08.03.2015 14:57


Nejvíce jsem překvapila sama sebe, říká po stáži v Indonésii Karolína Presová

Autor: Ištvanová Kateřina | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Studentský servis

Cesta do zahraničí je snem mnoha studentů. Existuje velké množství programů a organizací, které nabízejí pracovní, kulturní i studijní pobyty v cizích zemích. Stáže jsou nejen cennou zkušeností, ale i zážitkem na celý život. Studentka Masarykovy univerzity Karolína Presová využila nabídky studentské organizace AIESEC a již dvakrát vyjela poznávat krásy Asie. 

Audio

    Karolína Presová mluví o tom, co ji nejvíce překvapilo.
         
    Autor: Kateřina Ištvanová

Brno – Navštívit novou zemi a poznat její kulturu je skvělou příležitostí, jak se naučit cizí jazyk a najít si nové přátele. Je to také velkou zkouškou, která vypovídá o samostatnosti a schopnostech člověka. Právě proto se třiadvacetiletá Karolína Presová rozhodla vycestovat a prožít několik měsíců v zemi, která leží tisíce kilometrů daleko od jejího domova. O tom, jak probíhal proces přijetí, výběr stáže a o zážitcích ze svého prvního výjezdu do Indonésie se podělila v následujícím rozhovoru. 

Karolína Presová. FOTO: Kateřina Ištvanová

Jak jste se dozvěděla o studentské organizaci AIESEC?

O této organizaci jsem se dozvěděla asi před dvěma lety z internetu. Řekla jsem si, že bych chtěla vyjet někam do zahraničí, konkrétně do Asie, a hledala jsem nejschůdnější cestu, jak se tam dostat. Nechtělo se mi dávat balík peněz jen za dovolenou a stáž byla skvělou alternativou. Měla jsem hrazené ubytování a stravu. Náklady na cestování jsem pak výdělkem pokryla.

Jak probíhal proces přijetí na stáž?

Kontaktovala jsem AIESEC a dali jsme si schůzku. Popovídali jsme si o tom, kam bych chtěla jet, jaké mám představy, jestli jsou reálné, co je pro mě vhodné a jestli to AIESEC dokáže splnit. Pak mě přihlásili do systému, kde jsem vyplnila informace týkající se mého života, zkušeností, schopností a také preferenci států. Poté jsem si už jen vybírala projekty a obepisovala je s nabídkami. Nakonec jsem se dostala na tři ze čtyř stáží, kam jsem se hlásila.

Jaké podmínky jste musela splňovat?

Na pracovní stáži je podmínkou angličtina na minimální úrovni B2. Dále by měl být člověk zapálený, mít chuť pomáhat a praktické zkušenosti co se týče dané práce. Vybrali si vlastně oni mě, takže jsem je asi zaujala.

Mezi jakými zeměmi jste vybírala?

Výběr je opravdu široký. V databázi je přes deset tisíc stáží ze sto dvaceti zemí světa. Já jsem vybírala mezi Srí Lankou, Indonésií a Hong Kongem. Chtěla jsem nějakého asijského draka, jak se říká. Ještě mě zaujaly Filipíny, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do pro mě tehdy největšího extrému, což byla Indonésie. Učila jsem tam tři měsíce matematiku, angličtinu a IT na střední škole.


Co na tuto cestu říkala Vaše rodina a přátelé? Nebáli se o Vás?

Mysleli si, že si dělám legraci. Neřekli by to do mě. Když jsem pak oznámila, že už je vše domluvené, a že si budu kupovat letenku, byli v šoku. Přece jen je to pro člověka velký krok, vyjet někam na tři měsíce. Já jsem ještě k tomu nikdy nebyla tak daleko od domova. Rodiče viděli výhody v tom, že se otrkám a uvidím svět z jiné perspektivy. Samozřejmě se o mě ale také báli kvůli velké sopečné aktivitě a tsunami. To by člověk ale nemohl nikam jet, kdyby na takové věci bral ohledy.

Jak jste si zvykala první dny v nové zemi, v jiné kultuře?

Čekala jsem, že budu vystresovaná a nebudu vědět, kam jít. Ale na místě se stala zajímavá věc. Člověk je v cizí zemi sám a musí řešit, jak se někam dostane a co bude dělat. Nemá čas být vystresovaný. Musí racionálně uvažovat na jakou zastávku jít, do jakého autobusu nastoupit a kam dá své čtvrté zavazadlo. První dny tedy byly hodně o zvyknutí na to, jak ta země funguje. Asi až po čtyřech dnech jsem měla čas si uvědomit, kde vlastně jsem.

Na jaký zážitek nejraději vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na výlet na široké moře. Narazili jsme s přáteli na malé souostroví, kde nikdo nebydlel a tam jsme strávili čtyři dny. Bez lidí, domů, elektřiny. Jen bílé písečné pláže. Bylo to skvělé.

Vyskytl se nějaký problém, který jste musela řešit?

Žádný vážnější problém jsem neřešila. Bezpečnostní, zdravotní ani náboženský. Byla jsem tam během ramadánu a čekala jsem, že nebudu moci pít nebo jíst před ostatními muslimy, ale vůbec. Indonésie je v tomto ohledu velmi liberální, takže žádný problém nebyl.

Co Vás nejvíce překvapilo?

Překvapila jsem zejména sama sebe. Žila jsem v chatrči ve slumové oblasti. Nebyla tam žádná klimatizace, ani okna, ani podlaha, ani strop. Nejvíce mě překvapilo, že jsem si na to za dva dny tak zvykla, že jsem to vůbec nevnímala. Byl to pro mě šok, když jsem to viděla a myslela jsem si, že mi bude vadit, že budu spát na zemi na dřevěných deskách místo postele. Ale zvykla jsem si a brala jsem to naprosto automaticky. Lidé tam tak žijí, a proto já budu taky.

Jak jste to měla s financemi?

Dostávala jsem plat asi dva a půl tisíce korun měsíčně. Ubytování jsem měla hrazené, takže mi výdělek stačil na pokrytí jídla i letenek na přilehlé ostrovy. Na tamější poměry to bylo dost. Měla jsem samozřejmě i vlastní peníze z domu. Po stáži jsem měsíc cestovala, takže jsem musela mít i nějakou zálohu. Ale na to, co jsem viděla a zažila, to stálo hodně málo.

Plánujete ještě někam přes AIESEC vyjet?

Teď v létě bych se chtěla podívat ještě jednou, ale soukromě, do Asie. Jinak do budoucna plánuji přes AIESEC další pracovní stáž, ale už delší. Třeba na rok.

Klíčová slova: stáž, indonésie, aiesec, cestování

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.