18.03.2020 15:03


Můj čas je to nejcennější, co můžu lidem dát, říká dobrovolnice na dětském oddělení v Motole

Autor: Anežka Schreibová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Současná koronavirová situace rozpoutala vlnu solidarity a řady dobrovolníků se rychle rozrůstají. Kristýna Berková však pomáhá už dlouho. Svůj čas věnuje nemocným dětem z Fakultní nemocnice v Motole. Může to být psychicky vysilující, ale především mě to vnitřně obohacuje,“ říká dvacetiletá studentka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Dobrovolnice Kristýna Berková pomáhá zpříjemnit dětem pobyt v nemocnici. Foto: Anežka Schreibová

Praha – Pomáháme vám pomáhat. Tak zní motto Dobrovolnického centra Fakultní nemonice v Motole. Řídí se jím i studentka geografie a kartografie Univerzity Karlovy Kristýna Berková. Úsměv na tváři malých pacientů, za kterými dochází, je jí motivací i inspirací.

Jak jste se k tomuto typu dobrovolnictví dostala? 

S dobrovolničením jsem začala minulý rok, když jsem se přestěhovala do Prahy. Věděla jsem, že kromě studia chci dělat i něco užitečného, něco, co je vidět a co mě obohatí jiným způsobem než škola. Zároveň věřím, že můj čas je to nejcennější, co můžu lidem dát. Tak jsem zapátrala a vybrala si Fakultní nemocnici v Motole, protože má dobrovolnický program a navíc to nemám daleko od školy.

Proč jste se rozhodla soustředit zrovna na dětské pacienty?

Už mám zkušenost s narkomany, protože můj bývalý přítel byl závislý na drogách. Taky jsem měla babičku na LDN (léčebna pro dlouhodobě nemocné, pozn. red.) a děda je v domově pro seniory, takže jsem hodně času strávila i se starými lidmi a teď jsem chtěla vyzkoušet jiné prostředí.

Jak takový dobrovolnický program na dětském oddělení vypadá?
My doprovázíme děti na předem připravený program, který vymýšlí jiný typ dobrovolníků, nejčastěji to bývá nějaké vyrábění nebo divadlo. Vždy záleží, na co mají děti zrovna náladu, na jejich zdravotním stavu, na oddělení a domluvě s vrchní sestrou. Zkrátka se snažíme malým pacientům zkrátit dlouhou chvíli, rozveselit je a přivést na jiné myšlenky.

Jaké jsou tedy další druhy dobrovolnictví?

Naše Dobrovolnické centrum má celkem dva, pravidelné a nárazové. To nárazové se koná jen když je pro děti v nemocnici nějaká akce, je to méně časově náročné a není v tom žádný závazek, přijdeme, pokud máme čas. Pravidelní dobrovolníci si sami připravují aktivity, vyberou si konkrétní oddělení a dochází za pacienty každý týden na několik hodin. Tento typ zabere víc času, spolu se školou bych ho bohužel nezvládala.

Musíte mít nějakou zvláštní kvalifikaci nebo projít školením?

U nárazového dobrovolnictví ne. Šla jsem jen na pohovor, na kterém naše koordinátorka hodnotila, jestli jsem dostatečně způsobilá. Probraly jsme vzájemná očekávání a moje časové možnosti. Ptala se mě také na předchozí zkušenosti, jestli jsem se někdy pohybovala v nemocničním prostředí a v jaké spojitosti.

V čem mají pravidelní dobrovolníci výběrové řízení těžší?

Kromě pohovoru musí projít i úvodním zaškolením a mít čistý trestní rejstřík. Na kurzu je více připravují především po psychické stránce, protože práce s nemocnými lidmi může být hodně emocionálně náročná.

Trávit čas s nemocnými dětmi je tedy náročné i psychicky. Je nějaký moment, který vám utkvěl v paměti?

Někdy to může být vysilující, ale především mě to vnitřně obohacuje. Mám jeden těžko popsatelný, přesto hrozně silný zážitek. Jednou přišla s vedlejší skupinkou asi tříletá holčička. Vypadala jako andílek. Měla krásné, velikánské modré oči, měla jsem pocit, že skrze ně vidím přímo do nebe. Takhle nějak si představuju ztělesnění čisté, nevinné duše. Během divadla mi seděla na klíně a já měla celou dobu zvláštní pocit, že jsem v přítomnosti něčeho vyššího. Něco podobného jsem nikdy nezažila.

Kolik dětí míváte běžně na starost?

Před začátkem se vždy ptáme staniční sestry, kolik má na oddělení pacientů, kteří by chtěli a především byli schopni program absolvovat. Většinou je to kolem dvaceti dětí na šest dobrovolníků.

Docházíte za dětmi se specifickým onemocněním, nebo je program připraven pro všechny pacienty?

Aktivit se mohou účastit děti s různými nemocemi, pokud to jejich zdravotní stav dovoluje. Dobrovolníci jsou rozděleni do několika skupin a ty mají mezi sebe zase rozdělená jednotlivá oddělení. Každé oddělení je pak většinou ještě rozdělené na tři části, ale programu se účastní všichni společně.

Splňuje dobrovolnictví vaše očekávání, nebo vás v něčem překvapilo?

Když jsem se přestěhovala do Prahy, hledala jsem místo, kde bych mohla nemocným dětem alespoň na chvíli dodat pocit, že nejsou v prostředí a situaci, ve kterých se nachází. Minimálně tohle se mi, doufám, daří. Ale je zvláštní pozorovat kontrast mezi nemocnicí a světem tam venku. Přijde mi paradoxní, že právě nemocné děti, se kterými se setkávám, jsou mnohdy o tolik veselejší a usměvavější než ty zdravé. Vždy toho mají spoustu co říct. Myslím, že se z jejich vnímání světa můžeme leccos naučit.

Změnila nějak zkušenost s dobrovolnictvím váš pohled na vlastní život a hodnoty?

Díky dobrovolničení víc vnímám věci, které mají opravdu smysl a víc si vážím svého zdraví. Při setkání s nemocnými dětmi dokážu zapomenout na sebe a své starosti. Soustředím se jen na ně a na jejich příběhy a to mě svým způsobem vrací zpátky do dětských let.

Ovlivnila nějak současná krize kolem koronaviru vaši práci?

Velmi. Celý program je momentálně kvůli karanténě přerušený. V Motole je karanténa už skoro od Vánoc, teď kvůli koronaviru a předtím kvůli chřipce. Rodiče samozřejmě s dětmi být můžou, ale jinak k nim kromě lékařů a sester nikdo nesmí. Jakmile se ovšem dobrovolnický program obnoví, budu v něm rozhodně pokračovat.

Klíčová slova: dobrovolnictví, děti, Motol, nemocnice

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.