28.04.2018 23:59


Nefandím Harrymu, ale famfrpálu, říká reprezentant Ondřej Hujňák

Autor: Kristýna Svobodová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Famfrpál se v Norsku hraje jako jeden z typických sportů, tak jsem ho začal hrát. Nejsem přitom fanoušek Harryho Pottera, mám rád samotný famfrpál. V Brně jsem založil vlastní klub, za jiné týmy hraji jenom výjimečně. Za českou reprezentaci hraji poprvé. To je příběh Ondřeje Hujňáka, sedmadvacetiletého studenta z Brna. O víkendu se účastní mistrovství Evropy, na konci června se pak účastní největší famfrpálové události, světového poháru v italské Florencii.

Audio

    Zlatonka
         
    Autor: Kristýna Svobodová

Ondřej Hujňák

Studuje informatiku, rád fotí a hraje famfrpál, který je známý z filmů o Harry Potterovi. Místo létajícího koštěte má plastovou trubku, místo malé třpytivé Zlatonky pak tenisák v ponožce a za čtyři roky střílení gólů skrz obruče nepřátelského týmu už stačil hrát za národní tým Norska i za Poláky. Ondřej Hujňák, sedmadvacetiletý student z Brna, založil před pár lety famfrpálový tým i v moravské metropoli. Tenhle víkend s jeho částí jede na evropský šampionát.

Jak jste se k samotnému famfrpálu dostal?

Vlastně skoro náhodou. Když jsem byl na Erasmu (studentský pobyt v cizině, pozn. redakce) v Norsku, prezentovali nám ho jako naprosto typický sport, jeden z mnoha co tam mají. Říkal jsem si, že by to mohla být docela sranda a že tam někdy zajdu. Protože rád fotím, kamarád se mě zeptal, jestli nechci pár fotek z jejich famfrpálového tréninku. Tehdy jsem došel poprvé a i když mi slibovali, že světlo bude super, nebylo. Musel jsem dojít ještě jednou. Jejich kapitánka v tu dobu potřebovala jít něco zařizovat, tak jenom vyběhla z hřiště a oznámila mi, že nastupuji. Odložil jsem foťák, šel jsem na trénink a pak začal hrát.

Jste fanoušek Harryho Pottera?

Já o sobě říkám, že absolutně nejsem fanoušek Harryho Pottera, ale jsem velký fanoušek famfrpálu.

Jak dlouho už hrajete?

Asi čtvrtým rokem. Rok jsem hrál v Norsku, pak jsem založil tým v Brně a mezitím jsem se půl roku snažil založit něco podobného pod fakultou, pod školou. A zjistil jsem, že to nejde, respektive ano, šlo by, ale nebude to mít žádné výhody, jenom nevýhody. Nakonec jsem založil jen takový spolek. Od té doby hrajeme tady, pouze když jsem byl někde v zahraničí, tak jsem si občas zahrál s někým jiným.

Jak vypadalo takové zahraniční hostování?

Byl jsem tam buď se svým týmem, nebo sám za sebe. Záleželo na turnaji. Třikrát jsem byl v Oxfordu, tam se každoročně hraje Valentýnský turnaj a hráči se tam hlásí po dvojicích. Je to uvolněné a vtipné. Jednou jsem tam byl i na evropském šampionátu, hrát s Nory. Dvakrát jsem v rámci famfrpálu navštívil Itálii – jednou na evropských hrách, kterých jsem se účastnil při mém ročním pobytu v Norsku, mohl jsem jet za jejich národní tým. A v Galipoli jsem byl na evropském šampionátu. Kamarádka, se kterou jsem byl v Norsku, byla z Polska. V Krakově založila tým a povedl se jí narozdíl ode mě rychlejší start. Jeli tam hrát a nabídli mi místo, protože náš tým tady sice byl založený, ale ještě nebyl nikde oficiálně začleněný do mezinárodních struktur, takže jsem mohl hrát za její tým – za Poláky.

Kolik takových mezinárodních soutěží existuje?

Nejvyšší soutěží je světový pohár, který bude letos v Itálii, ve Florencii, na konci června, kam jedeme. Evropský šampionát probíhá tento víkend v Německu u Mnichova, ten se koná každý rok, soupeří tam týmy z Evropy. Ob rok jsou evropské hry, kde hrají pouze národní týmy z Evropy a každý druhý rok je i světový pohár, kde hrají národní týmy z celého světa.

Mezinárodní turnaj byl koneckonců i u nás v Brně. Na podzim jsme uspořádali Svatomartinský turnaj, domluvili se na půjčení stadionu za Lužánkami a myšlenka byla taková, že uděláme první republikové mistrovství. Jak je nás ale málo, tak jediní, kdo dojeli v dostatečném počtu, byli Olomoučtí. Nás bylo málo, Pražanů taky, takže jsme uznali, že Olomouc kontumačně vyhrála a zahráli jsme si s namíchanými týmy. A kromě toho, protože jsme věděli, že nás není dost, jsme z toho udělali mezinárodní turnaj a pozvali jsme Slováky a Poláky. Ti dojeli a celý víkend jsme hráli, bylo to bezvadné.

Jak se vytvářel náš národní tým reprezentující Českou republiku?

V rámci Asociace jsme vytvořili přihlášky, přes dvě kola přijali lidi a domluvili jsme se s dvěma přespolními hráči. Máme tu dva Američany, které známe a kteří hráli famfrpál ve Státech. Tam je famfrpál dost jiný, než v Evropě, proto jsme si řekli, že by bylo bezva, kdyby nás trénovali, abychom chytli jinou taktiku a jiný styl, než má zbytek evropských týmů. Kromě dvou trenérů, kteří s námi zároveň hrají, jsme nabrali i hráče. Momentálně přihlášených je asi dvacet tři lidí.

Kolik turnajů už za sebou máte?

Nároďák ještě nikde nehrál, tohle je poprvé. Jako Brno jsem taky ještě nikde nebyli, protože jsme měli nedostatek hráčů. Před rokem měla docela dost lidí Praha ale nikdy to u nás nebylo dostatečné, takže i tak nabírali hráče odjinud. Hrál jsem za ně i já a lidi z Olomouce. Tehdy jsme byli na evropském šampionátu, který se uskutečnil v Belgii, ale nedopadli jsme nijak slavně. Skončili jsme na sdílených pěti posledních místech.

Kolik týmů se účastní letos?

Letos tam má být dvaatřicet týmů z celé Evropy tak z dvaceti zemí, pokud vím. S tím, že, a to je taková zvláštnost, tam řadíme i Turky. Hrají s nám v Evropě běžně a jsou fakt dobří.

Kolik je týmů u nás?

V České republice jsou oficiální týmy tři. Máme akorát Prahu, Brno a Olomouc. Ale kromě toho nám vznikají a zanikají různé malé týmy, vypadá to, že bude možná jeden i v Českých Budějovicích, Plzni, chvilku bylo něco v Liberci a objevila se i myšlenka toho, že by něco mohlo být v Hodoníně, ale to se nechytlo.

Jak se famfrpál mimo svět Harryho Pottera hraje?

Na košťatech nelétáme, ale běháme. Začínalo se na nich a Američani ještě do minulé sezóny hráli na závodních košťatech, což v rámci jejich fanouškovských tendencí vyráběli sami ve Státech. Měli je vážně propracované. Ale celá Evropa, a od nových pravidel i Amerika, přechází na plastové trubky. Ty mají určitou délku, musí mít od osmdesíti do sto dvaceti centimetrů a mají zakryté konce, aby to bylo bezpečné. Hlavní výhody jsou hlavně bezpečí, potom i vyváženost, takže se s tím výrazně lépe běhá.

Jak výrazně se liší vaše míče od těch kouzelnických?

Žádný z nich není dřevěný. Ani kovový. Jako potlouky používáme speciální balóny na dodgeball, čili vybíjenou. Jsou to celogumové míče, lépe se chytají. Potlouky máme tři a k tomu jeden camrál. Všude je to v podstatě volejbalový míč. A pak tam je zlatonka. Ta je zcela speciální. Ve zjednodušené variantě jde o tenisák v ponožce, která je za pasem člověka nazývajícího se nosič zlatonky, anglicky takzvaný Snitch runner. Ten je nestranná osoba, která není na koštěti a má jeden jediný úkol – nenechat se chytit. Chytači musí strhnout ten tenisák z pasu, s tím, že nosiče zlatonky nemohou nijak chytat nebo se ho úmyslně dotýkat a blokovat ho. On může všechno. Když ho chytí, skončí hra a chytač získá třicet bodů pro svůj tým.

A jak hra taková hra vypadá?

Hra samotná začne tak, že oba týmy o šesti hráčích začínají u svých obručí a balony jsou uprostřed. Na každé straně nastupuje jeden brankář, tři střelci a dva odrážeči. Pozice jsou hodně oddělené, střelci můžou hrát pouze s camrálem, nesmí vůbec hrát s potlouky, nesmí se jich úmyslně dotýkat, nic. Brankář je vylepšený střelec a odrážeči naopak nemohou úmyslně hrát s camrálem, pouze s potlouky. Camrálem se střílí góly, potlouky se míří na hráče a v sedmnácté minutě herního času se vypouští zlatonka. O minutu později jsou vypuštěni chytači, takže nejkratší doba hry je osmnáct minut, nejdelší doba není. U nás to bylo nejdéle asi hodinu a půl, ale s různými přerušeními kvůli zraněním, kvůli podezření na faul, takže to mohlo být čtyřicet až padesát minut.

Na jaké pozici hrajete?

Hraju primárně střelce, na něm jsem začal v Norsku, kde jsem ale zkoušel i odrážeče. Tady, vzhledem k tomu, jak jsme malí, tak sice říkám, že hraju střelce, ale jsem tam de facto pro všechno.

Co člověk k hraní famfrpálu potřebuje?

Dobrou náladu. A když si za námi dojde někdo zahrát, je potřeba mít něco, v čem se dá běhat. Ideálně v čem se nebojí, že se ušpiní, protože je to kontaktní sport. My mu půjčíme koště, ta stejně máme týmová a nikdo nemá vlastní.

Co vás na famfrpálu baví nejvíc?

Baví mě, že je to hodně rychlá a akční hra, ale zároveň umí být taktická. Líbí se mi, že tam je neomezené střídání, takže ve chvíli, kdy já nejsem super atlet a po pár útocích začnu nezvládat dýchat, zažádám si o vystřídání a není problém odpočinout si a vrátit se. Když jsem hrál s Nory na vyšší úrovni, tak ve chvíli, kdy šel člověk na hřiště hrát proti dobrému týmu, dva útoky běžel naplno a pokud pak už na stoprocent nemohl, střídal za někoho, kdo znova naplno mohl a fungovalo to tak hodně často.

Očividně jde o sport hodně kontaktní, které nejhorší zranění vás potkalo?

Nic vyloženě špatného se mi nestalo. Měl jsem naražená žebra, jednou mě odnesli na nosítkách a měl jsem naražený palec, to je ale asi tak všechno. Je to vskutku kontaktní sport, stane se tam pár úrazů, ale většinou ne vážných, to opravdu jen málokdy. Přesto jsou na každém turnaji přítomní medici.

Klíčová slova: famfrpál, Harry Potter, Brno, sport

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.