29.04.2017 23:29


Na vlastní kůži: Dumpster diving dává nakupování nový rozměr

Autor: Pavel Podešva | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Dumpster diving, nebo také kontejnering, je způsob získávání potravy z přebytků, které každodenně vyhazují zaměstnanci obchodních řetězců. Pro některé to znamená rebelství, jiní takto zachraňují planetu, další ulehčují své peněžence. Jsou i tací, kteří v tom vidí prachobyčejné bufeťáctví. Své ruce, ramena a velkou část důstojnosti do kontejneru poslední dubnový čtvrtek ponořil i redaktor Stisku.

Některé popelnice se každý den plní až po okraj.

Brno – Jsem mrzutý. Ne proto, že mě déšť rozmočil jak kus toaleťáku. Ne proto, že když zafouká vítr, mrznou mi konečky prstů, nos a brada. Ne proto, že místo válení si zadnice na gauči stojím v poslední dubnový čtvrtek na okraji Brna a hrabu se v odpaďáku. Ne proto, že mi ruce smrdí, jako by mi je pomočil tchoř. Nýbrž proto, že vidím, co vše v tom kontejneru je. Na dumpster diving, neboli vybírání zbytků z odpadkových kontejnerů supermarketů, mnozí nahlíží jako na olympijský sport bezdomovců a sociálně slabých. Do této skupiny jsem se řadil i já.

Plížím se nocí s černou čepicí na hlavě, pod tmavou bundou mám rolák a chystám se infiltrovat skupinu nebezpečných anarchistů. Připadám si jako James Bond. Jen místo limuzíny jezdím tramvají, místo bond girl mě doma čeká studené kuřecí stehno a nehodlám zachraňovat svět, nýbrž hledat zlatou žílu v kopě plesnivého jídla. Do světa kontejneringu mě má zasvětit kolega ze školy Petr Cipra.

„Ahoj, tak co, připravenej? Je to asi dvě minuty pěšky, žádný vzrůšo ale nečekej,“ říká mi na zastávce v Lesné. Má červené kalhoty a zpod tmavé čepice s připevněnou čelovkou mu čouhají dredy. I v tom lijáku přijel na kole. Jakmile dojdeme na místo, zjišťuji, že jsem měl dost zkreslené představy. Žádný plot, žádná vrata, jen vydlážděný, zastřešený, všem přístupný prostor s několika popelnicemi, kontejnery a haldou krabic a přepravek.

„Kde je… já nevím, něco-?“ rozhazuji rukama.

„Něco proti lidem, jako jsme my?“ dokončuje za mě Petr, načež párkrát zabliká čelovkou, aby zjistil, jestli svítí. „To bys musel na Ečerovu, tam mají vrata s žiletkovým drátem. Jinde zase zbytky zamykají na řetěz. Z jakého důvodu si je tak střeží, to neutším,“ vysvětluje. U kontejnerů se nacházejí další dva lidé. Nějaký kluk s hlavou zabořenou v popelnici a holka rovnající si popruhy cestovní tašky. Čirou náhodou jí znám ze školy. Jakmile mě uvidí, zamává.

Pečivo dumpsteři příliš nekonzumují - nedá se umýt.

„Kam se stěhuješ?“ zkoumám batoh, který je zhruba stejně velký jako ona.

„Ty to děláš poprvé, co? Mám v tom jídlo,“ usmívá se. Na otázku, proč začala dumpsterovat, odpovídá, že vlastně ani neví. Kdysi četla o umělci, který se živil čistě tímto způsobem, tak to sama zkusila a nějak jí to zůstalo. „Taky mě baví potkávat lidi. Tady jsme si všichni rovni. Mizím, mějte se,“ dodává, nahazujíc si batoh na záda, načež mi Petr řekne, abych šel za ním a otevře jednu z popelnic. Je do poloviny naplněná neprodaným pečivem. Pak otevře ještě dvě, v nichž se povaluje ovoce a zelenina.

„Hurá na nákup,“ zavelí.

Samoobsluha, doslova

Se znechuceným výrazem vyhrnu rukáv a ponořím paži dovnitř, do mazlavé hmoty. Je to jako kdybych měl ruku až po loket v převařených těstovinách. Po chvíli si na to zvykám a vytahuji ovoce. Pomeranče. Citrony. Jablka. Mandarinky. Zkrátka vše, co ještě před dvěma hodinami leželo na pultech. 

„Aby ti ta ruka neuhnila,“ utrousí Petr, když si všimne mého kyselého obličeje. V rukou drží štos mrkví, nějakou brokolici, ledový salát, okurku a další neidentifikovatelný plevel pro býložravce. Sundává ze zad batoh a urovnává úlovky na dno.

Okolo procházejí dva chichotající se lidé. Vnuknou mi myšlenku. „Jak na vás reagují kolemjdoucí a zaměstnanci supermarketů?“ ptám se.

„Většinou nijak. Narušujeme jejich estetické vnímání, vypadáváme z běžného konceptu, proto nás nevidí. I kdyby ses před ně postavil a začal skákat salta, přešli by to mlčením.”

„A policie?“

„Ti nic nedělají, dokud nemusí. Koukni na ten barák,“ namíří ukazováček na šedý, typicky komunistický panelák, v němž se svítí z několika bytů. Tvrdí, že i kdyby nějaká aktivní důchodcovská sousedská hlídka policii zavolala, budou pryč, než by “chlupatý” stihly dorazit. Na chvíli se odmlčí a se zájmem si prohlíží ukázkový kousek květáku. A i kdybychom nebyli, jen by si nás zapsali a odjeli. Ono to legislativně moc pořešený - kruci, už je chycenej - není,“ povzdechne si a odhodí květák zpět do popelnice.

„Vlastní zkušenost?“

„S policajty? Ne. Pár známých ji ale má. Jak jsem říkal, neudělají nic. Jsou spíš zvědaví, proč to děláme. Většinou to pochopí, dokonce souhlasí, ačkoli oni sami by se do toho nepustili. Jako většina lidí.“

Kluk s hlavou v kontejneru dokončí nákup, vyškrábe se ven, vykoukne a posunkem nám naznačí, abychom šli k němu. U nohou mu leží zelená přepravka po okraj naplněná jídlem. Jsou v ní minutky do mikrovlnné trouby, mandlové dorty, balené ovoce, saláty, tatranky, sýry, mražené polotovary, promáčklá plechovka coly a nějaké sladkosti. „Je tam toho ještě dost, tak berte. Hlavně těch dortů vyhodili snad několik kartonů,“ mávne rukou, zvedaje s námahou přepravku. Ještě zamumlá na pozdrav a v záklonu kolébavým krokem odchází. 

Pro někoho odpad, pro jiného poklad

Začneme se tedy přehrabovat ve voňavých pokladech, které popelnice nabízí. Jelikož kontejner očividně slouží především na balené mražené produkty, odér je vskutku výživný. Žaludek mi v břiše udělá několik kotrmelců. A fakt, že jsem zrovna sáhl do něčeho s konzistencí použitého kondomu, mu moc nepomáhá. Petr si hvízdá a vytahuje taštičky s povidly, několik řeckých salátů, pár mandlových dortů, papriky ve fólii, oplatky a balené maliny. Všemu končí záruční lhůta právě dnes.

„Nejvíc mě štve, jak se obchoďáky kasají, že díky propracovanému systému slev potravinami vlastně vůbec neplýtvají. Pak – těch mandlových dortů tam je fakt hodně, nechceš? Ne? Jak myslíš -  pak ale večer přijdeš ke konťáku a zjistíš, že je po okraj naplněný jídlem, z něhož by týden vyžilo několik lidí,“ vypráví Petr, skládaje na zem, co vylovil. Poté probere nepoživatelné kusy a vrátí je do popelnice. Urovná rozházené krabice, aby vše bylo ve stejném stavu, jako když jsme přišli. Za těch několik málo minut si batoh naplnil k prasknutí. To vše z jednodenních zbytků.

„Tak hotovo, snad máš vše, co potřebuješ. Můžeme jít,“ hodí si batoh na záda. „No jo, cos čekal, říkal jsem, že to není žádný vzrůšo,“ zvedne obočí, když vidí můj nechápavý výraz. Poté nasedne na kolo, kývne na pozdrav a odjíždí do noci. Ještě několik vteřin sleduji jeho tlumené, slábnoucí zadní světla a odcházím také.

Při čekání na noční autobus si všímám policejního auta, které u kontejnerů zastaví. Za pár okamžiků se rozjede, udělá kolem supermarketu kolečko a odjíždí. Jako vždy včasný zásah. Přemýšlím nad poslední půl hodinou. Nad tím, kolik se toho vyhazuje. Nad tím, jak moc k tomu přispívám. Nad tím, že i přes prožitou zkušenost se zařadím do většinové škatulky, která „to chápe, dokonce souhlasí, ale nic s tím nehodlá dělat“.

Nakonec docházím k jednoznačnému závěru: Potřebuji do sprchy.

Klíčová slova: Dumpster diving, kontejnery, obchodní řetězce, plýtvání jídem

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.