07.03.2020 17:34


Na internet v Ugandě nespoléhejte, říká studentka fakulty sociálních studií

Autor: Eva Matějková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Univerzita

Ambice odjet do zahraničí má mnoho studentů. Jedním z nich je i studentka fakulty sociálních studií Julie Melicharová, která vyrazila do Ugandy už po maturitě. Letos v lednu se tam vrátila, aby měsíc a půl pracovala v místní kavárně. Pomáhala tak realizovat projekt neziskové organizace, pro kterou pracuje jako dobrovolnice.

Ugandská kavárna. Zdroj: Julie Melicharová

Brno  Zkoušky zvládla v předtermínech, čtyři hodiny před odletem odevzdala poslední seminární práci a vyrazila. Julie Melicharová, která studuje sociální antropologii a sociální práci, se pomoci druhým nebojí. Ugandu už bere jako svůj druhý domov a ráda by se tam vrátila.

Z čeho vzešel nápad jet do Ugandy?

Celý nápad jet do Ugandy vznikl úplně náhodou. Začalo to tím, že jsem se zhruba před čtyřmi lety na cestovatelském festivalu seznámila s organizací Bwindi orphans a moc se mi tehdy líbil jejich přístup. Od té doby pro ně dělám dobrovolníka. Díky nim jsem se do Ugandy dostala poprvé před dvěma lety. Tehdy jsem byla jejich první dobrovolnice a nevěděli, jak mě tam mají zaměstnat. Nakonec jsem navštěvovala místní rodiny, které jsou zapojené do programu adopce na dálku, a dělala jsem jim takové portfolio. Fotila jsem je a ptala se jich, co mají rádi a co rádi dělají, aby o nich jejich sponzorské rodiny měly více informací. No, a už tehdy jsem věděla, že se do Ugandy chci vrátit a letos to vyšlo.

Čím se Bwindi orphans zabývá?

Je to malá nezisková organizace. Začali v roce 2006 dělat adopci na dálku právě v Ugandě a postupem času se rozhodli začít podporovat i místní farmáře. Vykupují od nich kávu, různé suroviny a sušené ovoce. Peníze, které tím vydělají navíc, pak investují zpátky do projektu. Je to v podstatě adopce na dálku propojená s malým fairtradem (spravedlivým odměňováním za práci, pozn.red.). Pracují tam asi dva lidi a dělají všechno přímo. Člověk tak ví, kam peníze jdou a co se s nimi děje, což tak bohužel nebývá vždycky. Původně jsem pro ně začala dobrovolničit proto, že jsem si po maturitě chtěla dát rok volna a splnit si to klišé jet pomáhat do Afriky.

A jela jste. Co jste tam dělala letos?

Letos jsem měsíc a půl pracovala na novém projektu. Otevřeli jsme v malé vesničce u hranic s Kongem kavárnu, ve které chceme propojit adopci na dálku s výkupem místních produktů. V kavárně zaměstnáváme čtyři kluky, kteří skončili ve škole a jsou absolventi našich projektů. Snažila jsem se je v kavárně zaučit, což bylo nakonec o hodně těžší, než jsem si myslela.  

Jak vypadá taková ugandská kavárna?

To zajímá hodně lidí a připadá jim to zvláštní. Hned vedle vesnice je národní park, kde jsou hotely a spousta turistů, takže plán byl přilákat hosty. Když jsem přijela, kavárna byla otevřená teprve měsíc, takže to pořád ještě byla taková zkušební doba. Kavárnu postavila organizace díky grantu, který jsme na projekt dostali. Budova sama o sobě je komická, absolutně nesedí do jejich prostředí. Během stavby se vycházelo z evropských standardů, takže budova musela mít dveře, okna a elektřinu, což běžné budovy v Ugandě nemají. Některé dveře jsou kvůli tomu křivé a nedovírají se, další se dovírají, ale zase nejdou otevřít. Podmínky byly dost drsné, ve vesnici zavedli elektřinu teprve před třemi lety a kluci, co v kavárně pracují, nikdy předtím neviděli troubu.

Je složité otevřít tam kavárnu?

Celkově je hodně složité v Ugandě jen tak otevřít cokoliv. Abychom získali hosty, museli jsme kontaktovat hotely a domlouvat se s průvodci, aby nám přivedli turisty. Ti se totiž bojí přijít sami. Ugandská vláda je straší tím, že je nebezpečné chodit neozbrojení. Vůbec to ale není pravda.

A jak se kavárně daří teď?

Komunikace s místními je složitá. Oni sami říkají, že u nich funguje africký čas. Když něco uděláš, tak dostaneš odezvu třeba za dva týdny od člověka, který tomu vůbec nerozumí a ani neví, o co jde. Celkově je to ale problematické. Já jsem pro ceny, které si můžou dovolit i lidé z vesnice. Ne všichni se mnou souhlasí. Mrzí mě, že je velká snaha provozovat kavárnu po evropsku místo přizpůsobení se místním podmínkám.

Co přesně jste tam dělala?

Během několika prvních dní jsem byla v kavárně s kluky sama, nepřicházeli ani žádní turisti. Tak jsme se domluvili a kluci přivedli svoje kamarády, abychom mohli trénovat. Tvářili se jako zákazníci a my jsme si mohli nacvičit přípravu kávy nebo pečení. Bylo to náročnější, než jsem si myslela, protože oni vůbec neznají spotřebiče. Později už do kavárny docházeli opravdoví turisti. Na poslední dva týdny přijel zájezd sponzorských rodin z Česka spolu s vedoucí organizace. Je to každoroční akce, díky které se rodiny mohou setkat s dítětem, které adoptovaly na dálku. Tím, že je zájezd v únoru, kdy začíná školní rok, tak si děti můžou napsat o vánoční dárky, které si přály. Většinou to bývají kozy, slepice nebo matrace. Takže poslední dva týdny jsem jezdila s ugandským kolegou na motorce a sháněli jsme dárky.

Jak se dá v Ugandě sehnat matrace nebo koza?

Je to vážně jednoduché. Přijdeš za prvním náhodným člověkem, který má stádo koz, a zeptáš se ho, kolik chce za kozu. Pak ji od něj koupíš, přivážeš na motorku a jedeš s ní zpátky. (smích) Poslední dva týdny pro mě byly velmi akční, byli jsme i na safari.

To zní skvěle. Přicházela jste běžně do styku s lidmi z vesnice?

Je to složité téma. Byla jsem jediná Evropanka ve vesnici a místní mají obrovské předsudky. Jsou zvyklí na to, že z Evropy k nim jezdí pouze bohatí lidé, kteří bydlí v drahých hotelech a všude se nechají vozit autem. Tohle jsou jediní běloši, s nimiž přicházejí do styku, tudíž automaticky předpokládají, že jsou takoví všichni. O mně si samozřejmě mysleli, že jsem taky velmi bohatá. Když jsem se šla projít po vesnici, tak se mi klaněli. Já jsem se jim klaněla taky, ale nepomáhalo to. Uganďané nemají média ani internet a jsou v podstatě odkázáni na to, co v nich zanechal kolonialismus. Všichni si tam reálně myslí, že běloši jsou nadřazení, a bohužel se nedají přesvědčit o opaku.

Takže jste hodně vnímala kulturní rozdíly.

Přišlo mi to, jako bych cestovala strojem času. Všechno je tam z přírodních materiálů, věci se dělají manuálně a komunita hodně drží pospolu. Výrazné postavení tam má církev. Sice jsou lidé izolovaní od okolní společnosti, ale svým způsobem si žijí spokojeně. Můžou se na sebe vzájemně spolehnout, a to je super. Když jsem přijela, tak se mi kluci v kavárně báli podívat do očí. Z bělochů mají respekt, možná až trochu strach. Myslí si, že fyzicky nepracujeme. Ptali se mě, jestli jsem někdy viděla krumpáč, protože prý Evropani mají na všechno roboty. Byla jsem tam ve zvláštním postavení. Dělali ze mě něco víc a to mi bylo nepříjemné.

To chápu. Připravovala jste se nějak na cestu?

Když jsem jela poprvé, tak jsem přes Vánoce strašně moc jedla, protože jsem se bála, že tam nebude co jíst. (smích). V Ugandě jsem ale bydlela u místního koordinátora doma. To je člověk, který byl jako první adoptovaný na dálku a dneska je důležitý místní s velkým domem. Měla jsem u něj vlastní služebnou a jeho žena mi vařila třikrát denně. A já jsem z Afriky přijela tlustá a bílá. Nikdo mi nevěřil, že jsem tam vážně byla.

Co jste tam dělala ve volném čase?

Často jsem chodila na trhy. Mají tam úžasné čerstvé ovoce. Kupovala jsem si tam kilová avokáda za pět korun. A když jsem měla více času, chodila jsem k manželce toho koordinátora domů a ta mě učila plést košíky z listů banánovníku. Co jsem ale měla moc ráda, byl kulečník s kluky z kavárny. Chodili jsme do strašně zapadlé a zatuchlé hospody, kde byl kulečník a jedna z mála televizí v celé vesnici. Pořád tam byl zapnutý fotbal a hospoda byla plná místních chlapů. Bylo to jediné msto, kde si mě nikdo vůbec nevšímal a nikdo o mně nevěděl. Připadala jsem si tam anonymně a to jsem si užívala.

Jela byste znova?

Pojedu znovu! Nebo aspoň bych moc ráda jela, uvidím podle situace. Nemám ráda zimu, a tak nějak doufám, že bych ji mohla trávit právě v Ugandě. Už ty lidi znám, pamatují si mě a já je, mám je ráda. Je to skoro jako jet k babičce na Vysočinu. (smích)

Jak byste svoji výpravu zhodnotila?

Intenzivně jsem se snažila narušit jejich stereotypní uvažování o Evropanech a doufám, že se mi to aspoň trochu podařilo. Celkově to vnímám jako oboustranné obohacení. V něčem to bylo těžké, v něčem skvělé. Rozhodně to byla cenná zkušenost.

Klíčová slova: Uganda, rozhovor, studentka, kultura

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.