28.10.2020 23:34


Masarykovi byl blízký sociální radikalismus a přirozená revolučnost, říká politolog Holzer

Autor: Lukáš Marek | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Před 102 lety se naplnilo mnohaleté úsilí Tomáše Garrigua Masaryka a okruhu jeho spolupracovníků. Vzniklo samostatné Československo, jehož exkluzivní státotvorná idea však nevyhovovala významné části společnosti. To se ukázalo jako strategická chyba, která způsobila neexistenci systémové opozice a částečně i konec republiky. Profesor politologie Jan Holzer v obsáhlém rozhovoru poukazuje na hlavní chyby v ideové konstrukci československého státu a vysvětluje jejich vliv na pozdější dění.

Ten současný státní projekt mi nepřijde ctnostnější a lepší, ale je důležitější než odkaz 28. října, říká Jan Holzer. Foto:archiv Jana Holzera

Brno - Profesor politologie na Masarykově univerzitě Jan Holzer je předním odborníkem na problematiku první republiky. Neváhá ocenit Masarykovu urputnou snahu o založení republiky, ale zároveň se staví kriticky k jeho dominanci a přísnosti vtisknuté do ideového základu Československa.

„Bez ideálu, bez mravního vědomí vlastního poslání není národa,“ napsal roku 1886 Hubert Gordon Schauer do časopisu Čas. Kdy začali Češi naplňovat schauerovské rysy národa?

Do češství a schauerovské mravní maximy si různí Češi, považující se za správné příslušníky svého etnika, promítali leccos. Tady podotýkám, že češství nemůže být založeno pouze na ideálech, ale musí mít i politickou konstrukci. Je zcela namístě adorace 28. října roku 1918, neboť došlo k praktickému naplnění idejí a určitého mravního étosu. Z ideje se tehdy stala politická realita, což je mimořádný moment. Bylo to neočekávané, nepravděpodobné a dá se říci, že až zázračné. Dává smysl debatovat o intelektuálních otázkách, ale je zároveň potřeba se podívat na schopnost uvádět sny ve skutečnost. To se právě stalo v momentě, kdy se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie a vznikl samostatný československý stát. Z hlediska Čechů se jedná o světodějnou událost, která láme historii do dvou logických celků. Touto událostí odstartovala moderní éra české národní identity, která v dalších 102 letech prošla nejrůznějšími peripetiemi a své otce zakladatele by v řadě případů zklamala.

Velmi zásadní pro budování národního vědomí byl spor o smysl českých dějin. Proti protestantské koncepci českých dějin s vrcholy v Janu Husovi, husitství, Petru Chelčickém a Janu Amosi Komenském se postavila katolicky smýšlející inteligence, která spatřovala základy národní historie ve svatém Václavovi, svatém Vojtěchovi a Karlu IV.. Existuje nějaký společný průnik mezi těmito opozičními pohledy?

Intelektuální průnik tam příliš velký není. Shoda je v tom, že obě koncepce ctily pravidla hry. Přicházely do sporu se snahou argumentovat způsobem, který respektoval oponenty zdůrazňované hodnoty. To není úplně málo. Tyto dva vybrané koncepty postupně mířily k dosti nesmiřitelným, k ideálně typickým tvarům, se kterými dnes pracujeme při snaze je pochopit. Společné oběma pohledům bylo, že hledaly správné češství. Uvnitř toho hřiště se ale odehrával velmi nesmiřitelný souboj, ostré hrany byly postupně zahlazovány až s výskytem nových nebo staronových nepřátel a konkurentů. Ukázalo se, že je příliš velkou iluzí myslet si, že se soupeření vyčerpává existencí jenom těch dvou základních stanovisek. Zjistilo se, že je třeba se na věc podívat realističtěji. V průběhu první republiky se otevřela příležitost pro hledání určitých kompromisů. Prostor byl však zároveň vyplněn novými kontroverzními tématy a rivalitami. Z těchto důvodů se ve 20. a 30. letech mohly sblížit některé pozice a osoby je reprezentující. Za největší příklad sbližování obou táborů v politické rovině považuji zakomponování Československé strany lidové jako představitele katolického proudu do základního československého kompromisu. To je situace, která na počátku dvacátých let vypadala nepravděpodobně. I přesto byl triumfalismus protestantského interpretačního tábora dominantním fenoménem první republiky. Na něj a na ignoraci svého menšinového postavení ve střední Evropě také tento proud doplatil.

V roce 1921 se při sčítání lidu 82 procent obyvatel českých zemí přihlásilo k římskokatolické církvi. Jak mohla v tak silně katolické zemi zvítězit idea evangelicky smýšlejících myslitelů?

Prvním důležitým faktorem je míra aktivně prožívané religiózní identity. Práce o českém sekularismu zdokumentovaly, že míra religiozity byla u významné části české populace už na začátku dvacátých let spíše formální. Fenomén českého sekulárního politického myšlení a mentality je moderním fenoménem, který nás do značné míry selektuje ze středoevropské obecné reality. Tento jev byl problematický už pro fungování první republiky, činil problémy z hlediska komunikace mezi českou a slovenskou částí státu. Sekularizace přinesla i vnitrostranické komunikační problémy politických aktérů, kdy způsobovala napětí mezi českou a moravskou organizací. Druhým postřehem je, že ať stojíme na kterékoli straně tábora, tak sociálně politický výkon Masaryka a úzkého okruhu osob kolem něho je obdivuhodný. Jako badatel dávám přednost ocenění individuálního výkonu konkrétních aktérů, než respektu k nějakým makrostrukturálním jevům. Domnívám se, že existuje svoboda pro naše rozhodování a nejsme fatalisticky determinováni strukturami. Masaryk je toho skvělým příkladem, byť pochází z tábora, kterému bych v daném konfliktu nefandil. Je to zjevný příklad rozhodné akce s mimořádným nasazením, energií, intelektuálním fištrónem a zároveň obratností i kompetencí. Navzdory vnějškově nepříznivým faktorům byl schopen naplnit svoji vizi. Jsou tady vnější okolnosti, které tomu příliš nenahrávají. Uvedu příklad ze sportovního prostředí. Ten druhý mančaft vypadá moc silný, všichni jsou větší, silnější a mladší než my. No a co? Znamená to, že ten zápas nebudeme hrát? Takový defétismus by byl Masarykovi mimořádně cizí. On je minulostním historickým důkazem toho, že i takové souboje je třeba hrát, pokud do toho jdete s plným nasazením.

Spor o smysl českých dějin se později personifikoval do sporu Tomáše Garrigua Masaryka s Josefem Pekařem. Jaký byl zásadní přínos těchto aktérů?

Potkaly se dvě základní konfliktní linie. Jednu bych nazval metodologicko-technickou a druhou obsahovou, neboli ideovou. Je to opravdu velké zjednodušení, čtenáře odkáži ke dvěma sborníkovým velkým publikacím Miloše Havelky. První konfliktní linie se týkala toho, nakolik instrumentálně lze pracovat s interpretacemi dějin obecně z hlediska současného politického kalkulu, politických střetů a politické reality. Pekařovo stanovisko bylo, že k instrumentalizaci by nemělo docházet na úkor elementární historiografické, akademické a obecně odborné hodnověrnosti. To znamená, že by mělo docházet ke konfrontaci různých dat, která mohou být kontroverzní a jít proti sobě. Na Masarykovi a druhé pozici Pekař kritizoval selektivnost, že si vyloupávali z českých dějin to, co se jim hodilo do formování silného kontinuálního příběhu. To vyprávění jim poskytovalo komplexní ideologický obraz, který skrze interpretaci minulosti podával výpověď o současnosti, ale také rýsoval budoucnost. Komplexita je paradoxně podmíněna tím, že leccos se do toho obrazu nedostane, aby vše do sebe zapadalo. Takový přístup Pekaře skutečně iritoval. V obsahové oblasti Pekař hájil opatrný, střízlivý a neromantizující realismus. Nebyl ochoten tak příkře odsoudit určité pasáže vývoje obyvatelstva českých zemí v některých historických fázích. Klasický spor se týkal baroka, habsburské éry a třeba i role katolicismu. Proti tomu stál protestantský pohled vedený od Husa, husitství, Chelčického, přes Jednotu bratrskou ke Komenskému. Měl to být dokonalý evangelikální obraz humanistického českého živlu, který se na konci devatenáctého a začátku dvacátého století měl nadechovat směrem k opuštění Rakouska-Uherska a budování experimentálního zářného státního útvaru. Takový celek by naplnil Masarykem vysněné kvality, které měly být protikladem hodnotám Rakousko-Uherska.

Důležitá státotvorná idea čechoslovakismu je umělým konstruktem, který nevycházel z historie. Existovala nějaká lepší národnostní idea, která se nabízela při vzniku státu?

Přísně vzato je základní alternativou vůči čechoslovakismu rakousko-uherský konfederalismus po vyrovnání. Historik by pravděpodobně připomenul návrh federalizace Předlitavska, který se nerealizoval. Tohle jsou dvě základní alternativy. Není velkým intelektuálním prohřeškem říci, že lepší než čechoslovakismus je využití rakouského konfederalismu. Úplně chápu reakci všech obyvatel novodobého československého státu, v němž měla téměř polovina společnosti s projektem čechoslovakismu problémy. Je neoddiskutovatelným faktem, že etnické složení bylo velmi pestré. Strategicky se jednalo o srozumitelnou konstrukci, svým způsobem kongeniální z hlediska prosazení Masarykovy myšlenky. Potom však vidíme stoletý vývoj, kdy je naprosto zjevné, že slovenská politická reprezentace v souladu s přáním svého obyvatelstva usilovala o rozbití společného státu. Kdykoli došlo k možnosti odtržení, tak se Slováci separovali. V této věci dokonce postupovali v souladu s dalšími menšinami v Československu, ke kterým se přiřazovali. Tvrdá data, týkající se rozhodování v klíčových událostech jako jsou volby, naznačují zjevnou opozici východní části republiky k čechoslovakismu. Finálně to potvrdil kratičký vývoj mezi lety 1989-1992, který jsem zažil už jako vysokoškolský student. Nikdy mě slovenský postoj nepohoršoval, přišlo mi to naprosto logické. Slováci jen požadovali něco, co Češi chtěli už v roce 1918.

Masaryk jako lídr národa

Proč se právě Masaryk stal vůdčí silou zahraničního odboje?

Lídrem se stal proto, že si o to řekl. Vůdčí osobností se nestáváte hlasováním, ale vlastní aktivitou a přičiněním. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by se o to hlásil. Masaryk si pro tu roli skutečně šel. Chopil se výzvy se vší vehemencí.

Jak se mohl Masaryk stát tatíčkem národa, když před válkou neměl kvůli sporným názorům dobrou pověst u velké části společnosti?

Nelze podceňovat potřebu významné části jakékoli společnosti mít lídra, následovat ho, respektovat, mírně adorovat a možná dokonce svatořečit. Tohle je i dnes, v 21. století, jedna z elementárních, široce zastupovaných sociopolitických potřeb, kterou bychom neměli ironizovat a zapomínat na ni. Masaryk splnil tuto poptávku těsně před počátkem dvacátých let svým výkonem. Pochopitelně měl pošramocenou reputaci z kontroverzní minulosti, kdy se zapletl do rukopisného sporu a obhajoby Leopolda Hilsnera v případu vraždy Anežky Hrůzové. Svého času to byly velmi medializované kauzy. Jeho neúspěchy na politickém a stranickém kolbišti před první světovou válkou byly známé a dobře popsané. Vypadá jako ne úplně ideální adept, aby naplnil poptávku po lídrovi. Na druhé straně má některé kladné osobnostní rysy a je za ním výkon, naplnění projektu. To zvalchovalo dosavadní Masarykovu reputaci. Vznikly předpoklady pro vytvoření tatíčkovského mýtu. Jedná se o sociopolitickou proměnnou, která má svou historickou platnost a na níž se dá stavět i v současnosti.

Pád monarchie

Pomohla české politické reprezentaci nedůvěra společnosti vůči monarchii po hladových bouřích, které byly často rozháněny střelbou?

Existuje nějaký historický vývoj před první světovou válkou, která představuje kataklysma na individuální i kolektivní rovině. Jde o katastrofu celoplanetárního charakteru. V letech 1917 až 1918, kdy se situace na frontách nevyvíjela příliš dobře, významná část rakouské společnosti už skutečně bojovala o samotné přežití. Lidé byli v problémech nejzákladnějšího materiálního nedostatku, kdy už šlo o všechno. V takovém momentě šly politické kategorie stranou. Státnost, ideje a spor o smysl českých dějin byly v té době prázdnými pojmy. Bylo by úchylné začít filosofovat ve chvíli, kdy lidé nemají už kolikátý den co dát dětem k jídlu. To jsou momenty, kdy se vyprazdňují loajality a existují jen nejzákladnější sociální struktury. Prázdné pole je znovu někým naplněno, opět někdo přijde s nabídkou. A to se právě stalo v souvislosti s budováním československého státu. Veškerá data naznačují, že v roce 1918 je velmi zoufalá situace, která mohla být revoluční. Zároveň ale neexistoval politický aktér, který by situaci politicky uchopil. Šlo tehdy o holé přežití. To je také odpovědí na chování podstatné části obyvatelstva. Jeden den jdete do rakouského úřadu, podruhé do českého. Co se vlastně změnilo? Je to úplně jedno. Důležité jsou příděly, jaká je fyzická situace, jestli žije člen rodiny na frontě. Politika a velké cnostné kategorie jdou v určitých chvílích stranou, jsou prázdné.

Podle historika Jana Rychlíka nebyla již rakouská monarchie roku 1918 schopna přežít. Vypovídá o tom i to, že rakouské místodržitelství v Praze 28. října nevědělo o masových průvodech?

To je přesně schopnost státu realizovat své základní funkce, které se v období války extrémně zkomplikovaly. Došlo k jednostrannému vychýlení, aby fungovala vojenská struktura. Armáda byla v té chvíli vedle trůnu reprezentantem státnosti. František Josef I. však v roce 1916 zemřel, takže ještě přišla situace změny na postu císaře. Šlo o šokující událost, neboť jmenovaný mocnář vládl od konce čtyřicátých let. Bylo zcela zjevné, že končí éra, která překlenula tři až čtyři generace. Nastal souběh historických okolností, který byl otevřený jakémukoliv politickému rozhodnutí. Opět se vracíme k důležitosti individuálních rozhodnutí konkrétních aktérů, která se ukáží být vitální a většinově legitimní. Masaryk se stal v tomto ohledu hybatelem situace, to je jeho neoddiskutovatelná kvalita.

Vzor humanity a demokracie

Masaryk postavil ideu československého státu na vzoru humanity a parlamentní demokracie. Jak se mu podařilo za první republiky tento ideál naplnit?

Domnívám se, že nepodařilo. Úspěch to ani mít nemohlo, což je horší pravdou. Když se vám něco nepovede, tak to v řadě případů není žádná ostuda. Ostudnější je postavit úkol takovým způsobem, že daná meta nemůže být naplněna. To je to, co vnímám jako nejkontroverznější a nejdiskutabilnější věc z tohoto tématu. Je špatné začít nějakou aktivitu s tím, že budeme mistry světa, a po neúspěchu se pak tvářit nešťastně a upadat do beznaděje. Osobně bych řekl, že je to na pár facek člověku, vymýšlejícímu tak nereálný cíl. Individuálně můžeme mít vlastní sny. Nicméně tady se jedná o sen, který se týká nějaké kolektivní entity. Je velmi diskutabilní přivlastňovat si právo stavět jí taková maxima. Tohle je to, co vyčítám nositelům vstupního étosu. Zastávali extrémní radikalismus při formování idejí, které měly být neoddiskutovatelnými kritérii budoucího státu. Bylo to tak přísné a neúprosné jako samotný Masaryk. Tento rys jeho povahy je součástí intelektuální reflexe v posledních letech. Přísnost je masarykovský ideál a sociální kvalita, jejíž aplikace na kolektivní entitu čtrnácti milionů lidí byla od začátku velmi rozporuplná. Politologickou rovinou tématu je problém fungující vlády. Po jejím vytvoření už neexistovala žádná opozice, která by demokratické Československo respektovala. Zbyl tam prostor jen pro antisystémová hnutí. To je důsledek extremistického přístupu k zakladatelské myšlence, který od počátku významné části společnosti politicky tlačil do nějakého suterénu a odboje. Tato radikalita stála velmi pravděpodobně za pádem toho konstruktu po dvaceti letech fungování.

Není příznačné pro nereálnost masarykovské ideje státu, stojícího na pravdě, že již 28. října došlo k porušení této zásady? Nešlo jen o umělý konstrukt čechoslovakismu, ale i převzetí Obilního ústavu v Praze se odehrálo s fikcí, kdy si Antonín Švehla vymyslel dekret císaře Karla o vzniku Československa.

Vztah mezi etikou a praktickou politikou je velmi problematický. Doporučuji být opatrný se šermováním s absolutními kategoriemi, tím spíše v pluralitní společnosti. Pokud v otevřené společnosti pracujete s kategorií pravdy, tak z logiky věci váš oponent bude lhář. To je tedy opravdu vynikající základ pro nějaký sociální kompromis a politickou stavbu! Jakmile mluvíte v kategoriích přesvědčování a spíše majoritního stanoviska, tak vytváříte pro přirozenou oponenturu společnosti prostor. Opozice je kvintesencí pluralitní společnosti, je nutné ji uvolněným prostorem chránit před ostrakizací. Některé zakladatelské myšlenky státu mohly být podle mého názoru formulovány citlivěji.

Nepřecenil Masaryk schopnosti národa?

Já jsem k myšlence demokracie jako společnosti složené pouze z demokratů extrémně skeptický. Domnívám se, že k tomu mám dobrá data. Jde o představu společnosti složené z andělů, která je absolutně ahistorická. Domněnka, že si demokraty budeme vychovávat, je nerealistická. Demokracie je v mých očích mnohem spíše politický řád umožňující, aby spolu koexistovali lidé různých politických národů, preferencí, hodnot a zájmů. To mi přijde mnohem smysluplnější, konsistentnější a realističtější definice demokracie. Při pluralitě zahrnuje i lidi, kteří by se sami za demokraty neoznačili. Co to vlastně znamená, když někdo kolem sebe halasně křičí, že je demokrat? To je pouhá floskule, slovní cvičení. Jsou přece situace, za kterých zjistíme, zda je někdo demokrat. Tím primárním znakem je respekt k jinému názoru. Právě proto, že chápeme pestrost společnosti. Budovat demokratický model bez většinové podpory demokraticky orientované společnosti je problém a riziko, přesně to riziko, které Masarykem možná nebylo domyšleno. Spíše se však přikláním k variantě, že mu v kontextu intelektuálních a filosofických předpokladů bylo takové nastavení sympatické. Sociální radikalismus udělal z Masarykovy republiky Gottwaldův stát. Masarykovi byl blízký sociální radikalismus a přirozená revolučnost, anti-aristokratismus, anti-monarchismus a radikalismus z hlediska pojímání veřejného prostoru. My adorujeme Masarykovo chování, jeho schopnost jít proti většinovému názoru. Je to až takový westernový příběh. Pistolník přichází do kompletně zkaženého městečka, kde všechno zlo vystřílí. A následně odejde někam na horizont k zapadajícímu slunci. Většinová demokracie je ale spíše spjata s každodenním potýkáním se a hledáním kompromisu uvnitř veřejného prostoru, než s heroickými činy. Řekl bych, že to bylo Masarykovi bytostně cizí. Naznačuje to jeho chování, vstupy do veřejného prostoru, anonymizované polemiky a využívání vlastních zdrojů k ovlivňování některých kauz. Musíme si připomínat i tyto negativní rysy jeho působení, které jsou podloženy daty. Tato kritika se začala ztělesňovat v polovině třicátých let s příchodem Beneše na Hrad, s personální kontinuitou po Masarykovi a děním v následujících dekádách. Komunismus je, byť jako antiteze, dědictvím založení státu v roce 1918.

Jaký je význam 28. října pro současnost?

Čím dál tím menší. Už z hlediska kontroverze dvacátého století mi přijde mnohem logičtější se soustředit na budování české státnosti a na paměť současného českého státu, který trvá pomalu třicet let. Pro současnost je zajímavý jeho demokratický charakter, politický řád a hodnotové zakotvení. Ten současný státní projekt mi nepřijde ctnostnější a lepší, ale je důležitější než odkaz 28. října. Přínos říjnových událostí roku 1918 je tématem pro intelektuální kritické posuzování z hlediska kontextu celého dvacátého století. Je to důležité datum moderních českých dějin, které bychom si měli připomínat. Budovat však na něm aureolu čehokoliv mi však v téhle chvíli nedává žádný smysl intelektuálně ani politicky. Skoro bych se obával, aby nedocházelo k nějakému odpoutávání pozornosti od toho, co bychom měli ošetřovat a čemu bychom se měli věnovat mnohem intenzivněji. Tím je česká demokratická státnost, která je budovaná od roku 1989. Pro mě jsou tedy mnohem důležitější 1. leden 1993 a 17. listopad 1989.

Klíčová slova: Masaryk, Československo, 1918, státotvorná idea

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.