13.11.2020 19:47


Měla jsem dojem, že mě bude koronavirus hrozně omezovat, říká poutnice

Autor: Veronika Franková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Svou první Svatojakubskou pouť šla na přelomu září a října letošního roku. Cesta z Porta do Santiago de Compostela ji trvala třináct dní. Lenka Dudková popisuje, jakým způsobem ovlivnila celosvětová pandemie její první Camino.

Lenka Dudková na konci své poutě v Santiagu de Compostela. Foto: Archiv Lenky Dudkové

Praha – Svatojakubskou pouť absolvují každoročně tisíce lidí. Do španělského Santiaga de Compostela vede velké množství cest. Cestu z portugalského Porta absolvovala na přelomu září a října Lenka Dudková. „Myslím si, že když už se někdo vydá na Camino, tak je otevřený čemukoli," říká.

Proč jste se rozhodla jít Svatojakubskou pouť v období pandemie?

Původně jsem chtěla jít pouť na přelomu dubna a května, ale to jsem musela kvůli koronaviru zrušit. Poté jsem na to skoro zapomněla, ale neustále na mě vyskakovala na sociálních sítích různá znamení. Tak jsem se rozhodla, že půjdu na konci září. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli odletím, ale naštěstí se to povedlo.

Jak to myslíte?

Letěla jsem z Prahy přes Frankfurt do Porta v Portugalsku. Týden před mým odletem ale vyhlásilo Německo celou Českou republiku jako rizikovou oblast. Takže jsem měla obavy. Volala jsem nejdříve na aerolinku, poté na ambasádu. Nikdo mi to ale nezvedl. Na stránkách psali, že pokud jde o tranzitní cestu, tak jsem v pohodě.

Musela jste vyplnit nějaký formulář nebo jak jste postupovala v Německu?

Ano, pouze jsem vyplnila formulář v letadle z Prahy. Ptali se tam, kde se budu zdržovat a jestli mám negativní test. Odpověděla jsem, že pouze na letišti a přibližně hodinu v rámci přestupu. To bylo vše.

Španělsko bylo pro nás také rizikovou oblastí. Řešila jste to nějak?

Upřímně ne. Protože já jsem přiletěla do Porta, poté jsem měla v plánu pěšky projít do Španělska a poté autobusem zpátky do Porta. Bylo to nezjistitelné. Ale v tomto jsem viděla velký rozdíl mezi různými povahami národů. Například když jsem po cestě potkala dva Němce, říkali mi, že nepůjdou až do Santiaga, protože by museli po návratu být v karanténě. Za pár dní mi jeden z nich psal zprávu, že na to kašle, a že je ve Španělsku. Nejspíš jsem ho inspirovala.

Plánovala jste si trasu a ubytování dopředu?

Nejsem plánovací typ, ale všichni mě strašili, že je velké množství hostelů zavřené. Týden před odletem jsem měla zarezervované hotely a ubytovny na půlku trasy. A to bylo šílené. Měla jsem dojem, že mě koronavirus bude hrozně omezovat. Přitom na celé pouti se mi líbila idea toho, že ráno vstanete, jdete a poté podle toho, jestli vás bolí nohy nebo jestli se vám líbí nebo nelíbí nějaké místo, tak tam přespíte.

Na pouti často lidé využívají ubytování přímo určené pro poutníky. Jak to tedy bylo u vás?

Ubytování určené pro poutníky jsou veřejná a majitelé vás tam nechají přespat po ukázání kredenciálu (průkaz poutníka, pozn. red.) zadarmo nebo levněji. Bohužel tyto speciální ubytovny byly zavřené. Spala jsem tedy v soukromých hostelech. Ale i ty většinou vlastní lidé, kteří sami pouť šli a poradili mi s čímkoli. Noc mě vycházela průměrně na deset až dvanáct euro. 

Jaká opatření dodržovali lidé v hostelech?

Některé hostely cíleně omezovaly počty lidí. Například dva lidé nemohli spát na jedné palandě. Také postele byly pokryté igelity a všechno se dezinfikovalo. Nenabízeli ani ložní prádlo. Bylo to však hodně individuální. Neplatilo tam žádné nařízení. V jednom ubytování jsme například spali čtyři ve čtyřlůžkovém pokoji a nikdo to neřešil.

Kolik poutníků jste během dne potkala?

Přibližně tři až čtyři za den. A to je podle toho, co jsem slyšela, velmi málo. Na druhou stranu to bylo skvělé. Vznikla mezi námi silná přátelství. Existuje tam hrozně silná komunita. Každý si pomáhá. Já jsem například půjčila jedné holce hůlku, protože ji bolela noha. Později, když jsem já potřebovala třeba opalovací krém, tak mi ho někdo půjčil. Lidé se o sebe hrozně hezky starají.

Španělsko a Portugalsko spojuje mezinárodní most. Jaké rozdíly jste zaznamenala po přechodu z Portugalska?

Jediný rozdíl byl, že ve Španělsku se musí nosit roušky úplně všude. A také, že jsem přešla časové pásmo a ve Španělsku bylo o hodinu více. Jinak hranice nikdo nekontroloval. Ani jsme nikoho nepotkali.

Dodržovali jste nošení roušek s ostatními poutníky?

Například když jsme šli lesem, tak jsme opravdu nepředpokládali, že by nás někdo kontroloval, takže tam jsme roušku neměli. Ale jinak ano. Navíc tam platí, že musíte mít roušku nepřetržitě, tedy i když jdete sám. To je velký rozdíl oproti České republice.

Jakým způsobem ovlivnil tedy koronavirus vaši pouť?

Zavřené nebyly jen poutnické ubytovny, ale také velké množství soukromých hotelů. Protože cestovní ruch je nižší. Také bylo všude méně lidí, jak poutníků, tak turistů. A ve Španělsku jsme museli nosit roušku, jak jsem již zmiňovala. To bylo vše.

A jak to působilo na místní?

Upřímně, nepřišlo mi, že by to nějak působilo na místní. Atmosféra tam byla skvělá. Kromě nošení roušek a dezinfekce rukou nebylo po nějaké pandemii ani památky. Lidé byli veselí a radovali se. Život fungoval úplně normálně. Poprvé nějakou skleslost lidí jsem viděla jen, když museli v jedenáct hodin večer zavřít všechny restaurace a bary.

Plánujete jít Svatojakubskou pouť znovu?

Ano, příští rok chci jít, akorát jinou cestu. Navíc rok 2021 je Svatý rok a to znamená, že všechna veřejná ubytování budou zdarma. Ale také o Svatém roku jde pouť vždy mnohem více lidí. Takže jsem zvědavá, jaké to bude v časech pandemie.

Klíčová slova: Svatojakubská pouť, Camino, Santiago de Compostela, koronavirus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.