14.05.2019 21:44


Na limity se u nás nehraje. Na zádech denně taháme i čtyřicet kilo, říká v rozhovoru bývalá doručovatelka České pošty

Autor: Kateřina Vajsová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Česká pošta je druhým největším zaměstnavatelem v České republice. Spadá pod Ministerstvo vnitra a potýká se s neustálým nedostatkem zaměstnanců. Neplacené přesčasy, velká fyzická i psychická zátěž a měsíční plat kolem patnácti tisíc čistého. O reálných podmínkách listovních doručovatelů promluvila pro Stisk bývalá pošťačka poličské pošty Barbora Krajíčková.

Barbora Krajíčková pracovala na poště v Poličce jako listovní doručovatelka od roku 2017. Skončila letos v dubnu po pracovních a zdravotních komplikacích. Práce doručovatelky ji bavila. Prošla si vším – od odřeného auta, přes ztracený důchod, až po hádku se zákazníkem. Podle jejích slov už to stačilo a je ráda, že odešla.

Jak vypadal váš běžný den na poště?

Ráno jsem chodila do práce na šestou, roztřídila si poštu podle pochůzky, abych nechodila pořád tam a zpátky, všechno připravila, a tak o půl deváté odcházela z pošty. Potom jsem si obešla svůj rajon, a když bylo všechno doručeno, došla jsem zpět na poštu a o půl třetí měla odcházet domů.

Kdy jste se z pochůzek vracela doopravdy?

To záleželo na tom, kolik bylo pošty. Někdy o půl třetí, někdy ve čtyři, někdy ve dvě. Já jsem zpátky na poštu přijela nejpozději o půl šesté. Nejhorší je to o Vánocích, kdy se pozdě končí každý den.

Jak dlouhé byly vaše doručovací rajony?

To bývalo různé. Polička a její okolí je rozdělené do dvanácti rajonů. Na pojízdnou je jeden rajon dlouhý i přes osmdesát kilometrů. Na pěším jsem v roce 2017 začínala na nějakých deseti kilometrech a končila na čtrnácti a půl.

Jak je to možné?

Zvětšovali rajony. Podle vedení jsme měli asi malou zátěž. Jeden z rajonů se zrušil a oblast se rozdělila mezi ostatní pošťačky. Za tohle prodloužení rajonu jsme nedostali žádné příplatky, nebo alespoň já z toho nic neviděla. Stejně tak přesčasy. Ty taky nejsou placené.

Co se stane, když některá z pošťaček onemocní?

Na pěším si ostatní její práci rozdělí. Na pojízdné je to práce pro dva lidi. Jeden má řídit, druhý doručovat. Náš pan vedoucí to řešil tak, že když někdo vypadl a neměl ho jak nahradit, tak se s tím neprděl a poslal nás samotné. Tohle je i protizákonné. A stejně se to děje.

Dá se v jednom člověku rozvést všechnu poštu?

Nedá. Jede se jen s tím nejdůležitějším. Balíky, doporučené dopisy, důchody, červená razítka a časopisy. Lidi jsou zvyklí, že jim pravidelně chodí třeba Respekt. Pokud jim nepřijde, tak si stěžují u vedení, že jim nepřišla pošta. Když se nestihne všechno rozvést první den, posouvá se to na druhý nebo třetí den (prohazování pošty) a pak je tam skluz.

Stalo se, že by se doručování posunulo třeba o týden?

To zase ne. Všechno musí být doručené ještě ten týden. Protože většinou to je tak, že prohazujeme poštu, ale do konce týdne doručíme všechno. 

Jaký byl váš plat?

Nejlepší peníze jsem dostala první dva měsíce po tom, co jsem nastoupila. Dostala jsem osmnáct tisíc čistého. Od té doby jsem šla s platem dolů. Točila jsem se kolem čtrnácti až šestnácti tisíci čistého. Pracovala jsem jako střídač, takže jsem zaskakovala na všech rajonech. A jako střídač bych měla mít mnohem víc. Musela jsem umět všechny rajony, mít je v hlavě. Ne jen jeden nebo dva, jak to mají ostatní.

Máte nějakou tabulku, podle které se vám platy stanovují?

Já jsem nikdy žádnou tabulku neviděla. To si asi stanovuje pošta sama. Navíc nedostaneme nic navíc, žádné příplatky za přesčasy, zkrátka nic. V Poličce se navíc roznáší městské noviny Jitřenky. Pošta roznáší Jitřenky, ročenky, volební lístky. Z těch letáků vidíme třeba stovku měsíčně a to je nic oproti té zátěži, která se musí nosit.

Kolik kilo nosíte na zádech, máte nějaké limity, podle kterých se zátěž stanovuje?

U nás se na limity nehraje. Já jsem přes Vánoce nosila čtyřicet kilo pošty. Plus ty Jitřenky a tak dále. Abychom si práci usnadnily, rozešleme si poštu do zásilkoven po městě, ale stejně to je dřina. Za den se odnosí víc jak čtyřicet kilo.

Jak je to s balíky? Usnadňovala jste si práci tím, že jste hodila oznámení o balíku k vyzvednutí na poště, bez zazvonění u dveří?

Nás jako doručovatelky to hrozně štve, že se to o nás říká, protože tohle bychom si nikdy nedovolily. Většinou se to děje ve velkých městech v Praze, Brně… Tady v Poličce jsme si nikdy nedovolily nezazvonit a jen do schránky hodit lístek. Samozřejmě když jsem věděla, že konkrétní lidi nejsou doma, tak to tak fungovalo. Ale lidi si rádi stěžují.

Jaké jsou nejčastější stížnosti?

Třeba právě tohle. „Já jsem byl doma a nikdo na mě nezazvonil“ anebo skrz balíky z Číny. Balíček z Číny se bere jako obyčejný dopis. Takže my, když se zničí nebo ztratí (neměl by se ztratit, ale když se to stane), za něj neručíme. Takže jsou pak stížnosti typu „Ona mi to narvala do schránky a celý rozlámala“. Jenže my netušíme, co v tom je. Někteří lidé jsou fakt šílení, v tom, na co si stěžují.

Musela jste jako doručovatelka nabízet i vedlejší produkty?

Ano, musela. A kolegyně stále musí. Pojištění, úvěry a účty. To je vážně skvělé.

Skutečně jste to nabízela?

Musela jsem. Protože jinak nás krouhli o pětistovku. I když teď se to nějak měnilo, tak je to možná víc. Za rok musíme mít splněné spoření třeba na 200 tisíc, úvěr na 120 tisíc a tři účty. Pokud nesplníme, tak nám vezmou peníze. Přijde mi to paradoxní a směšné.

Vy jste končila letos v dubnu, kolik lidí odešlo z pošty s vámi?

Se mnou končily čtyři další, z celkového počtu dvaceti pošťaček. Ale mluvím o stálicích, ne brigádnících nebo zkušebkách, ty ani nepočítám.

Jak na tak početné odchody reaguje vedení?

Celou dobu, co jsem tam byla, jsme měli stejného vedoucího, který se hájil jedinou větou: „Pokud nechceš, tak si běž“, místo toho, aby si chránil lidi, kteří to umí a jsou schopní. Na zaměstnance byl drzý a hnusný. To se mi nelíbí.

Proč jste z pošty odešla?

V lednu jsem podala výpověď a v dubnu skončila úplně. Mělo to víc důvodů, ale poslední kapka byla, když jsem ztratila důchod a musela jsem ho celý zaplatit ze svého. Někde mi asi vypadl. Nenašel se. Šla jsem svou trasu čtyři kilometry tam a zpátky čtyřikrát. A nenašla ho. Někdo si udělal hezký měsíc s cizím důchodem a já měsíc dělala zadarmo. Po tomhle padlo konečné rozhodnutí. Odejít. Věděla jsem totiž, že při problémech nebudu mít zastání.

Jaké byly další důvody k vašemu odchodu?

Hlavně zdravotní. Teď momentálně jsem na neschopence. Mám špatnou krční páteř. Jednou jsem se probudila a nemohla se hnout. Fyzioterapeutka mi řekla, že mám okamžitě změnit práci, jinak si vypěstuju problém nadosmrti. Je to proto, že pošťačky nosí velkou zátěž na zádech a pořád koukají dolů do desek. Ta práce je hodně fyzicky náročná. Obdivuju ty padesátileté ženské, že to zvládají. Mě je dvacet sedm, jsem trénovaná a stejně to bylo těžké.

Jak pošta nahrazuje lidi, kteří odejdou?

Nijak. Nemají lidi. Ty holky, co tam zůstávají, to odpykávají za všechny. Pošta v Poličce neustále shání lidi, kde se dá. A noví zaměstnanci mají na zaučení pět dnů. Pak už musí umět všechno sami. Já, když jsem začínala, jsem se učila pochůzky po večerech. Ukazovala si čísla na mapě, abych nechodila zbytečně sem a tam.

Jste ráda, že jste skončila?

Práce doručovatelky mě bavila. Byla jsem na čerstvém vzduchu, v pohybu. Rozhodně je to lepší než dělat ve fabrice, kde člověk dělá jeden a ten samý úkon osm a půl hodiny v kuse. Ale jsem ráda, že to mám z krku. Prošla jsem si vším – odřela auto, ztratila důchod, dohádala jsem se s jedním zákazníkem… To mi úplně stačilo.

Klíčová slova: Česká pošta, rozhovor, doručovatelka, pošťačka, Polička

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.