12.05.2015 08:38


Může být vládní agentura nezávislý dynamický think tank? Ne. Zatím

Autor: Martina Vrtělová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Za dřevěným stolem sedí řada lidí s odznakem, na němž je napsáno „stávka“. Požadují, aby se jejich pracoviště stalo místem nezávislým na politických rozhodnutích. Novináři na druhé straně stolu se jen pomalu orientují v neobvyklé situaci, jež nastala. Lidé žádající politickou autonomii totiž pracují ve vládní Agentuře pro sociální začleňování.

V pondělí stávkovali pracovníci Agentury pro sociální začleňování, chtějí zajistit úřadu autonomii a Ilustrační foto.nadrezortnost, transparentnost a kontinuitu dosavadních postupů. Agentura podporuje obce ve snaze integrovat sociální skupiny, které jsou odloučené od většinové společnosti. Úřad spadá pod kompetence ministra pro lidská práva Jiřího Dientsbiera.

Jedním z požadavků stávkujících je také zamezení politického vlivu, což na první pohled vypadá nereálně. Vláda samotná definuje agenturu jako svůj vlastní nástroj, jak by tedy bylo možné zajistit její apolitičnost? Jak na to ti úředníci přišli, copak je něco takového vůbec možné? Aby chování stávkujících dávalo smysl, je třeba se vrátit o několik let nazpět.

V březnu 2008 vznikla Agentura pro sociální začleňování. V únoru 2009 zvítězil ve výběrovém řízení na post ředitele Martin Šimáček. Jeho úkolem pro následující roky bylo vystavět silnou instituci, která bude schopná skutečně řešit složitý problém sociálního vyloučení. Martin Šimáček hodnotí svou snahu jako úspěšnou. Mluví pro něj i data - počet zaměstnanců se z dvanácti zvýšil na sedmdesát, agentura rozšířila své působení z dvanácti měst do šestatřiceti. V dubnu 2015 Dientsbier Šimáčka odvolává, Šimáček ve svém veřejném vyjádření s důvody odvolání nesouhlasí. V květnu 2015 vstupují zaměstnanci Agentury pro sociální začleňování do stávky. A ještě jedna malá drobnost, předtím, než začal Šimáček v agentuře pracovat, osm let působil v nevládní neziskové organizaci Člověk v tísni.

Jak je možné, že ze skomírajícího úřadu se stala životaschopná instituce, která neváhá vstoupit do stávky, pokud cítí ohrožení vlastní autonomie? Kde se vůbec v úřednících objevila touha po autonomii a zbavení se politického vlivu? Odpověď na obě otázky je jednoduchá: přišel Šimáček. Jakožto ředitel zodpovídal za chod agentury, proto všechny úspěchy i kritiky padají především na jeho hlavu. Zřejmě to byl on, kdo do organizace vnesl neúřednického ducha. Jeho předešlé zkušenosti jej k tomu přímo předurčují. Práce v nevládní organizaci se totiž diametrálně liší od prosté úředničiny. Šimáček zřejmě pochopil, že klíčem k úspěchu je nadšení lidí, že prosté úřadování nestačí a že politické zásahy mohou mít negativní dopad.

Šimáčkovy principy se líbily i ostatním pracovníkům, a tak je převzali za své. Když chce nyní ministerstvo úřad rozdělit na dva odbory, vnímají to společně se svým bývalým šéfem jako likvidaci dosavadního konceptu, který je dle jejich názoru účinný. Pokud se tedy úřad již dříve snažil dosáhnout vlastní nezávislosti, je jen logické, že nyní o ni bude usilovat ještě důrazněji – třeba prostřednictvím stávky. Konkrétně se úředníci zasazují o nadrezortní ustanovení agentury jako samostatného úřadu.

Stávkujícím je vytýkáno, že jim nejde tolik o nezávislost jako o návrat Šimáčka coby ředitele. To ovšem popírá Petr Čáp, místopředseda agentury. Stávkující podle jeho slov chtějí pouze zachovat koncepci, kterou bývalý ředitel nastavil. Takové prohlášení by znamenalo, že sami úředníci vnímají nastavené procesy jako funkční a schopné řešit problémy spojené se sociálním vyloučením. Bylo by dobré brát v potaz jejich názory jakožto expertů v dané oblasti. Což ministerstvo neudělalo. Jak se vyjádřil Šimáček, do přípravy reorganizace nebyl vůbec zapojený.

Závažné argumenty předložili premiér Bohuslav Sobotka i ministr Dientsbier. Jak mohou sami úředníci rozhodovat o tom, jak agenturu vést? Nejde přece o soukromou organizaci, ale o vládní úřad, který má sloužit celé společnosti. Taková instituce je přímo závislá na politickém zadání. Zde je třeba zdůraznit, že stávkující chápou apolitičnost ve smyslu vymanění se ze zákulisní politické činnosti a politikaření. Když chtějí být apolitičtí, konkrétně to pro ně znamená důraz na expertnost, která od začátku patří mezi základní rysy Agentury. Takový požadavek je pochopitelný. Otázkou je, nakolik je v současném uspořádání státu možný.

Stávka totiž přináší jeden významný aspekt, který není na první pohled vidět. Zde se nebojuje pouze o budoucnost agentury. Právě se bojuje o změnu celého státního systému. Je to samozřejmě první vlaštovka, která jaro nedělá. Přináší ovšem nové hledisko, které nelze ponechat bez povšimnutí. Agentura zaznamenala úspěšné postupy, které používají nevládní neziskové organizace či think tanky. Převzala je a zjistila, že jsou účinné a pomáhají jí k dosažení cílů, jež nebyly se starými postupy možné. Je to přirozený vývoj instituce snažící se o co nejlepší chod. Jenomže úřad má na rozdíl od nevládní organizace jinou odpovědnost, podléhá jiné legislativě, a proto ne všechny kroky lze měřit stejným metrem.

V současnosti se jedná o naprostou novinku. Skupina nadšených úředníků zjistila, jak by to mohlo fungovat lépe, ale současný úzus ani legislativa tomu nejsou nakloněny. A tak těmto nadšencům nezbývá nic než za svou vizi bojovat. Prvním krokem je uspořádání stávky, následuje krok dvě, vstoupit do debaty s vládou. Jistě je to běh na dlouhou trať. Už nyní je ale zřejmé, že pokud by zaměstnanci sociální agentury uspěli, mohli by nastartovat reformu ve všech vládních úřadech.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.