyjdou. Vždy si ale pamatujeme nějaký svoje hlášky a dáváme si zpětnou vazbu tak, že si připomínáme různé vtipné momenty.

Jak na vaše texty reagují vaši blízcí?

Miloš: Mojí ženě se hrozně líbí. Chce být první čtenář každého textu a myslím, že jí to baví.

Michelle: Mám kolem sebe kruh lidí, kterým se Bez jablka moc líbí. Když jsme jeden čas vydávali článek každou neděli, tak věděli, že v neděli večer sedím v jedné konkrétní kavárně a píšu. Věděli, že můžou přijít a říct mi svůj názor a že kolem deváté to bude online a oni si to budou moci přečíst. Vytvořili jsme nějaký očekávání, který odpadlo, když jsme začali psát knihu. Otázkou je, jestli na to někdy znovu najedeme, protože to pravidelný blogování je vlastně dost náročný, pokud nepíšeš o tom, cos měla k obědu. Musí to mít nějakou hlavu a patu, musí to korespondovat s druhým textem a ještě se k tomu ladí ilustrace a děláš to ve volném čase.

Miloš: A ještě je to tak, že každý ten náš text má 1500 znaků, což vlastně není vůbec velká plocha. Na té ploše musíš to téma uchopit, najít nějaké archetypy, které to téma přibližují a ještě nabourávat stereotypy. Mně napsání jednoho sloupku trvalo vždycky tak dvě hodiny a měl jsem to nastavené tak, že jsem každou neděli v šest večer šel na mši a od čtyř do šesti jsem vedle v kavárně psal Bez jablka a měl tak nějaký deadline, do kterého jsem to musel stihnout.

Navrhují vám lidé témata?

Michelle: Na Facebook jsme několikrát dávali výzvu, ať nám lidé napíšou nějaké návrhy na témata. Vtipný bylo, že většinou pak přišly návrhy na taková pasivně-agresivní témata, která se lidé bojí ve vztahu otevřít a navrhli ho, aby na něj pak partnera mohli upozornit. Navíc tím, že témata bereme přes humor, tak jsou pak snesitelnější. Kdybychom lidem jen suše říkali, jak se mají chovat a jak se nemají chovat, tak to nebude fungovat.

Miloš: S tím souhlasím a ještě bych k tomu dodal, že Bez jablka nečtou jen třicátníci. Máme spoustu reakcí od lidí, kterým je třeba 50. Není to tedy o tom, jak prožívají vztahy lidi v našem věku, ale jak je prožíváme obecně. Když jsem chodil na základku, tak tam měl možná tak jeden spolužák rozvedené rodiče, teď je to opačně, takže vztahové problémy zřejmě v současnosti řeší všechny generace. Podle mě ta kniha tedy začíná být zajímavá v případě, že se nám podaří objevit momenty, kdy ty století platný pravidla platit přestaly. Typicky třeba placení v hospodě. Lidé v tomhle případě moc neví, jak se zachovat správně. Když muž za ženu zaplatí, tak potlačuje její práva. Když nezaplatí, tak není gentleman a když se rozhodne počkat, jak se vyjádří ta holka, tak se taky může stát, že to zaplatí ona a to je vůbec trapas. A takových momentů je v knížce vlastně spoustu a tam kde se nám je povede najít, tak může být hodnotná.

Budete psát spolu dál?

Miloš: Já jsem za sebe přesvědčený, že určitě. Stala se z toho psaní s Michelle hrozně důležitá věc v mém životě. Nemyslím si ale, že to, co spolu budeme psát, nutně musí být Bez jablka.

Michelle: Já to vidím stejně. Je hrozně fajn otevírat debaty s fanouškama. Bez jablka už není jen blog nebo Facebook, ale knížka, která fyzicky existuje. Lidi nám k ní dávají zpětnou vazbu a říkají nám, že takhle, jak to píšeme, to je nebo není a moc nás to baví. Díky tomu teď ale nemáme čas na to psát něco dál a až to všechno odezní a ty rozhovory si s nimi dovyprávíme, tak možná začneme psát něco dalšího.

Zleva: kmotři knihy Bez Jablka Taťána Kuchařová a Ondřej Brzobohatý, Michaela Losekoot, Barbora Balgová a Miloš Říha. Foto: EveNue Photography

Miloš Říha:

Vystudoval sociologii na Karlově univerzitě. V letech 2007 – 2009 řídil firmu ProstorPlus.EU, která se zabývala strategickým plánováním ve veřejné správě a participativními přístupy při rozhodování o veřejném prostoru. V současnosti působí jako ředitel skautského institutu na Staroměstském náměstí. 

Michaela Losekoot:

Vystudovala Literární akademii v Praze. V současnosti pomáhá firmám s digitálním storytellingem a pod hlavičkou portálu Naučmese.cz pořádá kurzy tvůrčího psaní. Spoluzakládala českou pobočku internetového knihkupectví Martinus.cz. Píše blog pod názvem Růžová panda.

Blog bez jablka naleznete zde: bezjablka.cz

Klíčová slova: Bez jablka, blog, internet, kniha, Zygmunt Bauman, vztahy ve 21. století

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.