29.03.2013 21:15


Na pět dní vypnout

Autor: Tereza Chaloupková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ne, nedali mě ani zamrazit, ani hibernovat. Nenapojili mi mozek na paralelní vesmír a nestala jsem se avatarem. Jen jsem prostě na pět dní vypnula mobil. A nakrátko jsem se vážně dostala do alternativního světa.

DEN PRVNÍ

Je 0:01 prvního dne mé mediální diety. Snažila jsem se, seč jsem mohla domluvit vše předem, všude nechat vzkaz, že nehodlám být pět dní online ani na drátě. Plná odhodlání vypínám vše mediální nebo schopné komunikace. Notebook, tablet, mobil. Vypojuji rádio ze zásuvky, kdybych ráno náhodou měla nějaký nepředvídatelný tik. Hm, bezva, teď nemám ani páru, kolik je hodin. Vyhrabávám zapomenuté digitální hodinky na běhání. Budík na nich nastavit neumím, musím věřit rodičům. Všechno se zdá být pod kontrolou. Jenže už 0:11 svou dietu porušuji, nějak se ráno musím dostat do města a na zastávku omrknout jízdní řád už asi nepoběžím. Idos.cz se jmenuje můj první hřích. A teď už spát. Sakriš, nějak to nejde. Jsem zvyklá usínat v půlce nějakého dvacetiminutového seriálu. 2:50 ukazují náramkové hodinky, když už konečně začínám zabírat.

Ke kožnímu se musí brzo, v 6:45 mě jakna to táta upozorňuje a tím mě vytrhává z nejhlubšího spánku. V čekárně si krátím čas Anthony Giddensem, rozhodně příjemnější činnost než zírání na spolučekající dědky, co přichází v nejlepším případě snad jen s tou bradavicí pod víčkem. Po dvou a půl hodinách a čtyřiceti stránkách můžu k doktorce, aby mě za tři minuty sestra zkásla o třicet korun. Výnosný podnik. No, abych to zkrátila, ten den mě ještě čekají další dvě doktorky a rande. Večer se dá strávit i jinak než s Big Bang Theory. Hrajeme  Člověče, nezlob se a vztekáme se u toho jak psi. Pak jedno moje milé médium vytahuje kytaru a zpíváme všechno možné. Schelingera, Kryla, Nohavicu. Snad to ještě projde. Koneckonců, zas tak moderní technologie to není a v takové falešné tónině se mnou chce komunikovat jen málokdo. Usínáme okolo desáté.

DEN DRUHÝ

Projevuje se první úskalí mého mediálního půstu. Když přijdu na objednanou prevenci, sestřička mě vyhání se slovy „jak to, že neberete telefon? Paní doktorka je nemocná!“. Snažím se jí přínos svého experimentu vysvětlit, ale sestřička jen valí oči a přeobjednává mě. Vstávala jsem zbytečně, ale moje odhodlání to ještě pořád nenahlodává. Přebytečný čas proflákám ve městě a pak už jedeme na výlet. Jak já zbožňuji výlety vláčkem! Jenže aby si člověk na tuhle možnost vůbec vzpomněl, musí mít opravdu hodně volného času k její realizaci. Čtyřicet minut jízdy a už jsme za německými hranicemi v Zittau. Dokonalý saunový ráj nás skrz své procedury nechává za deset eur zapomenout na všechno kolem. Když jsme zpátky v Česku, na návštěvě nekontrolovaně propadnu skypové konverzaci. To volá kamarádka, co je na Erasmu ve Španělsku. Zdravíme se a hned se přeme, jestli jsou lepší postarší naháči pobíhající po pláži, nebo rozvalující se v sauně. Asi o dvě hodiny později mi dochází, že to byl stejný prohřešek proti mediální zdrženlivosti, jako když hubnoucí člověk ve tři ráno vyprázdní ledničku. Jenže ten by si toho nejspíš všimnul. Ale můj mozek, zvyklý od puberty na komunikační a sociální média, nezapne ani varovné blikání kdesi vzadu v podvědomí. Srandovní. Když v devět přicházíme domů, rodinka uvyklá trávit páteční večery pospolu konzumací mediálních obsahů mě sice ráda vidí, když ale jde do tuhého a já po nich chci, aby tu televizi kvůli mně na pár dní vypnuli, řeší sestra to dilema bleskurychle. „Tak jdi pryč ty!“ prohlašuje a ani nezvedne oči od rozkoukaného programu. Odklízím se do svého pokoje.

DEN TŘETÍ

Opět na mě dopadá tíha údělu podivína, co nepoužívá mobil. Když v devět ráno přijíždím do práce, vítá mě šéf s podivně pokřiveným obličejem a naběhlými žílami. „Prosimtě, proč nepoužíváš telefon?!“ Znovu dokola vyprávím ten dojemný příběh o experimentu z předmětu Sociální média, abychom si uvědomili, jak nám ve věku internetu zakrněly mozky a schopnost organizace vlastního času. „Mediální půst, no to je výbornej nápad, zrovna teď,“ ušklíbne se šéf s výrazem, který ještě stále nedokážu identifikovat. „Přišli ti lidi už na půl devátou a učíš až do čtyř, tak dělej!“ Pohoda, ještě ve středu bylo domluvené, že přijdu jen pro jistotu, že určitě nikdo nebude chtít výuku. Naštěstí jsou klienti v klidu. Malá tříletá Evička ještě moc nadávat neumí a její maminka je šťastná, že se za pár stovek k sotva lyžující malé slečně bude dvě hodiny ohýbat někdo jiný. Den uteče jako voda. V půl páté zmrzlá na kost opouštím sjezdovky a jedu domů. Tam mě přepadá intenzivní pocit, že si pořádně odpočinu jen u nenáročného filmu a hořícího krbu. Krb by tu byl, ale ten film musím oželet. Alespoň dosáhnu toho, že smím u krbu zůstat a rodina zakouší úskalí mediálního půstu se mnou. Není to tak hrozné, aspoň si popovídáme. S blížící se osmou už to ale rodinka nevydrží a mně ujedou oči na večerníček. Medvědí brášky z dílny Václava Chaloupky mi ale nikdo vyčítat nemůže. To je asi stejně škodlivé jako když se bulimik přepije vody. Tak zase spát a ráno do další práce. Čeho jsem si asi zatím všimla nejvíc, že člověk se dostane mnohem dřív do postele než normálně, kdy musí dokoukat ještě jeden film a ještě jeden seriál a ještě někomu odepsat.

DEN ČTVRTÝ

Tentokrát všechno funguje na dohodě pět dní staré. Celý den půjčujeme lyže a snowboardy, přilby a lyžáky. Troje vybavení se nám sice nevrátí odpoledne zpátky, ale to už není můj problém, natož mé dietizující složky. Vyrážíme na západ slunce na skialpech. Po hodině pachtění jsme na vrcholku a vidíme ten úžasný pohled. Dokonce je vidět ten klam se západem slunce nad Libercem, stín Ještědu ho zkracuje alespoň o tři čtvrtě hodiny. Co se týče mediálních triků nebo posedlostí, vypadá to, že jsem si konečně zvykla. Respektive, začala zvykat. Ovšem medvědím příběhům neodolám ani tentokrát. Nějakým záhadným způsobem je vysílají zrovna ve chvíli, kdy se zcela vysílená svezu do křesla v obýváku. Je hrozně složité fungovat v domácnosti, která je zvyklá hrozně křičet i při normální konverzaci, protože musí přeřvat puštěnou televizi, štěkajícího psa a vztekajícího se otce nebo sestru, aniž byste zapomněli, že se máte vyhýbat jakýmkoliv médiím. A ve chvílích klidu každý poslouchá nebo kouká na něco jiného. Nahlas jede rádio s nějakým zajímavým pořadem, na pozadí televize bez zvuku s nějakým napínavým sportem a pak si každý všímá svého tabletu, notebooku nebo čtečky. Zjistila jsem, že když jsme doma, už se ani moc nesnažíme fungovat jinak.

Zítra už ale přestává veškerá legrace, musím se dostat do Brna, aniž bych zavadila o nějaká nemístná média. Povolena je jen kniha. Co ale časopis? Když je to týdeník, tak je asi moc aktuální, moc mediální. Noviny nepřipadají v úvahu vůbec. To je úplná líheň informací.

DEN PÁTÝ

Mírným podvodem mi moje milé médium pomáhá upozornit kamarády v Brně na naše domluvené schůzky. Prostě přes facebook vyřídí vzkaz. No co, já se počítače nedotkla a svůj účet jsem taky nechala na pokoji. Student Agency se svými luxusními stevardkami a dotykovými autobusy lehce narušuje moji mediálně čistou auru, ale i to se zvládne. Po pizze se spolubydlící a nějaké té škole usedám v devět hodin ke komfortní půlce  kolejního stolu a v prázdném pokoji se silou vůle přesvědčuji, že do půlnoci to přeci vydržím. Vyndávám z telefonu sim kartu a poprvé po pěti dnech ho zapínám. Pouštím si hudbu do reproduktorů. A píšu tyto řádky. Je 22:58 a já musím vydržet do půlnoci, abych se mohla připojit na stiskovou skupinu na facebooku a prosadila si vydání tohoto textu. Jeho přečtení rozhodně nezabere tolik času, jako pět dnů osvěžujících mediálních prázdnin.

Ha, zapínám telefon. Jen osm lidí se mi snažilo dovolat. Z toho šéf přesně osmnáckrát. A šest SMSek k tomu. Bez toho by se dalo žít.

Klíčová slova: mediální půst, dieta, bez mobilu

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.