28.03.2019 21:22


Nebyla jsem ani dva týdny v Číně a už jsem se málem sesypala, vypráví studentka Tereza Sedláčková

Autor: Heda Greplová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Čínština je údajně jeden z nejtěžších jazyků světa. I přes její náročnost se ji Tereza Sedláčková rozhodla studovat a v rámci studijního pobytu odletěla na rok do Číny, říše nebeského draka. O kulturním šoku, nečekaném začátku svých cest a dalších zážitcích se svěřila v rozhovoru.

Tereza Sedláčková/ Autor: Tereza Sedláčková

 

Brno - Tereza Sedláčková se vydala na roční studijní pobyt do Číny s cílem naučit se místní jazyk. Aby přečetla čínské noviny, nebo mohla plynule konverzovat s rodilým mluvčím, musí si zapamatovat alespoň dva tisíce znaků.

Proč jste se rozhodla studovat právě čínštinu?

Vlastně ani nevím, byl to pro mě skok do neznáma. Původně jsem ani nechtěla jít studovat vysokou školu a uvažovala jsem nad tím, že pojedu dělat Au Pair do Ameriky. Moje babička mě ale přesvědčila, abych si dvě přihlášky podala. Jednu jsem si dala na studium společenských věd a angličtiny, druhou jsem spíše z recese podala na čínštinu. No a teď jsem v Číně a učím se tisíce znaků.

Jaký byl příjezd do Číny?

Příjezd byl docela těžký. Do Číny jsem letěla s kamarádkou Evou Stejskalovou. Abychom dostaly povolení zůstat v Číně jeden rok, musely jsme absolvovat kompletní vyšetření celého těla. Nemyslela jsem si, že je se mnou něco v nepořádku, ale po vyšetření mě zavolal do kampusu učitel. Sdělil mi, že mi našli nádor na játrech. Nebyla jsem ani dva týdny v Číně a už jsem se málem sesypala.

To musel být velký šok. Proč jste se v takové situaci nevrátila domů?

Řekla jsem si, že bude lepší, když se ten problém rovnou v nemocnici vyřeší. Zůstala jsem tam přes noc, a nakonec jsem se ráno dozvěděla, že je to nezhoubný nádor. Tak se mi ulevilo! Nemocnice v Číně jsou navíc dost zastaralé. Byla jsem ráda, že je to za mnou.

Česká kultura se od čínské docela dost liší. Zažila jste po příjezdu kulturní šok?

Řekla bych, že ano. Když jsme s Evou přiletěly do Šanghaje, nevěděly jsme, kam máme jít. Byly jsme doslova ztracené. Náš let se zpozdil a potřebovaly jsme zjistit, jestli nám ho na letišti nahradí. Snažily jsme se mluvit čínsky, ale všichni nás automaticky brali za bílé turistky, tak se s námi nechtěli bavit. Nakonec si nás odchytl jeden Číňan a se vším nám pomohl. Mezitím nám ale nenápadně zabavil pasy a z ničeho nic po nás začal vymáhat 400 jüanů (V přepočtu 1340 korun, pozn. red.). Jelikož před námi mával našimi doklady, musely jsme mu peníze dát. Celou dobu jsme se potom bály kamkoliv jezdit.

A změnilo se to?

Kulturní šok by asi ani nebyl tak velký, kdyby se nám nestala taková příhoda. Jinak v Šanghaji žije spousta bělochů, hlavně Australanů. Tím, že je to kulturní město, člověk si připadá jako někde v Evropě. Když jsme poté přiletěly do školy v Čchung-čchingu, tak to teprve přišlo. Nikdo nám nerozuměl, nikdo nemluvil anglicky, a hlavně na nás všichni koukali.

I ve škole?

Když jsme ve škole, tak je to v pořádku. Na naší škole studuje hodně mezinárodních studentů a ostatní spolužáci jsou na cizince zvyklí. Ale když jsme mimo školu a jedeme do města, každý si nás fotí. Třeba i v metru se nás snaží tajně vyfotit. Nejhorší je, když k nám postaví své dítě a fotí ho s námi.  

Jak je to ve škole s jídlem?

Snídani si kupujeme a na obědy chodíme do školní jídelny, protože to tu vyjde levněji. Výběr jídla je tu opravdu velký. Můžeme si vybrat knedlíky, rýži, placky, dokonce i řízky. Masová jídla jsou tu výtečná a celkově se člověk nají za patnáct korun dosyta.

A jaká je výuka ve škole?

Přes týden máme poslech, mluvení, všeobecnou hodinu a také čtení a psaní. Učení je tedy rozdělené do pěti bloků a v každém se snažíme učit hlavně znaky. Takže když máme například čtení, čteme obsáhlé texty, dohledáváme znaky, které neznáme a odpovídáme na otázky. Tak to děláme skoro ve všem.

Baví vás to?

Ano, tady mě to začalo opravdu hodně bavit. V Olomouci na konci druhého ročníku jsem byla ve stavu, kdy jsem si říkala, že s čínštinou seknu. Ale po příjezdu do Číny jsem začala studium brát jako něco, co dělám pro sebe.

Měla jste někdy pocit, že nejste v Číně v bezpečí?

Já si právě myslím, že Čína je jedna z nejbezpečnějších zemí. Tady se vůbec nekrade. Kdybych nechala kufr u silnice, klidně by tam stál týden a nikdo by si ho nevšímal. Jednou mi z batohu vypadla peněženka a snad deset lidí se pro ni sehnulo a běželo mi ji podat. Ani večer se nebojím.

O Číně se právě teď diskutuje v souvislosti s bodovacím systémem. Všimla jste si i něčeho jiného, v čem se čínský režim projevuje?

Tady bodovací systém (Kreditní systém, který bude hodnotit občany, pozn. red.) ještě určitě není. Myslím si, že bodování je zatím zavedené jen ve vybraných městech. Troufám si však říct, že i sem časem přijde. Kolikrát za hodinu poslouchám učitelku, jak chválí vládu, režim a prezidenta, tak bych se tomu ani nedivila. Kromě toho jsou tu všude velké červené propagandistické nápisy a obrázky se slogany typu „spojme se v jedno“. V bankách jsou extrémní řady a nic vám tady nepovolí jen tak. Na všechno musíte mít papíry, podpisy a dovolení od státu. Třeba když jsem chtěla jet do Honkongu, musela jsem na imigrační, kde mě přes hodinu zpovídali.

Na co se vás ptali?

Většinou na to, co tam dělám a proč tam jsem. Jak to, že už jsem tam byla, co studuji, proč to studuji a kde bydlím. Pokaždé když přijedu z výletu, celé se to opakuje. A třeba kontroly, které bývají na letišti jsou i v metru. Dokonce koleje máme na otisk prstu.

A místním lidem to nevadí?

Ne, vůbec. Mně připadá, že i studenti jsou tady jako stádo. Všichni nosí určitý trend pořád dokola. Jsou typy oblečení, které nosí úplně každý. Oni by nikdy proti proudu nešli. Rodiče jim dokonce pořád vybírají partnery.

Jak je to vlastně s nařízením čínské vlády o omezení počtu potomků?  

To už je zrušené. Vláda naopak začala podporovat rodinu a nabízí i lepší vzdělání pro početnější rodiny. Mladí v mém věku se naučili, že děti nechtějí. Když platilo omezení počtu potomků, stávalo se, že pokud se narodila holka, rodina ji raději zabila a počkala si na chlapce. Takže je v Číně v současné době výrazně více mužů. To může pro stát do budoucna znamenat velký problém.

Klíčová slova: Čína, studium, zahraničí, kultura, jazyk, studentka, čínština

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.