20.04.2019 22:53


Metallicu jsem poslouchala ještě předtím, než jsem se dostala na svět, říká flétnistka brněnské folk metalové kapely

Autor: Veronika Jelínková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Metal, to je hodně žduchání se v kolečku, hrozivá gesta a házení hlavou. Je to ale také vyjímečná komunita lidí, kteří na svou hudbu nedají dopustit. Hana Osifová je flétnistkou folk metalové kapely Wolfarian, která právě oznámila podzimní evropské turné s australskými pirate metalovými esy Lagerstein. Na své cestě nevynechají kromě České republiky ani Slovensko, Rakousko nebo Polsko. Mladá flétnistka si tak plní dětské sny.

Hana Osifová

Zkoušela studium jazyků i žurnalistiky, při škole pracovala jako markeťák v neziskových organizacích. Nyní se živí českým a anglickým copywritingem. Rodačka z Karviné Hana Osifová hraje od šesti let na flétnu a od června minulého roku je součástí brněnského folk metalového uskupení Wolfarian. „Můj táta byl za mlada rebel. Místo vyučování trávil čas ve školní zkušebně, kde bušil do bicích. Už jako malá jsem na zobcovou flétnu hrála do rytmu Metallicy,“ vzpomíná hudebnice Hana Osifová.

Jste flétnistkou ve folk metalové kapele. Co vlastně znamená folk metal?

Jde o odnož metalu, která, jak již název napovídá, čerpá z folkové hudby. Inspiruje se lidovkami, které zasadí do metalové hudby, postavené na kytarách a bicích. Přidají se k tomu folkové nástroje, jako například housle nebo flétna, v našem případě třeba i hoboj a tuba.

A to se do tak tvrdé hudby hodí? Nebije se to dohromady?

Já myslím, že naopak. Folk a speciálně folk metal jsou hlavně o tom, že žádný nástroj nemá své vytyčené hranice nebo nějaká dlouhá sóla. Pod metalovým growlem může hrát nějaká veselá flétna a zní to dobře. Kontrasty, na tom folk metal dost staví. Stejný kontrast máme i u našich dvou zpěváků, Hanka s medovým hláskem a Karel s tvrdým growlem.

Zmínila jste growl. O co se jedná?

Jak by řekl lajk, to je takové zvracení do mikrofonu (směje se). Je to specifická technika zpěvu, při níž je výška tónů velmi hluboká a barva hlasu chraplavá. Občas nerozumíte ani slovu, artikulace je při growlování velice náročná.

Čím se fanoušci folk metalu odlišují od klasických metalových fanoušků, oděných většinou od hlavy k patě v černé barvě?

Oblékají se většinou do keltských a vikingských kostýmů. Na našem koncertě běžně uvidíte někoho v kožešině, občas i v kiltu. Místo sklenice na pivo mívají fanoušci roh, ze kterého pijí medovinu. Ta k folk metalu neodmyslitelně patří.

Koncert kapely Wolfarian v Brně

Čím se při tvorbě hudby Wolfarian inspiruje?

První album Far Away in the North vypráví souvislý vikingský příběh. Poslední píseň se jmenuje Valhöll, tedy místo posledního vikingského odpočinku. Album je z roku 2015, to jsem s kapelou ještě nehrála. Nahrávala jsem až druhé album Beyong the ninth wave, které jsme vydali letos v lednu. To už je více koncepční, popisuje keltský pohled na život.

Jak se takové metalové album nahrává?

Každý nástroj se nahrává zvlášť. Nejdříve jsme nahráli základní čtyřku, tedy bicí, baskytaru, klávesy a kytaru. Na těch základních nahrávkách se poté nahrávají housle, zpěvy a nacvičila jsem si na nich svoji flétnu. Dali mi na hlavu obrovský sluchátka, přede mě mikrofon a zvukař mi ze studia pouštěl jednotlivé úseky, do kterých jsem hrála.

Proč členové kapely nenahrávají společně?

To se moc nepraktikuje. Jeden udělá chybu a všichni musí jít od začátku. Je to strašně vyčerpávající. Technika nám dnes už naštěstí dovoluje nahrávat separé.

ZE ZÁKLADNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA PRKNA HUDEBNÍCH KLUBŮ

Jak jste se ke hraní na flétnu dostala?

Byla jsem k hudbě vedená odmalička. Táta je bubeník a máma byla sólistka v karvinském sboru Permoník. Od šesti let jsem navštěvovala ZUŠ v Karviné. Prvně jsem se učila na zobcovou flétnu, v deseti letech jsem přešla na příčnou. Ze zobcových fléten umím jak na altovou, sopránovou nebo sopraninovou. Jakmile umíte na jednu, umíte na všechny. Hmaty jsou stejné, pak už jen záleží, v jakém je to klíči. Hraju také na irskou flétnu a plánuju se naučit pořádně na nějaké píšťaly.

Flétnistka Hana Osifová

Jak vás napadlo zúročit své nadání v metalové kapele?

Stalo se to úplně náhodou. Byla jsem jeden květnový večer v Expediční klubovně v Brně, kde zrovna přednášel Derias, lídr brněnské kapely Deloraine. Zasekla jsem se tam skoro až do zavíračky, začala si pouštět hudbu a hrát do toho na flétnu. Najednou ke mně přišla flétnistka z Deloraine a říká mi: Hele, kamarád hledá flétnistku do své kapely a ty hraješ dobře. A bylo to (směje se). V květnu jsem začala docházet na zkoušky, začátkem července jsem nahrávala album. Mělo to fakt rychlý spád.

Takže k metalu máte blízko?

Na metalu jsem odrostla. Začínala jsem na Metallice ještě předtím, než jsem se dostala na svět (směje se). Táta přikládal mamce k těhotenskému bříšku sluchátka. Býval v mládí hrozný rebel, dokonce míval kapelu, kterou s kamarády nazvali Deprese. Režim jim to ale nepovolil a kapelu museli přejmenovat. Já nejdéle poslouchám skupinu Avantasia, to je taková moje srdcovka. Žánrově jsou něco mezi symfonickým metalem a hard rockem. Jinak mám ráda například Nightwish nebo klasiky jako Accept, Metallica a Iron Maiden. Chodíte sice na koncerty dědečků, ale je to super. Metalisté jsou komunitou, která podle mě drží pospolu. Když posloucháte něco, co se tolik vymyká standardům, obzvlášť nějakou odnož metalu, znáte ve svém okolí tak další dva lidi, kteří to poslouchají taky. O to unikátnější pocit to je.

Co vás přivedlo k folk metalu?

Každý nový hudební žánr jsem objevila vždycky na festivalu, ať už to byl Metalfest nebo Masters of Rock. Tam jsem objevila folk metal na koncertu kapely Eluveitie, jedné z nejpopulárnějších folk metalových kapel současnosti. Potom jsem objevila i další odnože metalu, jako například pirate metal. Asi nejslavnější pirate metalová kapela je Alestorm, další známá je právě Lagerstein. S těmito Australany vyrazíme na podzim na turné.

Co si mám představit pod pojmem pirate metal?

Asi kapitána Jacka Sparowa hrajícího na kytaru (směje se). V podstatě je to jako dívat se na Piráty z Karibiku, zní to podobně a má to stejný humor. Co se textu týče, většinou jsou o rumu a plenění lodí. Na tour s Lagerstein se nesmírně těším, protože jsem byla fanynka už předtím, než jsem se do Wolfarian dostala. Letos Lagerstein dokonce plánují účastnit se jednoho z největších metalových festivalů světa německém Wacken Open Air.

Jak k naplánovanému turné vlastně došlo?

Když už je kapela známá na evropské úrovni, řeší turné promotéři. Nás konkrétně oslovili Asgaardian Events, se kterými jsme spolupracovali už v minulosti. Takhle parta lidí pracovala i s takovými velikány, jako jsou například Arch Enemy. Poslali nám nabídku mailem. Nějakou dobu jsem v kapele zastávala funkci markeťáka a když mi dorazil tento email, byla jsem v šoku. Vykřikovala jsem nadšením. Domluvili jsme se na devíti koncertech, tak abychom v mezi čase stihli zaskočit do práce.

Koncert kapely Wolfarian v Praze

Všichni jste tedy pracovně vytížení a kapela je zatím spíš hobby?  

Určitě. Kapela je naše vášeň, která nás naplňuje. Kdyby tomu tak nebylo, nevrážíme do ní peníze, čas ani energii. Navíc, každý z kapely umí něco. Zpěvák Karel je výborný grafik, kytarista Tonda zase programátor, která nám vytváří webovky. Každý se podílíme nějakým způsobem.

Z KARVINÉ DO BRNA, Z BRNA DO PRAHY A Z PRAHY ZASE NAZPÁTEK

Pocházíte z Karviné, studujete v Brně a k tomu ještě jezdíte po koncertech. Jak zvládáte být pořád někde na cestách?

Zvykla jsem si, že nikde nejsem pořádně doma. Nejbližší domov mám asi v Brně, protože tam jsem nejčastěji. Domů do Karviné se dostanu tak jednou za tři měsíce, a to většinou na něčí narozeniny. Jezdím k tomu každý víkend do Prahy. Jednak proto, že dojíždím na jeden marketingový kurz, a navíc tam mám partnera. S kapelou to cestování není tak náročné, jak se může zdát. Většinou zvládneme přijet, odehrát, a ještě ten večer se otočit zpátky od Brna.

To je po koncertě ještě někdo schopný řídit?

Máme takové pravidlo, že řidiči si dávají maximálně jedno pivo, aby stihli vystřízlivět. Takže dlouho předtím, než se jede. Další pravidlo je, že před koncertem nikdo nesmí vypít víc než dvě piva. Tím se řídíme všichni. Být v kapele je sice legrace, musíme to ale taky brát vážně. Jestli se chceme někam dostat, musíme zapůsobit. Navíc když bychom dělali kvůli alkoholu chyby, měli bychom se sebe špatný pocit a neužili si to.

Wolfarian odehráli koncerty už i na Slovinsku nebo v Polsku. Jaký zážitek s kapelou se ti zatím vryl do paměti nejvíce?

Hodně skvělých koncertů jsme zažili v Praze, třeba se spřátelenými kapelami Vintage Wine nebo Crudalach. V prosinci jsme se dostali do polského Krakowa, kam nás pozvala kapela Helroth. Nejsilnější byl ale lednový křest našeho nového alba v brněnské Melodce. Byl to nejemotivnější koncert, který jsem doposud zažila. Přímo přede mnou pod pódiem se utvořila skupina mých přátel, kteří mě povzbuzovali. Také jsme do světa vypouštěli něco nového a nevěděli jsme, jak se na to budou fanoušci tvářit. Nakonec jsme naplnili Melodku, která nadšeně skandovala mé a zpevaččino jméno: Haničky, Haničky! Bylo to krásný.

Dá se tedy říct, že si díky Wolfarian plníte svůj životní sen?

Rozhodně. Sen, který jsem nečekala, že se někdy splní. Čtyři roky po tom, co jsem přestala aktivně hrát na příčnou flétnu se v hospodě zjevil člověk, který mi nabídl být součástí metalové kapely. Buď to byla hodně velká náhoda, nebo nějaké znamení od Ódina (směje se).

Klíčová slova: kapela, metal, rozhovor, hudba

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.