19.11.2017 23:15


Na chvále mám rád svobodu. Nemusím se bát vyjádřit a udělat cokoliv, říká vedoucí modliteb Jakub Barbierik

Autor: Andrea Šebelová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Modlitba chval je jedním z méně typických způsobů křesťanské modlitby. Lidé při ní často pociťují hluboké citové pohnutí. V brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie se již pátým rokem scházejí křesťanští studenti, aby zde mohli chvály společně prožívat. O netypickém způsobu modlitby jsme se bavili s organizátorem studentských chval Jakubem Barbierikem.

Brno – Modlitba nemusí být jen o klečení na kolenou a sepnutých rukou. V kostele Nanebevzetí Panny Marie na Jezuitské ulici v Brně se každé úterý večer koná setkání mladých při modlitbách formou chval. Slovák Jakub Barbierik je jedním z vedoucích kapely doprovázející úterní chvály. „Vím, že jsem při chválách na bezpečném místě,“ říká kapelník.

Kdybyste měl člověku, který o chválách nikdy neslyšel a ani na žádných nebyl, vysvětlit o co jde, jak by to vypadlo?

Záleželo by na tom, zda je ten člověk katolík nebo ne. U katolíka bych předpokládal, že má nějaký pojem o Bohu. Křesťanovi bych se snažil vysvětlit, o čem je chvála pro mě. Pro mě je o vztahu s Bohem. O tom, že jsem poznal jeho lásku ke mně a chvála je odpovědí na tuto lásku. Je to čas, kdy můžete dát Bohu to, co máte a vyjádřit mu lásku tak, jak je vám to přirozené.

Jak byste tedy chválu vysvětlil nevěřícímu? Pro něj může znít Boží láska dost abstraktně.

Často se nad tím zamýšlím, jak právě lidem nevěřícím přiblížit vztah s Bohem. Těžko se jim to vysvětluje. Chvály jsou prostředek celého vztahu s Bohem. Hodně lidí hledá smysl života, cítí, že je tu něco víc. Já vím, že mám vztah s živým Bohem, opravdu s takovým, který stvořil tento svět. A Jeho můžu poznávat právě po čas chval. Je to místo a chvíle, kde můžu být svobodný. Na chválách to není o tom, co budu dělat nebo jak se budu chovat. Myslím si, že chvály jsou i pro nevěřící přitažlivé v tom, že je to svobodné místo. 

Nemůže tento netypický způsob modlitby působit na nevěřícího příliš sektářsky?

Je to možné, na mě to taky na začátku tak působilo. Nevyrůstal jsem v křesťanském prostředí. Je těžké to vysvětlovat někomu, kdo Boha nestřetl osobně. Lidé často mají různé představy o církvi – jsou z ní zklamaní a zažívají od ní odmítnutí. Na základě těchto zkušeností si udělají celkový obraz nejen o církvi, ale i o Bohu. Chvály můžou být takovým místem, které zbourá veškeré dosavadní představy a postoje. 

Co myslíte, že na chválách přitahuje právě mladé lidi?

Je to často úplně jiná zkušenost, než jakou měli doposud s celou církví nebo se zaběhnutým katolickým prostředím. Od starších generací nedostávají prostor se vyjádřit, přitom jejích život běží v úplně jiném rytmu. Chvály dávají možnost být sám sebou a vyjádřit to, co mají v osobním vztahu s Bohem. Zároveň je to atraktivní i hudbou. V současné době je mnoho chválových kapel, které svými písněmi svěžím způsobem předávají Boží slovo. Jsou na super úrovni, takže je často poslouchají i lidé nevěřící. Skrz hudbu si dokážou najít k Bohu vztah. 

Dokáže se skrze chválu i víra předávat dál?

Na to jsou různé názory, ale já si myslím, že ano. Jak skrze hudbu, tak skrze něčí slova nebo modlitbu. Věřím tomu, že chvály jsou místo Boží přítomnosti, a už když tam člověk vstupuje, tak se Bůh dotýká jeho srdce. 

Co je podle vás ideálním způsobem předávání víry?

Myslím si, že je to budování vztahů s lidmi, kteří jsou okolo nás. Nejen uvnitř společenství, ale také s lidmi mimo něj. Důležité je přijímat je takové, jací jsou. 

Daří se budovat tyto vztahy?

Asi se máme ještě co učit. Já osobně se v tom necítím nějak silný. Ale věřím, že mi Bůh dává sílu a odvahu nebát se vystupit, a jít do vztahů naplno. Můžu oslovit třeba někoho náhodného na ulici. To je podle mého názoru taky dobrý způsob evangelizace. 

Oslovování na ulici ale může být pro lidi dost nepříjemné, zvlášť třeba, když jim pak dotyčný začne kázat o Bohu.

Co vnímám místní kulturu, tak Češi mají velkou averzi k různým pouličním kazatelům, ale já věřím, že tyto lidé hovoří Boží slovo. Ale nejsem si jistý, jestli tahle strategie je zvláště v Čechách úplně účinná. 

Víra není svazující 

Hodně lidem si při spojení katolická mládež vybaví hubené a bledé děti, které se neustále modlí a už vůbec nepijí alkohol. Vnímáte to taky tak?

Určitě také takové jsou, ale obecně to rozhodně neplatí. Často to tak na lidi působí, protože nezažili křesťana, se kterým by byla zábava, se kterým se cítí dobře. Myslím, že pohledy a názory nevěřících na nás jsou dobrá zpětná vazba. Můžeme se snažit vyjít k nim a měnit zajeté způsoby myšlení. Nemáme se čemu divit, když nikdy netrávili čas s takovými lidmi. A právě to jim můžeme skrze nás přinášet. Můžou zažít lidi, kteří jsou moderní a žijí ve stejném světě jako oni, fungují s technologií, hudbou, uměním, akorát všechno stavějí na Bohu a mají v životě něco pevné, co se nikdy nepohne. Možná, že i nevěřící touží vidět lidi, kteří jsou pevní ve svých rozhodnutích, v tom, čemu věří a v tom, co žijí. Je to pro ně někdy i lákavé, když například někdo nepije. Zamyslí se nad tím, proč vlastně ten člověk nemá potřebu pít. Dokáže to měnit jejich nastavení a pohled na život.  

Myslíte, že sami katolíci se v tomto způsobu života cítí pohodlně? Nesvazuje víra naopak v některých ohledech?

Myslím si, že když člověk doopravdy naváže vztah s Bohem a pochopí Jeho srdce, tak vůbec není víra omezující. Uvědomujete si, že nejde jen o nějaké zákony, které musíte dodržovat, jinak nebudete správný katolík a nedostane se do nebe. Je to o Otci, který hledá svoje dítě a chce pro něj to nejlepší. Když si uvědomím, že Bůh je můj otec a chce pro mě jen to nejlepší, tak vím, že je to správné. Chápu, že to může působit omezeně, ale pro mě je i svoboda říct ne věcem, o kterých vím, že mi nic nepřinesou. A myslím si, že spíše je omezující, když nedokážete povědět ne a svobodně se rozhodnout. 

A církev se svými pravidly není omezující?

Záleží, jak se na církev podíváme. Církev by ve své podstatě měla vypadat a fungovat jako rodina. Mezi jejími členy jsou vztahy, ale i v rodině fungují nějaká pravidla a hierarchie. Nesmíme však dávat pravidla na první místo. To podstatné jsou právě vztahy, jejich hloubka a pevnost. Nestavíme na tom, že „Pokud nebudeš plnit pravidla, tak sem nemůžeš chodit.“ Ale na tom, že vy sem můžete patřit a postupně společně hledat podstatu věcí, na kterých církev staví. Občas se vyžaduje, že prvně musíte splnit nějakou podmínku a potom budete správný katolík. V rodině si ale nemusíte na nic hrát, tam vás berou takového, jaký jste, a touží z vás vytáhnout to nejlepší. Často se sami takhle v církvi nechováme a to je podle mě to, co se církev musí znova naučit - fungovat jako rodina. 

Jakub Barbierik (26) pochází ze středního Slovenska. Studoval na Masarykově univerzitě na Fakultě informatiky. V posledním ročníku střední školy zažil obrácení a stal se katolíkem. Před pěti lety stál u zrodu brněnského chválového společenství, které pořádá každé úterý chvály v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Jezuitské ulici. Je ženatý a má jednoho syna. 

Klíčová slova: chvála, modlitba, kostel, křesťanství

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.