08.04.2019 00:27


Nemůžeme se schovat za nástroje, jejich absence je naše přednost, říkají vokalisté a capelly Shot-C

Autor: Dalibor Máslo | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Stejně jako mnoho jejich vrstevníků se na střední škole rozhodli založit kapelu. Skupina Shot-C je ovšem trochu odlišná - na jejich vystoupeních neuslyšíte jediný hudební nástroj. Coby a capella představují publiku hudbu pomocí síly svých hlasů, kterými mimo zpěvu nahrazují chybějící instrumenty. V čem tkví kouzlo vokálních skupin a jak se v nich mohou studenti prosadit?

Autor: Shot-C

Na úvod musí zaznít jedna hlavní věc – co to vlastně a capella je?

Patrik: Dá se říct, že je to typ hudebního žánru založený na hlase a zpěvu. Jinými slovy, skupina a capella hudebníků je taková, která vytváří své skladby či performance bez doprovodu hudebních nástrojů. Jsou odkázáni pouze na svůj vokální projev. Nejčastěji pak zpívají covery, tedy přezpívávají cizí skladby tak, aby právě hlasem nahradili chybějící hudební nástroje. Samozřejmě mohou vytvářet i vlastní singly. 

Dalibor: Člověk tím získá jiný pohled na jinak známé písně a melodie. Je to něco zvláštního, odlišného. Popsal bych to jako formu hudby, která není jako ostatní.

Jak na takovou specifickou tvorbu lidé reagují?

Dalibor: V základu je to stejné jako s jakoukoliv jinou tvorbou. Když zní dobře, může se líbit prakticky každému. Každý žánr se dá ovládnout úspěšně, pokud si s tím umělec poradí.

Patrik: Většina a capell chce hlavně odlišně podat již existující tvorbu. Ale i v tom se dá narazit. Najdou se lidé, kteří budou předělávky leckdy i vyzdvihovat nad originál. Ale jsou i tací, kterým to přijde špatné, jako by se tím původní tvorba znehodnocovala. My vokalisté se nicméně nesnažíme písně krást. Naopak se snažíme lidem umožnit vnímat je odlišným způsobem. Udělat už oposlouchané skladby znovu čerstvé a svěží.

Odráží se to i na zájmu o vystupování?

Patrik: Zčásti záleží na prostředí. Zpěv a hlas lépe vyniknou spíše v menších či uzavřených prostorách, než na stadionech a otevřených prostranstvích. Proto je tam pořadatelé budou preferovat. Ale může za to zčásti i fakt, že většina uskupení tady u nás využívá řekněme lehce jazzovou formu, která lépe vyzní ve specifickém prostředí.

Dalibor: Na druhou stranu ale může organizátory oslovit touha po neznámém. Kapela bez nástrojů, to je už pro většinu lidí něco neobvyklého. A tak z toho udělají takový experiment a pozvou a capellu, aby viděli odezvu publika. Absence nástrojů je vlastně naše hlavní přednost.

„Metal ti asi jen tak úplně nezahrají“

Který žánr se pomocí a capelly předává lidem nejlépe?

Tomáš: Částečně třeba country, to se ještě pořád drží jako nejsnazší a nejuchopitelnější k ztvárnění. Základní linku mívá relativně jednoduchou, jednotlivé hlasy u něj mohou vyniknout. Ale stejně dobře se prezentuje i popová hudba, hlavně v dnešní době. A v té se navíc může velmi snadno použít beatbox.

Beatbox? 

Patrik: Přesně tak. Část a capell se k němu postupně uchyluje, třebaže ještě zůstávají i některé bez něj. Dá se s ním nejlépe podkreslit hlavní linka skladby, může nahradit bicí nástroje i spoustu dalších efektů. Záleží jen na schopnostech daného umělce a jeho kreativitě. Sami se skrze něj snažíme trochu odlišit od ostatních a přiblížit naši hudbu mladším lidem.

A je naopak nějaký žánr, který by byl takřka neztvárnitelný?

Dalibor: Metal například. Ale i čistě elektronická hudba, moderní styly. De facto cokoliv, kde nástroje až příliš dominují. Tak moc, že je prostě nejde jednoduše nahradit, nebo přinejmenším nahradit tak, aby to znělo alespoň trochu dobře.

Patrik: Zkusit něco takového by byla výzva, nikdo to prakticky nedělá. Ale naše skladby nám musí být zároveň i blízké, musí nám sednout a líbit se. Existují umělci, kteří se snaží hudbou oslovit co nejvíce lidí a strhnout na sebe co nejvíce pozornosti, ale tím pak mohou jít proti svému přesvědčení.

Jaký je rozdíl mezi českou a zahraniční tvorbou?

Dalibor: Většinou převažují skladby zahraniční. Především anglické, samozřejmě. A to jak z hlediska coverů, tak coby originální tvorba. Je to podobné jako u jiných žánrů, ta angličtina prostě táhne a je přístupná relativně všem.

Patrik: České písně je ale leckdy mnohem snazší ztvárnit. Nemusíte se například tolik soustředit na výslovnost a i naučení textu vám může zabrat méně času, jelikož vám jdou slova a věty do hlavy v podstatě samy od sebe, a stejně tak i naskakují při následném vystupování.

Vokální skupina je hlavně o hlase, člověk nemusí umět hrát na žádný nástroj. Může účinkovat i někdo bez znalostí hudební teorie?

Dalibor: Alespoň tak dva lidé by ve skupině měli znát základy. A aspoň jeden z nich by pak měl mít i nějaký hlubší vhled do hudby a práce s ní. Znalost not, výška tónů, práce s hlasem, to se dá vždycky nějak vyladit. Ale je potřeba někdo, kdo dokáže poznat, kde co nefunguje a proč. Případně i připravit novou skladbu, rozdat role a podobně.

Tomáš: Je to sice hodně individuální, ale musí v tom být i nějaký řád. Nejde jen tak přijít, začít zpívat a doufat, že bude výsledek dobře znít. Je za tím dost práce, dřiny a zkoušení. A na rozdíl od kapel jsme i limitování naším hlasem. Nástroje můžete vyměnit nebo opravit. Ale se svým hlasem a jeho rozsahem nic moc nenaděláte.

Co je obecně pro vokální skupiny nejnáročnější?

Dalibor: Je tam strašně malý prostor pro chyby. Tvorba je čistě na nás, na účinkujících. Pracujeme bez nástrojů, bez podkladu, pouze s vlastními hlasy v tichu. Nemůžeme se schovat za zvuk nástrojů, který by nás přehlušil. Naopak musíme neustále sledovat, jak jsou na tom všichni ostatní.

Patrik: Skupina musí fungovat harmonicky. Když mají někteří část, kde zrovna vynikají, ostatní jim musí udržovat stabilní podklad. Ale potom se zase vystřídají. To je na tom nejtěžší. Musíte vždycky přesně vědět, v jakém bodě máte jakou roli a té se pak zvládnout držet. Pokud jeden zaváhá, může tím dost lehce ovlivnit i všechny ostatní. Poskládat funkční celek zabere hodně zkoušek.

Dá se v dnešní době elektronické a počítačové hudby prorazit s tak specifickým útvarem?

Dalibor: Existují někteří, kterým se to povede, ale ti jsou zpravidla na opravdu velmi vysoké úrovni. Taky v tom hraje velkou roli štěstí, osobní přístup a podobně. Ale jistě se tím dá spousta lidí oslovit. Ti, které už nebaví poslouchat pořád stejnou hudbu, stejný motiv, stejný styl.

Tomáš: V tomhle žánru ani nejde tolik o to ukořistit první místo v žebříčcích, spíše právě najít ty fanoušky, které to zajímá. Vytvořit si dobrou komunitu, přilákat nové lidi a postupně rozšiřovat povědomí o a capellách. Toho lze docílit právě čerstvým a neotřelým ztvárněním, které nabízejí.

Studentská a capella Shot-C při natáčení jejich prvního videoklipu k písni Hey Ya!

„Někdo má akustickou pěnu, my měli hromadu plyšáků“

Co vás vedlo k tomu založit si a capellu?

Patrik: Velikou zásluhu na tom má naše předchozí studium na gymnáziu a působení ve sboru. Byli jsme v něm, abychom mohli alespoň někde zpívat, zčásti i s odborným vedením. Hudba, studium a sbor, to nás spojovalo. A taky jedna zahraniční a capella, Pentatonix.

Dalibor: Jejich tvorba nás nadchla a chtěli jsme to taky zkusit. Pouštěli jsme si jejich videa, písně, zkoušeli je napodobovat a držet se jich. Časem jsme si pak našli vlastní styl. Každá skupina má totiž trochu odlišný přístup. Když jsme vytvářeli podobu Shot-C, inspirovali jsme se u různých a capell.

Jak moc vážně jste své pokusy v začátcích brali?

Dalibor: Vlastně ani moc ne. Já si třeba říkal, že vydržíme tak dva nebo tři roky, aniž bychom kdekoliv účinkovali nebo veřejně vystoupili. Že budeme trénovat, zlepšovat se, dolaďovat techniku i styl. Ale pořád hlavně jen pro sebe. Naučíme se fungovat dohromady, ale nic víc.

Tomáš: Dělali jsme to hlavně pro zábavu, protože nás to bavilo. Ale jak už to u studentských kapel bývá, dostalo se povědomí o nás mezi známé a kamarády. Potom přišlo vystoupení na plese našeho gymnázia a pak další záležitosti. Nakonec nás to dovedlo až tam, kde jsme teď.

A kde jste teď?

Dalibor: Vystupujeme tam, kde to jde, nebo kde nás chtějí. Přihlásíme se, a buď to vyjde, nebo ne. Tenhle rok bude ještě kolem sedmi nebo osmi akcí, například teď koncem dubna a v květnu. V podstatě jsme se už zčásti posunuli mezi relativně profesní kapely, co mohou účinkovat před lidmi. Předtím šlo hlavně o spirálu soukromých zkoušek, i když i to zabíralo nějaký čas.

Patrik: Taktéž teď doděláváme práci na druhém videoklipu, co budeme do dvou týdnů vydávat. Je to rozhodně zajímavá zkušenost, která umožňuje podívat se na hudbu z trochu jiného úhlu pohledu. A navíc ho děláme zase trochu jinak, než Hey Ya!, naši předchozí skladbu.

Dá se a capella zvládat společně se studiem a soukromým životem?

Dalibor: Když už to nejde dál, tak zpravidla na úkor spánku. Alespoň tedy u mě. Záleží, jak si to kdo nastaví, ale tak je to ostatně u každého zájmu. Sám jsem třeba začal rušit některé věci na kterých mi tolik nezáleželo, jen abych uvolnil místo v časovém rozvrhu. A co se spánku týče, minimálně z pohledu studenta u mě nemá takovou prioritu.

Patrik: Člověk se musí naučit plánovat a myslet trochu dopředu. Rozvrhnout si zkoušky, akce, úkoly. A v tomhle případě se ještě přizpůsobit i zbytku kapely. Ale občas to prostě nevyjde a zájmy musí ustoupit práci a povinnostem.

Převažuje u vás tedy vaše a capella stále spíše jako koníček?

Patrik: Uživit se tím zatím nezvládáme, takže ano. I tak je kolem toho spousta práce. Z hlediska fungování skupiny si totiž děláme všechno sami. Nemáme manažera, audio a video vyrábíme my, nebo naši známí. V součtu to pak nakonec není pouze o výsledné hudbě.

Dalibor: Je to nákladné na čas i investice, ale zase ne tolik, jako třeba u instrumentálních kapel. Nesháníme nové nástroje, ani nemusíme platit jejich údržbu. Výdaje máme snad jen za zkušebnu, ale i bez ní se dá obejít. Dřív jsme zkoušeli třeba venku, v garáži, nebo normálně v pokoji. Tehdy jsme na zeď navršili peřiny a plyšáky, aby se zvuk tolik neodrážel.

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?

Dalibor: Další koncerty a videoklipy, samozřejmě. Ale hlavně se snažíme zlepšovat a fungovat, jak nejlépe dovedeme a s tím, co máme k dispozici. Dokud to tak stačí, není potřeba vymýšlet nic velkolepého.

Tomáš: Stejně jako u jiných jsou i u nás nějaké ambice, kterých bychom chtěli dosáhnout. Ale jde spíše o krátkodobé mety. Když si vytyčíš velký milník, můžeš být zklamaný, pokud ho nakonec nedosáhneš. Případně naopak polevíš hned po jeho získání. A přitom je mnohem výhodnější dávat si krátkodobé cíle a neustále se posouvat dál.

Klíčová slova: A capella, hudba, Shot-C, vokální kapely, studenti

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.