20.12.2016 22:09


Mezi oddanými Kršnovi: Knihy vám nabízet nebudou a možná se dozvíte něco, co potřebujete slyšet

Autor: Simona Ferulíková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Snad každý Brňan už je ve městě někdy potkal. Mladé muže s příznačným světlým znakem u kořene nosu, oděné do něčeho, co připomíná obyčejné prostěradlo. Kdo je potkal, tomu nabízeli náboženské knihy nebo výrobky z vlastního pole.

„Jdete dovnitř? Je tam tepleji,“ říká mi jeden z nich, když nejistě postávám před brankou malého domu v Černých polích, před brněnským centrem hnutí Haré Kršna. „Jdu,“ odpovídám odhodlaně a kráčím ke vchodovým dveřím. Uvnitř se ale tak rozhodně, jak zvenčí vypadám, necítím. Jen doufám, že mezi nimi nebudu sama a že si zase nebudu muset koupit nějakou jejich knížku. Dotyčný na mě už nemluví a nosí z domku vysoké komínky nových a ještě zabalených knih védského učení. Za dveřmi poprvé spatřím i nějaké ženy z hnutí. Vypadají jinak než muži. Vlasy mají dlouhé, ale svázané a jejich sukně až ke kotníkům jsou všelijak barevné, nejen bílé, nebo oranžové jako u mužů a rozhodně mi nepřipomínají prostěradla. Podle pokynů vcházím bez bot do místnosti, odkud už slyším zpěv podobající se mantrám, které se zpívají na hodinách jógy nebo při meditacích.

Hnutí Haré Kršna založil Šríla Prabhupáda v roce 1966 v New Yorku. Foto: Simona Ferulíková

Ta je příjemně a vlastně úplně normálně zařízená. Plovoucí podlaha, topení, osvětlení, zásuvky a podél jedné stěny vestavěná skříň. Na podlaze leží čtvercové kusy karimatek, na kterých už sedí další ženy a jejich roucha jsou znovu úplně jiná a originální. Sednu si do tureckého sedu jako ony. Doprostřed místnosti zasahuje z každé strany stěna a vytváří tak lehce oddělené části. V té přední sedí samí muži a ti také zpívají, jeden z nich energicky hraje na zvláštní buben. Zřetelně stále opakují Haré Kršna. Ženy se spíše jen hýbou do rytmu. Mám pocit, že slova se nemění, stále slyším ono stejné heslo a pár dalších nerozlišitelných zvuků, mění se jen rytmus.

Celé to trvá hodinu. Mezitím dovnitř různě vchází další, někdo odhrnuje závěs vepředu přes celou stěnu a odhaluje tak oltář. Jsou na něm květiny, obrazy, svíčky. I na stěnách jsou obrazy. Obrazy zakladatele hnutí, Prabhupády. Zdá se mi to strašně dlouhé, úmorné a stále stejné, chvílemi se aspoň snažím zavřít oči a nějakým způsobem se do toho vžít. I když mě to ale nebaví, nechci ještě odejít. Ke konci zpěvů už je nás v místnosti opravdu hodně. Skoro všechny karimatky jsou obsazeny a já si všímám, že jsou to samí mladí lidé mezi dvaceti a třiceti lety. To mě udivuje. Všímám si jen tří lidí o něco starších. Z veřejnosti jsem tu jen já a jedna další žena, jsme tak jediné ženy, které mají kalhoty. Pak asi pět mužů a ti jsou tady v kalhotách vlastně také za exoty. I návštěvníci jsou všichni mladí.

Když konečně přestávají halekat, místy opravdu hlasitě, následuje přednáška z Bhagavad-gítý, jednoho z duchovních textů. Probíhá to docela podobně jako jiné přednášky. Jen stále sedíme na zemi v tureckém sedu a přednášející je vsazen do jakéhosi kusu dřevěného nábytku z jedné strany podobajícímu se čelu postele a z druhé miniatuře řečnického pultu. Chvílemi něco přečte a pak to vysvětluje. Kniha je pravděpodobně o příbězích Kršny, jejich boha. Dostáváme se i k vegetariánství, dnešní skoro každodenní konzumaci masa, velkochovům a jatkám.

Pak přichází na řadu role žen. Už to, jak je osazenstvo rozdělené, mi dává mnohé tušit. Žena má povinnosti hlavně v domácnosti a emancipace nebo feminismus tady nejsou zrovna vítaná slova. Nejde podle nich o to, že by žena nemohla být policistka, nebo ředitelka. „Žena je schopná tyto funkce vykonávat, její mentalita na to ale není stavěná,“ říká oddaný, který přednáší. Její postavení ve společnosti je ale stejně důležité jako to mužské a musí být chráněna. Kromě domácnosti udává rytmus také kultuře. Během této části setkání do místnosti doráží z řad návštěvníků také staří lidé. Jsou to oba muži a mohou mít kolem sedmdesáti let. Nesedí jako mladí na zemi v tureckém sedu, ale jsou pro ně přichystané skládací židle. Každý, kdo z veřejnosti přichází, při vstupu do místnosti dělá stejné gesto jako oddaní. Nepříjemně mi to připomíná muslimskou modlitbu. V kleče dávají na chvíli hlavu k zemi. Já nic takového nedělám, musím tu být jediná poprvé.

Když si pak obouvám boty ve studené předsíni, někdo se mě ptá: „Už jdete? Ještě bude hostina,“ říká jeden z holohlavých s copánkem na temeni hlavy. Když znovu sedím mezi ženami v tureckém sedu a před sebou na zemi mám plechový talíř rozdělený na několik částí a v něm spoustu různorodých pokrmů, jsem ráda, že jsem neodešla. Všechno je to výborné. Máme slané i sladké. Čočku, zvláštní bochánek z ořechů a zeleniny, rýži s fazolovými lusky, buchtu, jogurt, dobrý bylinkový čaj a to není zdaleka vše. Mnozí z hnutí jedí rukama. Dívka vedle mě mi vysvětluje, že jídlo by mělo být vnímáno všemi smysly.

Je jí pětadvacet let a už je vdaná. Je zvláštní slyšet, jak mluví o svém manželovi, vypadá ještě mladší, než je. Říká, že se nenudí, i když nemá kariéru nebo vysněnou práci. Že je to takhle jednodušší a její život je naplňující i tak. S hnutím pořádají hodně akcí a setkání. „Navíc, až přijdou děti, už se rozhodně nudit nebudu,“ říká s úsměvem. Chci vědět, co dělá manžel. „Je kuchař, rozváží vegetariánské jídlo. Dohromady s rozdáváním knih nás to uživí.“ Někdy oba jezdí za město na pole, kde pomáhají vytvářet místní komunitu a stavět domky. „Nechci pořád kupovat zeleninu z Tesca, máme tak svoje suroviny,“ vysvětluje a já jí závidím.

„Tak snad příště, Haré Kršna,“ loučí se se mnou. Já jí jen přeju, ať se má hezky a opravdu přemýšlím nad tím, že se tady ještě někdy objevím. Mám toho plnou hlavu a říkám si, že by bylo fajn jít si do toho klidného útočiště ještě někdy odpočinout od rychlé doby, která mě většinu času obklopuje. 

Klíčová slova: Haré Kršna, hnutí, oddaní, knihy

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.