01.05.2016 17:00


Na focení je jednou z nejlepších věcí cestování, říká fotograf Roman Slavík

Autor: Jana Vyklická | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Spousta z nás si pomocí fotek ráda uchovává vzpomínky na chvíle, které jsme prožili. Ale jaké to je, živit se jako profesionální fotograf? Hodně cestujete a poznáváte nová místa. Některá vás překvapí a připraví o dosavadní iluze z filmů, některá vám naopak učarují. V Singapuru vás například zarazí přísný zákaz žvýkaní žvýkaček na veřejnosti.

 Roman Slavík vyhrál již dvakrát celosvětovou soutěž European Professional Photographer of the Year Awards.fRoman Slavík se narodil v Brně a je mu 25 let. Vystudoval Gymnázium Matyáše Lercha a ve svých studiích pokračoval na Podnikatelské fakultě na VUT. Nyní pracuje ve společnosti Netcope Technologies jako Key Account Manager, avšak za své primární povolání považuje fotografování, kterému se intenzivně věnuje již několik let. Dvakrát vyhrál celosvětovou soutěž European Professional Photographer of the Year Awards, poprvé v roce 2012 a podruhé v roce 2015.

V jaké destinaci jsi byl fotit naposledy?

V Kalifornii v Los Angeles. A musím říct, že město Hollywoodu rozhodně není takové, jak nám ho prezentují ve filmech. Nepatří k nejbezpečnějším místům, kde jsem byl. Po setmění se nevyplácí vycházet ven. Centrum je plné temných uliček, kde číhají zloději, často mě před nimi varovali i místní. Nepatřím mezi lidi, kteří by v cizích lokalitách viděli nebezpečí na každém rohu, jenže pokud vidíte všude čtvrtě plné bezdomovců, nemáte z toho dobrý pocit. 

Co tě k fotografování přivedlo?

Jako malý jsem si půjčoval tátovu zrcadlovku, které tehdy byly ještě na film. Focení mě nadchlo a začal jsem si z kapesného šetřit na vlastní foťák, který jsem si koupit v osmi letech za třináct stovek. To byly počátky mého focení. V patnácti letech jsem tátu přemluvil, že potřebujeme novou zrcadlovku. Focení na profesionální úrovni jsem se začal věnovat před šesti lety.

Odkud byly fotky, které jsi prodal jako první?

První fotkou, kterou jsem prodal, byl ironicky klasický kýčovitý západ slunce, který jsem vyfotil na hraničním přechodu mezi Rakouskem a Slovinskem. Prodal jsem ji přes distributora za směšnou částku 79 centů v dolarech v roce 2011.

Co tě na této práci nejvíce baví?

Cestování. Vždycky jsem rád objevoval nová místa a zároveň rád fotil, takže se tyto dva faktory přirozeně propojily. Vybírám si destinace, které mě z fotografického hlediska lákají, a snažím se i o co největší výnosy na základě vložených prostředků, aby se mi vrátily náklady. Avšak nikdy necestuji jen proto, abych dané místo vyfotil a získal pak za fotografie peníze. Daná destinace mě musí lákat.

A co naopak na této práci vidíš jako negativum?

Nerad cestuji sám. A někdy je složité skloubit mou cestu s focením a s programem spolucestujícího. Nějaké místo fotím klidně i čtyři hodiny, což je samozřejmě pro toho druhého hodně únavné. Mohl by se sice odpojit a strávit ten čas nějak zábavněji, jenže nejčastěji fotím při západu slunce nebo ve tmě a většina lidí se daleko od domova sama večer v cizí metropoli necítí nejlíp. V tomto je dobrý New York. Je to jedno z nejbezpečnějších měst, které jsem navštívil.

Nejbezpečnější? Bronx, jeden z pěti obvodů New Yorku, je přece proslulý svou vysokou kriminalitou…

To byl před třiceti lety, dnes už tomu tak není. Jenže kvůli jeho špatné pověsti má spousta lidí předsudky. Ano, je to spíše chudší čtvrť s černošskou a hispánskou komunitou, kterou když projdete, tak víte, že sem nepatříte. Nicméně bych neřekl, že je to o moc děsivější místo než některé ulice v Los Angeles.

Máš ze svého cestování nějakou nepříjemnou zkušenost?

Krádež v Honkongu. Dobře, slovo krádež je trochu nadnesené, avšak pouhým nedorozuměním bych to také nenazval. Šel jsem si do jedné společnosti koupit objektiv, který jsem měl objednaný. Byl jsem si ho vyzvednout v zasedací místnosti, kde mi ho předali. Odešel jsem s ním, ale zapomněl jsem si tam stativ, co jsem měl s sebou. Vrátil jsem se pro něj hned za pár minut, jenže stativ nikde. Nikdo z personálu neviděl nikoho stativ odnášet a bezpečnostní kamera, která měla místnost snímat 24 hodin denně, zrovna náhodou nefungovala. Chvíli na to mi začali nabízet jiný stativ, a to za hodně přemrštěnou cenu.

Kam nejčastěji létáš fotit?

Do Spojených států do New Yorku. V ostatních městech v USA jsem byl většinou jednou, maximálně dvakrát. Potom samozřejmě fotím i v Evropě, která je nejvíce dostupná. V Asii jsem byl čtyřikrát a v Austrálii jen jednou.

Jak se ti v Asii líbilo?

V Asii jsem byl v Malajsii, v hlavním městě Kuala Lumpur, Hongkongu a Singapuru. V Hongkongu se mi líbilo nejvíc. Připomíná mi New York, jen je více přeplácaný reklamami, takže se tam trochu hůře fotí. V Kuala Lumpuru už to bylo něco úplně jiného. Když jste přistávali na letišti, tak jste už z letadla viděli všude rozpadlé domy a stěny na vás dýchaly chudobou. V centru bylo několik luxusních domů a je velké, ale nevykompenzuje to špatný dojem z ostatních čtvrtí. Na Singapuru mě nejvíce pobavilo, že tam platí přísný zákaz dovozu žvýkaček a žvýkání na veřejnosti. Za vyhození žvýkačky na zem se platí pokuta v řádech tisíců korun.

A v Austrálii?

Austrálii jsem si zamiloval. Především mentalitu místních. Většina jsou přistěhovalci, tudíž mají hodně otevřenou kulturu. Jsou to bezstarostní lidé, kteří nemají tendence neustále řešit nesmysly a zbytečně se stresovat. Konkrétně jsem navštívil Sydney. Je to poměrně malé město, ve srovnání s běžnými známými metropolemi, avšak velmi hezké.

Která destinace, z těch, které jsi fotil, tě zatím nejvíce zaujala?

Nejraději mám asi Island a New York. Nicméně tyto dvě destinace se nedají v ničem srovnávat. Na Islandu si člověk užívá samoty, protože tam není moc lidí a je prakticky bez internetu. New York má zase nezapomenutelnou atmosféru, je to jedna velká paleta všech možných kultur, kde to neustále žije. New York byl dříve hlavní cestovní bránou pro evropské emigranty, tudíž každá ulička jakoby měla svou ojedinělou historii. Ostatní města Ameriky jsou v porovnání s New Yorkem poměrně mladá a toto kouzlo postrádají.

Kde plánuješ dělat příští fotky?

Na jihozápadě USA. San Francisco, Las Vegas, Údolí smrti, Národní park Arches a Velký kaňon. Z těchto míst jsem byl jen v San Francisku, tak jsem zvědavý. Nejvíce se těším na Velký kaňon a Národní park Arches, který je známý pro své kamenné oblouky.

Za jakou cenu fotky prodáváš?

Cenové rozpětí je velké. Můžete prodat fotky jen za tři dolary, nebo i za sto dolarů. Jednou se mi podařilo prodat fotografii za 175 dolarů. Důležité také je, kdo fotografii kupuje. Fotografie do časopisů nebo na design školních sešitů jsou levnější než fotografické zarámované obrazy. Chtěl bych posílit vlastní značku, abych co nejvíce prodával sám na sebe a nedělil se o výdělek s distributory, kteří si žádají velké provize.

Jak prodej fotek funguje?

Přes distributory. Většina klientů fotky nejraději kupuje právě přes fotobanku, protože u ní mají jistotu, že fotografie prošla kontrolou a neohrožuje práva třetích stran. Na hodně nových zajímavých architektonických budov mají dnes autorská práva architekti a fotografové fotky jejich budov nemohou prodávat. Distributor právě tato práva ověřuje, tudíž mají zákazníci větší jistotu, že se použitím koupeného snímku nedopouští porušení autorských práv. Nevýhodou distributorů je, že si bere velké provize za zprostředkování obchodu.  

Zatím jsi fotil převážně krajiny a města. Přemýšlel jsi i nad jinou tematikou?

Chtěl bych začít fotit portréty, avšak zatím to není moc aktuální. Jde o odlišný výstup, který se člověk musí naučit. A najít lidi, kteří budou ochotni se mnou trénovat, což je otázka i několika hodin. Navíc je potřeba i jinak specializované technické vybavení.

Je velká konkurence v oboru?

Ano, protože dneska fotí kdekdo. A nejhorší je, že prakticky každý, kdo má zrcadlovku, se nazývá fotografem. A tím znevýhodňují práci ostatních fotografů. Spousta lidí totiž nemá na prvním místě kvalitu. Hodně časopisů a katalogů se snaží ušetřit, tak nakoupí i méně kvalitní fotky. A s horší kvalitou jde dolů cena. Tím pádem dobré fotky jsou už považované za příliš drahé, tudíž nekvalitní fotky trh znehodnocují.

Chtěl bys mít jednou focení jako jediné povolání?

Spíše ne. Fotit budu pořád, ale nejsem typ člověka, který by chtěl dělat jen jednu věc, vždycky k tomu potřebuji něco dalšího. I kdyby mi focení jednou vydělávalo tolik, že bych druhou práci mít nemusel, stejně bych ji chtěl.

Klíčová slova: cestování, fotografování, Roman Slavík

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Marek Zelenka | 05. 05. 2016, 18:08
Ahoj, super rozhovor. Ja se ted chystam vyrazit o prazdninach na mesic cestovat po americe a premyslim o vyberu zrcadlovky. Takova ne uplne zacatecnicka a ne uplne profi. Takovej kompromis. Dost jsem v recenzich cetl o teto http://www.digital24.cz/digitalni-fotoaparaty/digitalni-fotoaparaty/zrcadlovky/nikon-d5300-18-55-mm-vr-ii-55-200-mm-vr-ii.html . Muzu poprosit jeste tebe jako kapacitu o zhodnoceni? Dekuji moc