01.12.2020 11:54


Mám pocit, že náš soubor žije v bublině. Kamkoli přijedeme, tam nás mají lidé rádi, říká cellista Petr Špaček

Autor: Jitka Uhnavá | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jako malý chtěl hrát tenis. Místo toho vystudoval prestižní univerzitu v Americe a stal se úspěšným muzikantem. Mladý hudebník popsal, jak vypadaly jeho začátky, co je hlavním cílem cellového kvarteta, a proč místo práce na stavbě zůstal raději u violoncella.

Člen souboru Prague cello quartet Petr Špaček. Foto: archiv Petra Špačka

BrnoDvaatřicetiletý Petr Špaček studoval hru na cello na konzervatoři v Praze a na Konzervatoři New England v Bostonu. V roce 2006 založil soubor Prague cello quartet. Čtyři sympatičtí cellisté přinášejí svým posluchačům kromě netradičního zpracování klasické hudby také humor.

Vy a Jan Zvěřina jste zakládající členové Prague cello quartet (PCQ). Co bylo hlavní inspirací jeho vzniku?

Vždycky se mi líbilo vokální kvarteto 4tet s Jiřím Kornem a jeho kolegy. Hlavně mě fascinovalo, že čtyři pánové můžou zpívat každý v jiné výšce a zní to dobře. Říkal jsem si, že by bylo skvělé mít taky takovou kapelu. Já ale nebyl zpěvák, hrál jsem na cello. Potom přišel nápad vytvořit soubor, kde by byly čtyři cella. Díky mému tátovi, který hraje v České filharmonii v souboru Virtuosi di Baso (soubor osmi cell a dvou kontrabasů, pozn. red.), jsem se nadchl pro to, jak zní několik cell dohromady. Spolu se 4tetem to byly takové dva hlavní proudy, které pro mě byly zásadní.

V čem vidíte unikátnost vašeho souboru? 

Je nutné říct, že po tom, co jsme začali hrát my, tady vyrostlo poměrně velké množství cellových kvartetů. V době, kdy jsme začínali, tu ale nic takového nebylo. Myslím si, že naše jedinečnost je v tom, že si zakládáme na kvalitní produkci. Když se dnes podíváte na nějaká cover videa (úprava skladby jiným hudebníkem, než je autor, pozn. red.), z hlediska kvality jsou mnohdy hudebně špatná. Protože jsou ale jejich videoklipy kvalitní, často mají vysokou sledovanost. My chceme přinášet nejen kvalitu videa, ale hlavně hudby. Nechceme točit písničku jen proto, že je slavná. I humor je pro nás důležitý, podle toho taky vypadají naše koncerty.

Domlouváte se vždy dopředu, kdo bude co hrát, nebo máte každý vlastní part?

V drtivé většině máme každý svůj part, který je neměnný. Je to jednodušší, protože jinak bychom museli vše pořád zkoušet znovu. Někdy se ale stane, že si to prohodíme, většinou omylem v průběhu skladby. Hraní v cellovém kvartetu je extrémně náročné. Oproti normálnímu kvartetu, kde má violoncellista part napsaný přímo pro cello, my hrajeme i ty části, které by normálně připadly houslistům. 

Jaká skladba z produkce PCQ je vaše nejoblíbenější?

To se hodně střídá. Poslední dobou je to Bohemian Rhapsody od Queenů, ta mě hodně baví. Potom mám rád All I Ask of You z Fantoma opery.

Chtěl jste se vždy živit hudbou, nebo to přišlo až časem?

To je dobrá otázka. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být cellista jako táta. Mým velkým snem ale bylo hrát tenis. Na to však tenkrát nebyly peníze, takže jsem začal hrát na cello. Chodil jsem do hudebky, což mě bavilo tak půl roku, ale potom se mi změnil učitel a už to nebylo dobré. Cello se mi úplně zprotivilo, nesnášel jsem to a každá hodina mě stresovala. Učitelka si nejspíš myslela, že ze mě bude nějaká super hvězda, ale mě to tenkrát nezajímalo. Já chtěl hrát tenis.

Kdy se to změnilo? 

Jednou se moje mamka potkala s paní učitelkou Rosteckou, kterou jsem měl ten první půlrok. To byla moc fajn paní. Řekla, ať klidně přijdu, že mě bude učit zadarmo, a že si budeme hrát jen tak pro radost. Když jsem tam přišel, dala mi noty a sedla si ke klavíru. Já hrál na cello a ona mě doprovázela. Znělo to hezky. Hlavně mě nechala skladbu vždycky dohrát. Díky tomu jsem na spoustu věcí ohledně techniky mohl přijít sám, což mi vyhovovalo. Ve čtrnácti letech jsem zjistil, že mi jde jenom tělocvik a hudebka. A jelikož jsem do cella investoval asi nejvíc času, tak jsem se přihlásil na konzervatoř. 

Čtyři roky jste potom studoval i na prestižní univerzitě v Americe. V jaké oblasti vás to nejvíce ovlivnilo?

Dalo mi to jiný pohled na svět i na to, jak může studium na škole vypadat. Hodně se mi líbily přátelské vztahy mezi učiteli a žáky, a také to, že se studentům vychází hodně vstříc. Podobně to funguje v byznysu. Když má zákazník s něčím problém, prodejce se ho vůbec neptá, jestli je chyba na jeho straně. Místo toho mu vyhoví, zčásti i proto, aby si nepoškodil značku. Tuhle taktiku používám třeba i já v kvartetu. Kvůli koronavirové krizi se stávalo, že jsme museli přesunout koncert. Ačkoliv jsme to na stránkách avizovali, lidé nám někdy psali docela nepříjemné zprávy, proč jsme jim to nedali vědět. I přesto, že jsme byli v právu a udělali vše, co bylo v našich silách, naučili jsme se nikdy neházet vinu na fanouška. Radši mu dáme nové lístky na koncert, než aby měl důvod o nás mluvit negativně. V Americe byl také předmět podnikání v hudbě, což bylo skvělé a bavilo mě to asi nejvíc. I tohle mi v kvartetu pomohlo.

Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi českou a americkou mentalitou?

V Americe, nebo tedy konkrétně v Bostonu, jsou lidé převážně pozitivní. Když se pak objeví někdo s typicky českou věčně si stěžující povahou, tak hrozně vyčnívá z davu. Tuhle americkou mentalitu jsem si přivezl domů. Mám pocit, že náš soubor žije v takové bublině. Kamkoli přijedeme, tam nás mají lidé automaticky rádi. Občas si připadám, jako bych byl právě v Americe.

Co vnímáte jako váš dosud největší úspěch?

Určitě mou kariéru s Prague cello quartet. Není to úspěch, kterého dosáhnete přes noc. Je za tím několik let nepříjemné práce za počítačem. To, co potom člověk vidí na koncertě, je jen taková třešnička na dortu. A je to také nejhezčí zážitek.

Jakou hudbu posloucháte?

Teď zrovna dost poslouchám kapelu Poletíme?. Taky jsem si oblíbil desku První signální od kapely Chinaski. To, co mám v oblibě se dost střídá, teď je to zrovna česká pop music. Zčásti asi i proto, že se s některými z těch hudebníků potkávám na festivalech. Doplňuji si tak hudební vzdělání, abych neudělal nějaké faux pas. Kromě popu hodně poslouchám i jazz nebo chválové kapely (styl křesťanské hudby, pozn. red.).

Jak fungování PCQ ovlivnila pandemie koronaviru?

Ta situace byla naprosto hrozná. Přišli jsme o turné v Koreji, v Japonsku i v Gruzii. Celkově jsme museli zrušit velké množství koncertů. Naštěstí jsme stihli odehrát skoro všechna vystoupení v Česku. Jenom tři z nich bylo nutné přesunout na září. Plány jsme měnili doslova ze dne na den. Prakticky okamžitě jsme museli vymyslet nové termíny. Kvůli tomu jsme samozřejmě přišli o velké peníze. Sice jsme dostali nějakou podporu od státu, ale ta 9. června skončila, protože se koncertování znovu povolilo. Naše vystoupení se ale plánují minimálně dva měsíce dopředu, takže nikdo z nás nevěděl, jak to máme udělat, abychom se zvládli nějak uživit. Nakonec jsem narychlo zorganizoval koncert v městské knihovně. Stihl jsem to zařídit za čtrnáct dní. Bylo to šílené, dodnes nevím, jak se to podařilo tak rychle sjednat. Prodali jsme asi čtyři sta lístků. Bylo vyprodáno. Přes léto jsme pak zvládli odehrát ještě asi šest koncertů. Teď, kvůli druhé vlně koronaviru, zatím nevidíme světlo na konci tunelu.

Jak řešíte to, že nemůžete vystupovat, a tudíž nemáte stálý příjem? 

Šel jsem pracovat na stavbu. Pracoval jsem okolo devíti až deseti hodin denně, tahal jsem beton a pracoval se sbíječkou. Asi po třech týdnech jsem toho nechal, protože jsem si uvědomil, že kdybych si něco udělal s rukama, tak tím zahodím dvacet let své práce. Dodnes mě z toho bolí rameno. Taky se mi začalo stýskat po celle. Teď jsem doma a pracuji pro kvartet. Sháním pro něj finance, za což si normálně počítám hodinovou mzdu. Vyžaduje to ale velkou kreativitu a hodně přemýšlení. Možná by mě více bavila ta fyzická práce na stavbě. 

Máte s PCQ nějaký náhradní plán? Chystáte něco pro fanoušky, nebo čekáte na lepší časy?

Brzy nám budou vycházet dva klipy, tak na ty se teď můžou naši fanoušci těšit. Také chystáme projekt na HitHitu (internetová stránka, na které mohou zájemci finančně podpořit různé projekty, pozn. red.), díky kterému budeme moct realizovat další klipy. Nahráváme i CD, což je ale komplikovanější, protože to děláme v kostele, do kterého jsme kvůli vládním opatřením dlouho neměli přístup. Plánovali jsme i Retro turné, to je momentálně přesunuté na neurčito. V současnosti se těžko něco organizuje. Nikomu se do toho moc nechce, protože není jisté, jak bude celá situace ohledně koronaviru pokračovat. Nejenže za tím stojí hrozně moc práce, ale také, když se něco uspořádá, a pak se to nakonec musí zrušit, tak vám to nikdo neproplatí. Obávám se, že nás čeká těžká doba.

Myslíte si, že až se zase otevřou koncertní sály, tak ta dlouhá pauza přitáhne více lidí, nebo bude naopak těžší se vrátit do starých kolejí?

Nevím. Myslím si, že na náš koncert lidé přijdou, protože nás budou chtít podpořit. Za poslední půlrok jsme ale svědky mnoha změn chování, především toho davového. Člověk vycítí, když toho lidé začínají mít dost a už by chtěli chodit ven a na koncerty. A já si myslím, že právě teď je ta doba, kdy se to začíná lámat. 

Klíčová slova: Petr Špaček, Prague cello quartet, rozhovor

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.