31.03.2015 13:39


Mše - duchovní zážitek nebo horor?

Autor: Kubová Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vydala jsem se poprvé v životě na mši. Ano. Já, hotová bezvěrkyně, které není nic svaté, jsem šla do kostela. Všichni, kteří si teď mysleli, že jsem šla do sebe a obrátila se na víru, se můžou zase uklidnit. Moje návštěva kostela sv. Máří Magdalény nebyla bohužel, nebo spíše bohudík, dobrovolná. Šla jsem tam provádět antropologický výzkum – nezúčastněné pozorování chování lidí ve vztahu k náboženským symbolům.

Měla jsem být nezúčastněný pozorovatel. Takový, který splyne s davem a nenarušuje obvyklý běh událostí. Jenže když jsem s velkou slávou a asi patnáctiminutovým zpožděním vrazila do lidmi naplněného kostela v centru Brna, moje účast opravdu nikomu neunikla. Většina lidí v zadních lavicích se na mě otočila s mírně vyčítavým pohledem. To ale ještě nic nebylo proti tomu, když jsem vytáhla velký zápisník v neonově žlutých deskách a cvakla propiskou, abych si jako správná výzkumnice mohla vše poznamenat. To už k vyčítavým pohledům někteří z přítomných věřících přidali i nevěřící kroucení hlavou. Starý pán stojící vedle mě si dokonce odfrknul. V té chvíli jsem, jako pokus o mimikry, nahodila výraz mučednice na kříži, kterým jsem se inspirovala u sochy Ježíše Krista po mé pravici. A modlila jsem se, aby si mě už nikdo nevšímal.

Ano, modlitby by měly být náplní účasti na mši. Ale jak se modlit? Všichni z přítomných přesně věděli, kdy se postavit, kdy si zase sednout a kdy pomlky ve farářově kázání vyplnit slovy „amen“ nebo „prosíme tě, vyslyš nás“. Tabulka s digitálními čísly na kazatelně, která v interiéru kostela působila asi jako pět pěstí na oko, zřejmě hlásala, z jaké strany se bude zpívat následující žalm. Kázající farář byl kapitola sama pro sebe, během svých promluv o Bohu, Ježíši Kristu a různých svatých, se občas zajíknul, heknul, lapal po dechu a u pultíku se prohýbal v kříži. Snad to bylo jen tím, jak moc prožíval své propojení s nebesy. Snad. Bůh ví.

Barbora Kubová. Foto: Veronika Kovářová.

Já se vlastně divím, že mě při vstupu do svatostánku nespálil plamen pekelný. Nebo že jsem se se zasyčením nerozpustila, když na mě paní energicky se křižující s rukou od vody z kropenky omylem cákla. Nejen, že nejsem pokřtěná, ale stačí, když si namátkou projdu pár Božích přikázání, která by se měla dodržovat. Uvědomím si, že tady vážně nemám co dělat. S mírnou pomocí Google a stránky desetprikazani.cz si procházím na střídačku základní křesťanská pravidla. Nepokradeš. Vzpomínám si na včerejší večírek, kdy jsem si z baru donesla jako trofej hezký pivní půllitr.  Ctít otce svého a matku svou mi dělalo vždy, ale hlavně v mém pubertálním období vzdoru, trochu problém. Tenkrát, když jsem kamarádce přebrala kluka, porušila jsem tím zase trochu modifikovanou verzi přikázání „Nebudeš dychtit po ženě bližního svého.“ Při čtení si přikázání „Nesesmilníš.“, se mi dvakrát protočí panenky a s vědomím, že jsem vážně ztracená, opouštím toto namátkové bilancování svého života. Opatrně kontroluju levou a pravou stranu čela, a nohu v barevné tenisce, jestli se z ní nestává čertovské kopýtko.

Když se podívám okolo, chováme se k sobě navzájem ne právě hezky, závidíme, lžeme, krademe, smilníme. Ještě že na rozdíl od některých věřících nejsem takový pokrytec, abych si myslela, že zajít si párkrát v týdnu do kostela na mši, pomodlit se, pokřižovat, kleknout a ocáknout se svěcenou vodou, stačí na to, aby ze mě byl automaticky lepší a čistší člověk. Je zajímavé sledovat, jak ti, kteří by si pro korunu nechali koleno vrtat, se nerozpakují darovat do kasičky, se kterou po mši farář obchází všechny lavice, kromě drobných mincí i papírové bankovky. Díky tomuto odpustku se jim bude třeba líp usínat.

Moje návštěva kostela vyvrcholila tím, když mi jeden milý starý děda přišel vynadat, že v kostele se má modlit, a ne si něco zapisovat! To už na mě bylo moc. Vypadla jsem z chrámu Božího rychlostí světla a celá frustrovaná jsem si musela zapálit. Když při škrtnutí sirky zavanul zápach síry, představila jsem si, jak se asi budu nejen za svoje hříchy, ale hlavně za tento kacířský článek plný rouhání škvařit v pekelném kotli.

Klíčová slova: mše, kostel, křesťanství, ateismus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.