07.04.2015 11:19


Nejsem spasitel. Pořídil jsem materiál a dávám ho lidem, říká tvůrce rozhovorů s mladými Romy

Autor: Šindelářová Kateřina | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Projekt, kterým chce Radim Lisa upozornit na téma mladých Romů ve svém rodném městě v Uničově, původně vznikl jako jeden z jeho úkolů do školy. Projekt s názvem Jaký mají sny prezentoval student grafického designu Fakulty výtvarných umění brněnského VUT nejen ve městě, kde rozhovory vznikaly, ale také na knižním festivalu v německém Lipsku.

Autor: Radim Lisa

Brno – Upozornit na téma mladých Romů chce jednadvacetiletý Radim Lisa projektem Jaký mají sny. Původně koncept vyšel jako kniha rozhovorů s mladými Romy z Uničova, odkud Radim Lisa pochází. Dnes se z nasbíraného materiálu rodí audio kniha, autor připravuje výstupy na internetové stránce Youtube a zájemci mohou sledovat novinky na webové nebo facebookové stránce. Co všechno student grafického designu o projektu prozradil?


Jak vznikl nápad na projekt Jaký mají sny?

Původně to byla knížka, kterou teď ani neukazuju, protože mi už nepřijde důležitá. V prvním ročníku jsme dostali za úkol vytvořit během jednoho měsíce knihu na téma mýtus a realita. Vybral jsem si téma uničovských Romů. Už když jsem na úkolu začal pracovat, cítil jsem, že je to téma, které chci dostat k lidem. Knížku jsem pak vystavoval při prezentaci Ateliéru grafického designu 2 na konci semestru a v galerii Národní technické knihovny v Praze na výstavě Xenofilia.

Jakou podobu má vaše práce teď?

Na začátku tohoto roku jsem se vrátil za lidmi, které jsem původně zpovídal. Natočil jsem s nimi další rozhovory tentokrát o tom, co se za rok změnilo. Pak jsem se o své práci bavil se spolužákem, který aniž blíž věděl, o co jde, přišel se skvělým nápadem. Řekl, ať využiju autentické výpovědi, které jsou velmi cenné. Když je přepíšu, něco z toho se prý ztratí. Začal jsem o tom přemýšlet a rozhodl jsem se, že z Jaký mají sny udělám audio knihu. Běžnou knížku si lidé musí koupit a je těžší se k ní dostat, i když je zadarmo na internetu. Naopak youtubové video je dnes jednoduché a dostupné médium, které mi pro můj projekt přijde důležitější. Zároveň nechci zveřejňovat fotky. Výhoda Jaký mají sny je, že lidé jen poslouchají rozhovory a nikoho nevidí, nemají proto tendence přemýšlet o tom, kdo to je.

Jak jste s Romy pracoval? Chtěli se s vámi bavit?

Nebylo to vůbec těžké. Spoustu z nich znám z doby, kdy jsem vyrůstal, protože jsem s nimi třeba hrál fotbal. Jen jsem chodil po městě, oslovil některého Roma a vysvětlil mu, o co jde. Překvapilo mě, jak byly reakce milé. Někdo sice řekl, že nemá zájem, nezajímá ho to nebo že to považuje za blbost. Ale devadesát procent do toho chtělo jít. Spoustu projektů dělám tak, že píšu e-maily nebo někam volám. Tohle bylo jen chození po ulici. Když jsem potřeboval nějaký rozhovor autorizovat, neměl jsem na daného člověka žádný kontakt. Šel jsem se ale projít po městě a potkal pět z dvaceti lidí, které jsem potřeboval. Zeptal jsem se jich na někoho a oni řekli, ať jdu tam a ten člověk zde bude. Najednou bylo jednoduché se k nim dostat i zpětně.

Co jste se od Romů hlavně dozvěděl?

Zjistil jsem, že většinu z nich štve nebo mrzí, že je lidé házejí do jednoho pytle. Přesně tuhle frázi použila většina z nich. Ne všichni jsou z toho ale špatní. Někteří jsou hrdí a nemají s tím problém, ale jsou lidé, kteří proto odešli ze školy. Dozvěděl jsem se taky, že v lidech není velký rozdíl. Je spousta lidí, kterým je patnáct a mají ambiciózní sny a je jedno, jestli jsou černí nebo bílí. Je zajímavé pozorovat, jak Romy ovlivnily podmínky, ve kterých vyrůstali. Důležitá část rozhovorů je, jak zjistili, že jsou Romové a že existuje skupina lidí, která je nemá ráda a nikdy mít nebude. Musejí se s tím vyrovnat.

Jakých témat jste se ještě dotkli?

Ptal jsem se hodně na Uničov. Jak se jim tam líbí, jak jsou tam dlouho, jestli se něco mění. Bavili jsme se také obecně, jestli měli problémy kvůli rasismu. Ptal jsem se jich taky na otázky, které jsou tématy v celé společnosti. Například jak by se dívali na Roma gaye nebo lesbu. Někteří byli dost proti a někteří říkali, že to tolerují.

Autorem Jaký mají sny je student grafického designu Radim Lisa. Foto: Kateřina Šindelářová

Jak jste se s Jaký mají sny dostal na knižní festival do Lipska?

Přes školu, kterou studuju, se ke mně často dostanou nabídky na nějaký festival, bienále, sympozium. O knižním festivalu v Lipsku jsem se dozvěděl loni v říjnu, kdy jsem si ještě myslel, že Jaký mají sny bude knížka. Jeden večer jsem vyplnil formuláře, něco přepsal do angličtiny a poslal to. Když mi přišla odpověď, že jsem byl vybraný, byl jsem rozhodnutý, že to bude audio kniha. Původní knížku jsem tam ale ukazoval. Je sice v češtině, ale je v ní vidět kompozice a nějaké fotky. Zároveň jsem měl v laptopu sestříhanou čtyřminutovou ukázku rozhovorů s titulky.

Zajímala lidi v Německu romská problematika?

Myslím, že v Německu nejsou Romové palčivým tématem. Je tam ale spousta přistěhovalců z Evropy a taky Arabové. Proto bylo téma menšiny a většiny i tam aktuální. Výhodou mých záznamů bylo, že šlo jen o audio. Bylo to stejné, jako kdybych vyzpovídal Araba ve Francii nebo Německu. Navíc místo v sále, které jsem si náhodou vybral, bylo vedle holky, která dělala podobný projekt o Arabech. Viděl jsem, že lidé řeší podobná témata.

Jak vypadala prezentace projektu v Uničově na filmovém festivalu mladých tvůrců Mladá kamera, tedy ve městě, kde projekt vznikal?

Byl to desetiminutový sestřih z rozhovorů. Šlo o audio, které se promítalo v kině. Pointa byla postavená na tom, že nebyl vidět žádný obraz. Na začátku jsem divákům položil otázku, jakou barvu kůže mají, když sedí v kině, kde je tma. Byli tam i někteří ze zpovídaných Romů. V tu chvíli byli všichni stejní.

Jak lidé ve městě na toto promítání reagovali?

Myslím, že většina lidí, kteří byli v kině, se o tohle téma zajímá a má nějakou snahu. Jaký mají sny je ale i pro lidi, kteří snahu nemají. V diskuzi po projekci nevznikl žádný konflikt, což bylo příjemné, ale vím, že existuje velká skupina lidí, která by reagovala jinak. A této skupině je potřeba Jaký mají sny prezentovat. V den promítání jsem potkal ve městě mladé kluky. Byli to přesni ti, kteří měli do toho kina přijít. Šel jsem k nim a řekl jim o večerním promítání. Oni se tomu vysmáli, i když jeden se zeptal, v kolik to bude. Pro ně je směšné něco takového dělat nebo jít na to do kina. Někteří mají jasný názor a nemají potřebu o něm pochybovat. A to je výzva. Důležité je ale najít rovnováhu. Nejsem spasitel. Jen jsem pořídil materiál a dávám ho lidem.

V jaké fázi teď projekt je?

Část materiálu ještě není zpracovaná. Nemám tolik času, kolik bych chtěl, protože musím řešit úkoly do školy a nemůžu pracovat jen na tomto projektu. Byl bych rád, kdyby byly v květnu hlavní výstupy připravené. Ty pak půjdou na Youtube a plánuju nějaké veřejné akce a přednášky. Teď mají lidé tři možnosti, jak se k Jaký mají sny dostat – web jakymajisny.cz, facebook nebo odebírání newsletteru.

Jste spokojený s tím, jak zatím projekt funguje?

Po Mladé kameře za mnou lidé chodili a o projektu si se mnou povídali. Někteří říkali, že promítání prošvihli a zajímali se, jestli bude ještě nějaká prezentace. Pro mě je cenné vidět, že je to pro lidi téma. To byl můj cíl.


 

Radimu Lisovi je jedenadvacet let. Pochází z jedenáctitisícového města Uničova, kde vystudoval gymnázium. Nyní studuje druhý ročník grafického designu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně.

Klíčová slova: Jaký mají sny, rozhovor, Romové

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.