16.11.2014 18:52


Nejvíce mne baví okamžiky, kdy si uvědomuji, že jsme si se studenty porozuměli, říká oceněný Miroslav Šipula

Autor: Veronika Kovářová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Univerzita

Pedagogem být neplánoval. Dnes je však Miroslav Šipula oblíbencem většiny studentů psychologie na fakultě sociálních studií, kteří se sním setkávají hned v prvním ročníku během hodin kognitivní psychologie a psychologie emocí a motivace, a držitelem Ceny rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy.

Brno – Cenu rektora pro vynikající pedagogy, která byla letos udělována vůbec poprvé, převzalo celkem devět vyučujících zastupujících jednotlivé fakulty. Jednotlivé kandidáty nejprve nominovali sami studenti, o vítězích poté rozhodovala speciální komise. Z fakulty sociálních studií zvítězil právě Miroslav Šipula z katedry psychologie.

Jak jste se o svém ocenění dozvěděl?

Nejprve neoficiálně společně s blahopřáním od vedoucího katedry. Následovala korespondence s rektorátem, dotaz zda s nominací souhlasím a jsem ochoten vystoupit s příspěvkem o své výuce na konferenci Kvalita vzdělávání na Masarykově univerzitě. Po několika dnech mi přišlo definitivní potvrzení schválené nominace.

Jaká byla vaše první reakce?

Byla to směs různých pocitů od radosti po přesvědčení, že se někde musel stát omyl. Až do potvrzení o schválení nominace panem rektorem – a možná dokonce i nějaký čas poté, se ve mně tyto pocity v nepravidelných intervalech střídaly. Nyní pociťuji hlavně vděk vůči studentům, že si na mě při hlasování vzpomněli, a za milá blahopřání současných studentů i některých absolventů.

Čím myslíte, že jste si studenty nejvíce získal?

Bohužel neznám ony nominační texty studentů, takže se mohu jen domnívat a odhadovat z těch dvou, které byly zveřejněny a vzkazů, které mi studenti zanechávají v předmětové anketě. Domnívám se, že studenti mohou oceňovat propojení každodenních zkušeností s obecnými zákony a teoriemi, praktické ukázky jevů a důraz na využitelnost poznatků. Snad se mi také alespoň trochu daří vyvážit hromadnou „frontální“ výuku s osobním přístupem. Důležitý je pro mě férový přístup tak, aby bylo vždy jasné, kde se stala chyba. A nejspíše mi studenti potvrdí, že se dokážu omluvit, když je zrovna na mé straně.

Kdy jste se rozhodl stát se pedagogem?

Nemohu říci, že bych se pro to přímo rozhodl, naopak, dlouho jsem byl přesvědčen, že pedagogická práce není nic pro mě. Když mě kdysi profesor Smékal v posledním ročníku vysoké školy při nějaké práci před kolegy spolužáky s vážnou tváří nabádal: „Trénujte, třeba tady za nějakou dobu budete stát a sám učit…,“ bral jsem to jako něco nereálného a podařenou nadsázku. Že mě výuka baví a dialog se studenty zajímá, jsem si vlastně uvědomil až s první pedagogickou praxí.

Co vás na vyučování nejvíce baví?

Jsou to ty krátké, drobné okamžiky, kdy si uvědomuji, že jsme si se studenty porozuměli. Že v danou chvíli sdílíme určitý náhled na problém. Když se neostýchají popsat vlastní, odlišný, názor. Když vidím, že v nich téma rezonuje, vyvolává otázky, sami nacházejí vhodné analogie. To jsou chvíle, pro které stojí za to předchozí desítky hodin příprav.

Máte svůj učitelský vzor?

Jsou jimi mí učitelé a jedni z „otců zakladatelů“ fakulty sociálních studií – profesor Smékal, docent Plaňava, docent Kostroň, profesor Macek, vzpomínám i na docenta Vašinu a profesora Švancaru z filozofické fakulty a další. Určitě čerpám inspiraci i od kolegů z katedry psychologie a nezapomenutelná je výuka ve dvou, kterou jsme na fakultě začínali společně s kolegou Martinem Vaculíkem. I jemu jsem za leccos vděčný.

Jaký by měl podle vás být ideální pedagog?

Původně mě napadlo, že je tato otázka nezodpověditelná, ale postupně jsem si uvědomil, že vlastně docela jasnou představu mám. Je to pedagog, který si je dobře vědom svých silných i slabých stránek. Těch silných, ať jsou jakékoliv, dokáže dobře využívat a v těch slabších se nesnaží jít nad své možnosti, něco předstírat a nalhávat druhým i sobě. Ono se to nakonec stejně pozná. Když to shrnu, je to podobné jako v oblasti psychoterapie. Ač mohou být psychoterapeutické přístupy docela rozdílné, vynikající výsledky mohou mít představitelé každého z nich. Důležité je najít si styl, který člověku vyhovuje, a ve kterém se cítí dobře a jistě.

Jaký by podle vás naopak pedagog být neměl?

Má představa pedagoga – strašáka se pojí s obrazem člověka, který si řeší své problémy a komplexy nevědomě na úkor druhých. Končí to podle mých zkušeností zpravidla tím, že si své vnitřní konflikty promítá do druhých a žáci nebo studenti následně jen žasnou, co se děje.

Využíváte při výuce svých znalostí z oblasti psychologie?

Ještě před pár týdny jsem v jiném rozhovoru zmínil, že vědomě, cíleně a záměrně spíše ne. Když jsem si ale připravoval veřejnou prezentaci o své výuce, musel jsem rekapitulovat a několik návazností na obecné zákonitosti jsem si zpětně uvědomil. Něco z toho jsem na konferenci uvedl a něco si s dovolením zatím ponechám jako součást svého know-how a konkurenční výhodu (smích).

Při výuce, kdy se střetává taková řada zájmů, rolí, očekávání a emocí, je obtížné něco do detailu naplánovat. Proto raději plánuji rámcově a dlouhodobě. Konkrétní vývoj situace pak ponechávám dialogu a testování průběžných nápadů. Některé opouštím, jiné se dlouhodobě osvědčují.

Co vás samotného motivuje připravovat hodiny tak, aby byly co nejvíce zajímavé?

Naděje, že to studenti ocení a že nás to společně posune někam dál.

Změnil se nějakým způsobem váš pohled na studenty za dobu, co učíte?

Poslední dobou si uvědomuji více než dříve, jak malý výsek z jejich života dokážu zachytit a jak různorodé jsou jejich osobní příběhy a reakce mimo školní prostředí. Někdy je mi trochu líto, že do životů studentů nemůžeme jako vysokoškolští pedagogové nahlédnout více, ale na druhou stranu jsou podle mého názoru určité přiměřené hranice nutnou součástí profesionality.

Lákalo by vás vyučovat i jinde než na vysoké škole?

Pokud by tato výuka nepřipomínala podobu kurzů na vysoké škole, asi bych nějaký čas musel věnovat vlastnímu učení, jak učit. Byl by to experiment a ty mě lákají vždy. Ale upřímně, kdo by chtěl opouštět studenty, které má rád? Mimochodem, největší radost mám, když vidím, že se jim daří, když je s odstupem let vídám v televizi, čtu o nich v tisku, nebo když o sobě jen tak dají vědět a vím, že žijí a že nezapomněli.

Klíčová slova: Miroslav Šipula, oceněný pedagog, fakulta sociálních studií, psychologie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.