21.05.2019 21:36


Musíte si zvyknout, že ve dne v noci slyšíte praskat led, říká Daniel Born, nejmladší člověk, který přešel Bajkal

Autor: Vendula Kocandová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Daniel Born se svým kamarádem Ladislavem Smržem přešli v březnu Bajkal, nejhlubší jezero světa. Expedice trvala 16 dní, 6 hodin a 6 minut a Danielovi před odjezdem hrozilo, že ji bude muset absolvovat o berlích. Celou dobu je doprovázely zvuky praskajícího ledu, neměli se kde umýt a ruce ohřívali v rozkroku.

Daniel Born, nejmladší člověk, který přešel Bajkal. Foto: Vendula Kocandová 

Zatímco pětadvacetiletý Láďa byl ještě pár dní před odletem na expedici ve Skandinávii, dvaadvacetiletý Dan si během obyčejné cesty do práce vyvrtnul kotník. „Ortoped z toho nebyl nadšený, zjistil, že mám přetržený vaz. Hrozila mi i operace," říká teď už s úsměvem Dan. V následujících čtyř dnech chodil na intenzivní rehabilitace. Doktor mu cestu nakonec povolil. „Rodičům jsem o té komplikaci nechtěl říkat, zejména mamka by mě pak odmítala pustit. Skrýt se to ale nedalo. Když pak pochopili, že na Bajkal prostě pojedu, začali mi hledat vhodné berle," směje se Dan. Expedici nakonec zvládl jen s tejpy, stahovací ponožkou a ortézou. „Nejhorší bylo, že jsem během cesty jednu ponožku ztratil. Víc jak dva týdny jsem tedy používal jen tu jednu. Zápach byl neskutečný," dodává. 

Na celou expedici měla dvojice kamarádu maximálně třicet dnů. Omezovalo je měsíční vízum, které si museli obstarat. Přechod přes Bajkal měli původně naplánovaný na 16 dní, což se jim i povedlo. „Je to ideální doba. Můžete vstávat za světla a končit za světla. Nedávno parta kluků zvládla tuto cestu za 11 dní, ale s tím, že měli mnohem těžší podmínky. Cestu si pak nemůžete užít," říká Dan. Denně ušli třicet až padesát kilometrů, celková vzdálenost byla 684 kilometrů. Na cestu si vzali jen saně, batoh s osmdesáti kilogramy zásob, kuchyňské vybavení a vysílací satelit. Teploty se ve dne pohybovaly okolo pěti stupni pod nulou, v noci dvacet stupňů pod nulou. „Počasí nám opravdu přálo. Čtyřicet stupňů pod nulou není na Bajkalu výjimkou, takže jsme měli štěstí. V noci jsme spali v teplých spacácích, zimu jsme tedy nepocítili," popisuje Dan. 

Každý den měli přesně naplánovaný, až se z toho stala rutina. „Budík jsme měli vždy na půl sedmou. Nejhorší ale bylo, že jsme nebyli schopni se zvednout. Navzájem jsme se k tomu museli dokopat," směje se Dan. Každé ráno do sebe museli nalít litr horkého čaje, kvůli tekutinám, a čtvrt litru kakaa se sušeným mlékem, kvůli kaloriím. Stejně naplánované byly i přestávky během dne. „Abychom získali vodu, museli jsme vždy urvat kostku ledu a rozpustit ji. Nebyla o ni nouze, proto i většina zásob, které jsme si s sebou brali, byly uzpůsobené tomu, abychom je mohli rozmíchat a uvařit ve vodě. Postupně jsem se naučil dělat například dokonalý pudink," konstatuje Dan. 

Šestnáct dnů se spoléhali kluci jen sami na sebe. Nad vodou je držela myšlenka, že jestli to nadají tentokrát, budou to muset jít příští rok. „Krize nastala asi čtyři dny před koncem. Navzájem jsme se z toho ale dostali. Nechtěli jsme se vracet. Navíc jsme si řekli, že jestli by jeden z nás už nemohl jít dál, druhý to dojde sám. Pro klid v duši," říká Dan.

Kvůli kontaktu s rodinou a širokou veřejností s sebou měli telefony, powerbanky a solární panel. „V noci jsme spali s mobilem a powerbankou a zahřívali je vlastním tělem, aby se nám mrazem nevybily," popisuje Dan. Oba nahrávali při cestě krátká videa, která sdíleli na Facebooku. „Překvapilo mě, kolik fanoušků máme. Každé ráno jsme si četli jejich motivační zprávy," usmívá se. 

Nejhezčí z celé expedice byla podle Dana euforie po příjezdu, kdy si uvědomili, že to opravdu absolvují. „Byla to neskutečná krása. Okolo nás nikdo nebyl, jenom široká pláň ledu. Všechno, co bylo doma v Česku, jsme tam nechali. Začali jsme na šestnáct dnů nový život," popisuje. Co se přírodních krás týče, užívali si východy a západy slunce nebo led. „Byla to ta nejkrásnější podlaha, po které jsem kdy šel. Nebyla ale pouze hladká, vyrůstaly z ní i několika metrové ledové krystaly. Cesta kvůli nim byla těžší, ale stálo to za to," dodává. 

I přesto, že se z ledu kluci radovali, zpočátku si museli zvyknout na jeho neustálé praskání. Jelikož se jedná o tektonicky aktivní oblast, vyskytují se tam častá zemětřesení. „Led neustále pracuje a praská, dokonce i v noci. Nejhorší to bylo večer, protože jak na to celý den svítilo slunce, tak při každém našem kroku se v tom místě vytvořila prasklina. Po pár dnech jsme si na to ale zvykli a nijak jsme se nebáli," popisuje Dan. 

Jedním z problémů byly nízké teploty. „Veškeré teplo tvořila naše těla a pohyb. Každá zastávka znamenala to tvrdě vydřené teplo ztratit. Takovou rýmu, jakou jsem měl na Bajkalu, jsem nikdy nezažil," říká Dan. Omrzlinám se sice vyhnuli, promrzlým částem těla už ale ne. „Jednou byl ke mně Láďa otočený zády, neviděl jsem mu ale ruce. Šel jsem za ním a on je měl v rozkroku. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co dělá. Jedná se o nejteplejší místo na těle, takže potom jsme ruce zahřívali tímto způsobem," směje se. 

Jelikož neměli na Bajkalu možnost se umýt, po šestnácti dnech opravdu nevoněli. „Jeden den jsme šli proti větru a ucítil jsem strašný smrad. Řekl jsem Láďovi, ať jde napřed, protože smrdí jak bezdomovec. Není se čemu divit, celou expedici jsme absolvovali v jednom oblečení, dokonce i v jednom spodním prádle," dodává Dan. Při návratu do civilizace, kdy se šli ubytovat na hotel, na sebe oblékli všechno oblečení, které měli, a doufali, že je recepční neucítí a ubytuje je. Na pokoji jim pak po více jak dvoutýdenních mínusových teplotách bylo takové vedro, že museli otevřít všechna okna. 

Během cesty přes Bajkal od severu na jih ušli Daniel s Ladislavem v březnu 684 kilometrů za 16 dní, 6 hodin a 6 minut. Zpět už se ale znovu nechystají. „V životě máme omezený čas a je spousta expedicí, které ještě chceme zvládnout," uzavírá Dan. 

Klíčová slova: Bajkal, expedice, Daniel Born

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.