19.05.2015 15:43


Návod, jak se (ne)stát novinářem

Autor: Ševčíková Kateřina | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Žádný učený z nebe nespadl, říká se. Začátky bývají většinou pro všechny těžké a ani já jako studentka žurnalistiky jsem nebyla výjimkou. Přece jen něco jiného je se o novinařině učit a něco jiného potom opravdu psát zpravodajství. Jak to tedy vypadalo, když se u mě obojí spojilo dohromady? Rozhodně ne vždy profesionálně.

Když to v pěti bodech shrnu, jako novinář:

Máte dobrý přehled, rozumíte všemu napříč různými obory. Nebo alespoň se tak tváříte. Předtím, než jsem se domluvila se zdravotní laborantkou patologie na rozhovoru, nic moc jsem o její práci nevěděla. Tušila jsem jen, že si budeme povídat o mrtvolách. Ale tak to nebylo. „U nás na Žlutém kopci je specializace na nádory prsu, kdy se vlastně stanovuje přítomnost receptorů, hormony estrogen, progesteron, androgen a proliferační antigen…“ popisovala laborantka a já se jen usmívala a přikyvovala. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem to mluví. Pořád však lepší než můj rozhovor s hasičem, který mi řekl, že je krizař. Moc jsem mu nerozuměla a než jsem si stihla uvědomit, že tím chce říct, že se zabývá krizovým řízením, vyhrkla jsem: „Krysař?“Kateřina Ševčíková. Foto: Klára Galová.

Chodíte na místa, kam byste se obyčejně nevydali. U mě to byla třeba nemocnice. Psala jsem o holčičce s nemocí motýlích křídel a ve článku jsem zmiňovala výstavu, která se konala v hale Dětské nemocnice. Svědomitě jsem se rozhodla, že výstavu navštívím. Když jsem dorazila na místo, začala jsem bloudit obrovským nemocničním areálem a připadala si ztracená. To jsem nevěděla, že ztracená jsem byla ještě předtím, než jsem vůbec do areálu vkročila. Dokázala jsem jen přemýšlet nad tím, jak odpudivě vypadají staré budovy, z kterých ještě dýchal komunismus. Když jsem konečně našla pavilon D, o kterém se psalo na internetu, zajásala jsem a vydala se dovnitř. Kousek ode mě stálo nachystané lehátko pro rychlý převoz pacienta. Nedůvěřivě jsem na něj hleděla. Nepřehánějí to trochu? napadlo mě. Vždyť je to kožní oddělení pro děti, nebo ne? Halu jsem taky nikde neviděla, a tak jsem se zastavila u pultíku, za kterým stály sestry a zmateně na mě zíraly. Když jsem se jich na výstavu zeptala, jejich zmatení se ještě prohloubilo. Byla jsem totiž v úplně jiné nemocnici. Málem jsem se přerazila o lehátko, jak rychle jsem odtamtud vystřelila.

Setkáváte se s lidmi s výjimečnými příběhy. Tedy alespoň většinou. Když mi na facebooku napsal kluk, bez dlouhého otálení jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký hluboký životní příběh, o kterém bych mohla napsat. Co jiného s ním? „Ano, mám. O mně bys mohla napsat román,“ odepsal mi. Když jsem se potom dozvěděla, že se to týká domácího násilí, nemohla jsem uvěřit svému štěstí. To bude pecka! A tak jsme se sešli. První pochybnosti se objevily, už když začal s vyprávěním a já se od něj dozvěděla, že otec odešel od rodiny v jeho třech měsících. Hm. To ho jako týrala matka? Ale dobrá, přece jen v kuřimské kauze toho ženy taky dokázaly napáchat dost. V hlavě mi už běžely představy zavírání do temné komory a típání cigaret o jeho holou ruku. „Jednou mi matka napsala omluvenku, abych nemusel do plavání. Byl jsem totiž celý fialový a ona nechtěla, aby to někdo viděl,“ popisoval a já ještě zaujatě přikyvovala. „A čím tě zbila?“ ptala jsem se lítostivě. „Vařečkou,“ odpověděl, „tou jsem dostával často.“ A to bylo celé. Po tom, co jsem si asi třicetkrát vyslechla, jak ho dětství posílilo a díky tomu teď je takový, jaký je, jsem se zvedla a utekla. A opravdu to nebylo kvůli tomu, abych zažalovala své rodiče za domácí násilí.

Komunikace s politiky je pro vás na denním pořádku. Všechno má však svůj začátek. Když jsem zjistila, že pochod proti úložišti radioaktivního odpadu, o kterém budu psát, se koná pod záštitou náměstka brněnského primátora, hned jsem mu napsala mail s prosbou o vyjádření. Uběhly však tři dny a odpověď stále nepřicházela. Další den už měl pochod proběhnout, a tak mi zbývala jediná možnost – zavolat mu. Já, nějaký novinářský studentík, a telefonovat si s náměstkem primátora? Prosím ne. Nerozhodně jsem s telefonem postávala v kavárně, kde jsem zrovna byla na brigádě, a nutila se zmáčknout zelené tlačítko. Odhodlávala jsem se moc dlouho. „Tak mu už zavolej. Je pátek, tři hodiny odpoledne. To už ti ani nezvedne. V takovou dobu politici nepracují,“ povzbuzovala mě kamarádka a kolegyně v jednom. Měla pravdu, když jsem se konečně odhodlala, hlas v mobilu prohlásil, že má náměstek vypnutý telefon. Kamarádka brzy nato dostala alergickou reakci a celá otekla a já zůstala v kavárně jako obsluha sama. Přesně v tu chvíli mi začal zvonit mobil. S vytřeštěnýma očima jsem ho zvedla. Byl to on. „Dobrý, ehm, den, já bych, ehm, se chtěla, ehm –,“ snažila jsem se vyjádřit, když se najednou u pultu objevila zákaznice. „Můžu dostat klíč od toalety?“ zeptala se hlasitě a já málem dostala infarkt. Zřejmě jsem nezareagovala dostatečně rychle, protože se zamračila na mobil u mého ucha a přidala na hlasitosti: „Mohla bych dostat klíč od záchodu?“ Náměstek primátora mi nakonec odpověděl. Druhý den jsem ho osobně potkala na pochodu, nic z toho jsem tedy nemusela vůbec absolvovat. Raději jsem se před ním ale moc neukazovala, přestože nevěděl, jak vypadám.

Necháváte slyšet hlas lidu. To mi bylo jako studentce žurnalistiky do hlavy vtloukáno hned od začátku. S dobrým úmyslem jsem se tedy vrhla do tvoření ankety s primitivní otázkou, na kterou dokázal odpovědět opravdu každý – zda to mají ženy v životě těžší než muži. Vyrazila jsem do brněnských ulic s cílem získat sedm odpovědí. Jenže jak se zdálo, lidé být slyšet zrovna dvakrát nechtěli. Důchodci se na mě dívali jako na pochybného podomního prodavače a lidé ve středním věku raději zrychlili, když spatřili, že k nim mířím. Důvodem byl ve většině případů fotoaparát, který jsem držela v ruce. „Ale to si najděte někoho jiného, slečno,“ odpověděla mi skupinka babiček, u které jsem se zastavila, „My už jsme staré a škaredé.“ Jednu věc od té doby vím naprosto jistě. Už nikdy v životě nechci dělat anketu.

 

I když jsou moje první zkušenosti se psaním zpravodajství jakékoliv, musím uznat, že tvoření článků nebylo v závěru vůbec špatné. Nikdy jsem svým přátelům neměla tolik co vyprávět, a i když jsem kolikrát brblala, že zase strávím celý den na nějaké akci jen kvůli jednomu článku, nakonec to stálo zato. Jakmile jsem začala psát, měla jsem najednou dokonalý přehled o všem, co se kolem mě děje, a zjistila jsem, s jakými nejrůznějšími problémy se musí ostatní lidé ve svých životech potýkat. A to je podle mě důležité.

Klíčová slova: žurnalistika, začátky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.