02.04.2017 17:38


Na vlastní kůži: Redaktorka Stisku vyzkoušela hoop dance neboli tanec s obručí

Autor: Dominika Vrbecká | Kurz: Stisk | Kategorie: Sport

Tanec s obručí není žádnou žhavou novinkou. Už tisíc let před naším letopočtem patřilo ve starověkém Egyptě kroužení obručí z větví vinné révy k oblíbeným dětským kratochvílím. Záznamy anglických lékařů ze čtrnáctého století dokonce několikrát zmiňují namožená záda nebo infarkty, které si pacienti přivodili rekreačním „hoopingem". Zarputilá nesportovkyně a redaktorka deníku Stisk v jedné osobě se vydala do klubovny YMCA pořídit reportáž z večerní lekce hoop dance a sama si jej vyzkoušela.

Český strakatý pes Fargo zatím roztočit obruče neumí, rád jimi ale proskakuje. Foto: Dominika Vrbecká
Brno – Poslední březnová středa podvečer. Tři mladé ženy čekají na chodníku před domem s oprýskanou tmavou fasádou v Kounicově ulici, na dohled od parčíku na Moravském náměstí. Ze zdi ční připevněný bílý panel s logem YMCA. (Křesťanské sdružení mladých lidí, pozn. red.) Přichází Kamila Bloeslová, která povede dnešní lekci tance s obručí, a vede s sebou i psa Farga. Stále však nejsme v kompletní sestavě. Brzy se přidává zbývající kurzistka a vzápětí i druhá lektorka Anna Petříková. „Ahoj, já jsem Anička. Rovnou si budeme tykat, ne?“ podává mi ruku.

Odemyká vchod a vede nás z ulice malou tmavou chodbičkou do vnitrobloku. Scházíme po schodech. Ještě je třeba překonat jedny zamčené dveře, abychom se dostaly do klubovny „ymky“. Hraje hudba. „Před námi tady jiná skupina mívá lekci irských tanců. Někdy přetáhnou čas a musíme je odsud vyhodit, protože nám zabírají sál,“ vysvětluje Anička a vytahuje ze skříně pestrobarevné obruče. Vypadá, že je připravena jít narušitele okamžitě bez lítosti vyrazit. Mají však ještě minutu času. Je 19:59.

Celou jednu stěnu sálu pokrývají zrcadla. Malá místnost poskytuje prostor akorát pro pět děvčat s obručemi, víc by se jich sem nevešlo. Lektorka Kamila a ostatní tanečnice se protahují, aby rozhýbaly a prohřály ztuhlé svaly. Anička i Fargo se usazují na pohovku v rohu. „Předtím jsme se scházeli na jednorázových trénincích. Jenže spoustu lidí odradilo, že jim to ze začátku nešlo, a tak se už nevrátili,“ říká Anička a drbe Farga za ušima.

Učitel internet

Sama objevila hoop dance před sedmi lety díky videu na youtube. Nadchnul ji tak, že podle svých slov okamžitě běžela do obchodu a koupila si obruč. Obyčejnou. Malou. Dětskou. „Samozřejmě to s ní šlo ztuha. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se ji vůbec naučila roztočit v pase. Ale měla jsem vůli a vydržela,“ směje se. Začínat je totiž nejsnazší s většími a těžšími obručemi, které se točí pomaleji a tělo se lépe přizpůsobí jejich rytmu. Lehčí obruče s menším průměrem jsou naopak vhodné pro zkoušení triků, u kterých by váha těch velkých byla na obtíž.

Podobná cesta dovedla k obruči i Kamilu. Inspiroval ji také internetový příspěvek. „Akorát já jsem ho na rozdíl od ostatních holek našla na fóru o potkanech. Jedna z diskutérek tam nahrála video zahraniční profihooperky, jak tančí. Moc jí to slušelo, vypadala velmi ladně, zalíbilo se mi to,“ říká. O dva týdny později měla i ona doma svou vlastní obruč.

Obě lektorky se seznámily na semináři se slovenskou tanečnicí, která si přezdívá Dominika Hoopinika. Společně začaly chodit amatérsky trénovat ven, do brněnských parků. Už umíš tohle? Předváděly si navzájem, co nového se naučily. Sdílely společnou zálibu. A nevyhnuly se ani zvědavosti kolemjdoucích. Zářivě barevné obruče fungují jako magnet. Hlavně na děti. „Při každém tréninku v Lužánkách se k nám sbíhají děti a táhnou za ruku maminky. Během okamžiku jsme v obklíčení kočárkového gangu,“ vtipkuje Anička.

Točím, točíš, točíme

Pozorujeme dění v sále. Lektorka Kamila právě děvčatům ukazuje nový prvek. Krok po kroku předvádí jeho správné provedení a v zrcadle po očku kurzistky kontroluje. Anička se ke mně na pohovce přikloní a ztiší hlas. „Zrovna tenhle trik je poměrně náročný. Ale to jim nemůžeme říct, aby se ho nebály,“ spiklenecky mrká.

Lektorka Kamila učí děvčata nový prvek. Foto: Dominika Vrbecká

Čtyři tanečnice nejdříve procvičují nový trik. Soustředěně opakují každý pohyb, aby si jej uložily do paměti. Za několik minut překlápí obruče kolem těla tak přirozeně, jako by to znaly odjakživa. Pokouším se je vyfotit, ale světla v sále sabotují mou snahu o ostrý snímek. Jedna z nich, kurzistka Eva Hájková, mi alespoň zapózuje. Obruče sviští vzduchem. Proměňují se v barevné šmouhy.

„Pojď si to taky vyzkoušet,“ láká mě lektorka Anička. S obručí se nesetkávám poprvé. Jako děti jsme si s ní s kamarádkami hrály ve školní družině. Organizovaly jsme malé komorní přebory a stopkami měřily, která z nás vydrží nejdéle kroužit. Jenže ty časy jsou už přes deset let pryč. Od té doby jsem seznala, že jsem na sport dřevo a vyhýbala se pohybu jako čert kříži. Ne, díky, raději knihu. Nechávám se ještě chvíli přemlouvat, než překonám ostych.

Anička předvádí krátkou sestavu. Pohybuje se ladně a s lehkostí. Obtáčí obručí okolo trupu, loktů i hrudníku. Jakoby mimochodem několikrát protáhne celé tělo skrz tenký šedivý kruh. V jejím podání vypadá hoop dance snadně a nádherně.

Podává mi růžovočernou velkou obruč. Je těžší a pomalejší. Ideální pro začátečníka. „Kterou rukou píšeš? Roztoč ji z dominantní strany,“ radí mi. Rozpohybuji obruč zprava doleva. Zvedám ruce a... kroužím! Sice toporně, ale přece. Obruč se mi nějakým zázrakem stále otáčí okolo pasu, aniž by spadla. Jednou dokola, dvakrát, šestkrát, desetkrát... „Jsi šikovná,“ povzbuzuje mě lektorka. Zkouším začínat kroužit i opačně, z levé strany. Paradoxně se mi to daří snáze, intuitivněji. Nejspíš moje pravá ruka dominuje jenom při psaní. Ani ve snu se však moje snažení nevyrovná tomu, co předvedla Anička. Spíš než elegantní labuť připomínám těžkopádnou epileptickou žížalu svíjející se v poslední smrtelné křeči.

Palec k palci, malíček k malíčku

Váhám, kam s rukama. Zmateně je rozhazuju do prostoru. „Dej si je do vlasů," doporučuje mi má rádkyně, „vypadá to hezky." Pořizuje mobilem několik fotek a krátké, několikavteřinové video. Nezpochybnitelný důkaz mého amatérismu. Pokouším se otočku s kroužící obručí v pase. Nemotorně vrávorám. Obruč padá k zemi.

Změna. Menší a lehčí obruč. Jak si ji správně předávat z ruky do ruky? Anička mi vysvětluje, že je důležité hlídat, aby k sobě mířily odpovídající si prsty. Před tělem se potkávají palce, za zády malíčky. Zkouším trik zvaný laso. Barevný kruh mi kmitá nad hlavou, točí se okolo dlaně.  Do hlavy se mi vkrádá pyšná myšlenka, že ve mně snad dřímá talent. Omyl. Na vteřinu ztrácím koncentraci a obruč nekontrolovatelně letí do dáli.

To se čtveřici kurzistek téměr nestává. Tančí soustředěně a s jistotou. Zkušenosti, které tady každý týden získávají, jsou na nich znát. Pohyb si očividně užívají.

Tanečnice procvičují triky před velkými zrcadly. Foto: Dominika Vrbecká

„Říkáme tomu flow nebo stav plynutí, který nastává tehdy, když se člověk nechá zcela pohltit tím, co dělá, a vyvolává to v něm příjemné pocity," popisuje lektorka Anička. Hooping zárověň patří mezi „Flow Arts". Tato kategorie pohybových umění zahrnuje například žonglování a jiné aktivity založené na plynulém pohybu. Tancování s obručí není jenom o pohybu, ale také o stavu mysli.

Dát volný průchod svému flow lektorky umožňují v pravidelných kurzech tance s obručí  od loňského podzimu. S Kamilou by chtěly založit brněnskou hooperskou komunitu. Po večerech učí začátečníky úplné základy a snaží se jim vštípit potřebnou slovní zásobu. Jednorázová lekce stojí 120 korun. „Pro spoustu lidí je motivací, když si kurz zaplatí. Kdyby byl zadarmo, po prvním nezdaru všechno vzdají. Nejsme profesionální trenérky tance. Ale snažíme se to dělat správně, abychom ostaní nakazily naším nadšením," uzavírá.

V mém případě se jim to nejspíš povedlo. Už na sobě dokonce pozoruju příznaky - cestou domů jsem se přistihla, že přemýšlím, jakou barvu by mohla mít má první obruč.

Klíčová slova: Hoops Brno, hoop dance, YMCA Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.