20.03.2019 21:22


Na hodinu v Osvětimi

Autor: Michaela Galuszková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Od experimentálních přestavení můžete vždycky čekat to, že nikdy vlastně nevíte, jak to celé skončí. Proto jsem cestou do Divadla Husa na provázku mírně nervózní, ale taky plná očekávání z toho, co dnešní večer přinese. 

Pohled na konečnou scénu představení Foto: Dalibor Buš

Brno – Je neděle 17. března a venku je konečně cítit jaro. Po cestě do divadla si užívám teplého vzduchu a těším se z toho, že nikam nespěchám a můžu si užít krátkou procházku. Když se ale podívám na hodinky, trochu zrychlím krok, jinak dnešní premiéru nestihnu.

Představení se jmenuje 2851 Jak jsem to přežila. Výstižné. V Osvětimi byl totiž každý jenom dalším číslem na seznamu. A stejně je to i se mnou, po příchodu si ode mě slečna bere vstupenku a vymění ji za razítko na mé ruce. Stojí tam 2851. V krku začínám mít knedlík, ale usměju se na slečnu a pokračuju po schodech dolů do suterénního sálu, kde se dnešní premiéra odehrává.

S ostatními pak čekáme na chodbičce před sálem na začátek představení. Z ničeho nic naše šeptání a přátelskou konverzaci přeruší hlasitá hudba. Začíná zmatek. Otevírají se dveře a já se hrnu do sálu, abych chytila dobré místo. Z reproduktorů duní na celý sál hrozně nepříjemná hudba a do obličeje mi bliká oslepující bílé světlo. Na pódiu stojí mladík v obleku a usmívá se. Jenže to není milý úsměv. Je to úsměv někoho, kdo má zaručeně zlé úmysly. Bez jediného slova však kolem sebe nechává procházet diváky, aby se dostali ke svému sedadlu. Už teď mě kvůli němu přepadá mírná nervozita.

Chaos trvá dalších pár minut, než se všichni usadí. Diváků je více než míst k sezení, nikdo neví, kam si sednout. Sálem pořád duní hudba, která mi už leze na nervy. Nejsem jediná, protože paní v řadě nade mnou si zakrývá uši rukama a má pevně zavřené oči. Nakonec organizátoři donesou pár polštářů, poslední lidé se usadí a představení začíná. Scéna se mění a mladík, který nás celou dobu pozoroval, odchází do pozadí. Světla se tentokrát zaměří na jednu jedinou osobu uprostřed pódia. Je to herečka Naďa Kovářová představující Katarínu Grünsteinovou, ženu s číslem 2581. 

„Když jsme se dostaly ven, spousta žen už to číslo nechtěla. A tak si ho při odchodu nechaly odstranit,“ říká Katarína. „Já to ale nechtěla, měla jsem pocit, že kdybych to udělala, tak bych zapomněla,“ dodává.

Dozvídám se, že do Osvětimi ji přivezli ze Slovenska a vypráví, že s ostatními neměli vůbec tušení, kam je to transport vlastně veze. Prý si mysleli, že do Ústí nad Labem, ale až za hranicemi jim došlo, že to asi nebude jejich konečná destinace.

„Po příjezdu nás vzali do baráků a oholili nám každičký chloupek na těle,“ vzpomíná. Po kůži mi naskakuje husina, když nám vypráví o tom, jak se o ženách, které právě dorazily do Osvětimi, bavili tamní nacisté. A projíždím si rukou svoje dlouhé vlasy, když se slzami v očích říká, jak z nich udělali ještě něco méně než ženy, protože je připravili i o vlasy. A vzali jim oblečení. A donutili je obléknout se do šatů, které tam zůstaly po mrtvých Rusech.

Poslouchám vyprávění o tom, jak jich spalo 10 natlačených vedle sebe, ale přesto mrzli. Jak nebylo co jíst, co pít. A jak se Katarína v zoufalství přihlásila na operaci apendixu. I když neměla tušení, o co se jedná. Bylo jí to jedno. Čekala, doufala, že to bude její smrt.

V celém sále je šero. Nikdo nevydá ani hlásku a všichni jako přikovaní sledují představení. Scéna je jednoduchá, je na ní jen pár polic. Všechnu pozornost věnujeme herečce uprostřed, ale není to zrovna jednoduché, protože nás rozptylují další dva herci. Je tu dívka, která pořád odněkud vytahuje věci a ukládá je na různá místa. Zároveň je tu pořád i ten mladík, který se prochází sem a tam, dokonce i mezi publikem. Když prochází kolem mě, tak si v duchu pomyslím: „Bože jen ať jde dál a ne za mnou.“ Opravdu z něj nemám dobrý pocit a myslím, že nejsem jediná. Slečna vedle mě se totiž tiskne ke svému příteli vždycky o něco víc, když projde kolem našich míst.

Příběh pokračuje a všichni bedlivě poslouchají. Záchod byl kulturním střediskem. Ženy se tam mohly potkat se svými muži, kteří měli informace. Kolem ubikací v Osvětimi nikdy nestačila vyrůst tráva, protože všichni tam měli tak velký hlad. Řeč dochází i na Mengeleho. Ani nestihnu postřehnout jak, a všechna světla v sále míří na toho mladíka – na Mengeleho, který začne svůj vášnivý monolog. Leknu se a nadskočím, když začne něco vykřikovat německy a otevírám pusu zděšením, když slyším, jak mluví o experimentech, které tam na lidech dělali.

Jeho nejoblíbenější část experimentů byla podle všeho dvojčata. Je přímo fascinován tím, co se jim v Osvětimi povedlo. „Nikde jinde na světě nelze vytvořit stejné podmínky jako zde. Aby dvojčata umírala zároveň a přirozenou smrtí,“ libuje si s úsměvem na tváři.

Po tom, co jeho výstup skončí, pokračuje Katarína. Mluví o tom, jak i na nich dělali pokusy. Jak lidi, kteří už byli moc nemocní a jejichž těla už se rozkládala, posílali do jednoho bloku, kam nechodili ani příslušníci SS. Příliš se báli, že by se mohli něčím nakazit. Prý tam byla i ona, ale o tom nechce mluvit.

Povídá nám i o dalších ženách, které byly v Osvětimi. Krásné a mladé, ale i starší a bohužel i těhotné. S roztřeseným hlasem vypráví o osudu dětí, které skončily v příkopu u příjezdové rampy, kam je jejich matky musely odhodit, pod příslibem záchrany alespoň jejich vlastního života. Nakonec nám prozrazuje i krutou pravdu o tom, jak ty děti později pálili, protože na ně nechtěli plýtvat cyklonem.

V této části představení už slyším popotahování po celém sále. Sama si otírám slzu, která mi teče po tváři, a nevěřícně se dívám na herečku, která stojí před námi. A napadá mě jen, jak je možné, že se tohle všechno doopravdy dělo.

Vyprávění Kataríny končí a ten mladík nás zve na výstavu. Mává na nás, ať vstaneme ze svých míst a jdeme za nimi na pódium. Všichni se ostýchají, ale po tom, co prvních pár odvážlivců vstane, se přidáváme i my ostatní.

Jsme na pódiu, procházíme se mezi policemi, které mezitím ta slečna naplnila nejrůznějšími věcmi. Výstava mi nedává moc smysl, ale nic neříkám. I ostatní jsou zmatení, ale dál se procházíme. Vidím Davidovu hvězdu, vidím svíce, boty. Všechno jsem si prohlédla a chci si jít sednout zpět na místo. Nejde to. „Posuňte se ještě trochu blíž tam k té zdi prosím, ať vidí i ostatní naši výstavu,“ nařídí nám mladík. Poslechneme a tlačíme se ke zdi.

Všichni jsme namačkaní v koutě pódia. Je to nepříjemné. Nevíme, co čekat, a jsme zmatení. Najednou se před námi uzavře zátaras z polic, od našich míst jsme odříznutí a není cesty zpět. Škvírou mezi policemi na nás začne znovu křičet ten mladík. Křičí něco o nadřazenosti árijské rasy a o velikosti německého národa. Najednou kolem nás začne stoupat dým. Rozhlížím se kolem, všichni jsou v šoku. Paní s blond vlasy na druhém konci pódia stojí s otevřenou pusou. Došlo nám to. Jsme v plynové komoře.

Představení končí a přichází ohromný aplaus.

Klíčová slova: Centrum experimentálního divadla, Osvětim, Husa na provázku, holokaust

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.