16.03.2017 21:24


Lvov je městem kontrastů. Krása obklopená zanedbaností, vojenské kabáty rušící mír

Autor: Marek Bartošík | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Ukrajinský Lvov je místo, kam mnoho lidí nenapadne vyrazit. Raději upřednostní rakouská, německá, francouzská či polská města. Přitom toto centrum západní Ukrajiny s počtem obyvatel přes sedm set tisíc rozhodně má především po architektonické stránce co nabídnout. 

Lvov  Tak takhle jsem si to nepředstavoval, zněla má první slova, když jsem uviděl nádraží v ukrajinském Lvově. Vlak vypadající jako ten z filmu Přednosta stanice s Vlastou Burianem stojí osaměle na koleji, zatímco se v ranních hodinách vydáváme na cestu od autobusu. Architektonicky krásná nádražní budova nás na malou chvíli vrací zpět do dřívějších pozitivních představ. Ale jakmile se naše smysly vzpamatují, nejde si nevšímat pachu, jehož zdrojem je několik bezdomovců, kteří okupují halu.

K mé velké úlevě opouštíme nádražní budovu a vydáváme se do centra, abychom našli naše ubytování. Na autobusovém parkovišti nás zaujme množství malých, žlutých a nutno dodat i zastaralých autobusů. Jak později pochopíme, právě ony tvoří páteř zdejšího dopravního systému. „To vypadá na ukrajinskou alternativu Student Agency,“ glosuje barevnou podobnost kamarád Tomáš. Nás ale zajímají tramvaje. Jízdenku získáváme za pouhé dvě ukrajinské hřivny, což odpovídá dvěma českým korunám. Nastupujeme do neútulně vyhlížejícího dopravního prostředku, kde se lístky označují v ruční cvakačce! Cesta je cokoli, jen ne příjemná. Tramvaj hučí a skáče, ve Lvově jsou v drtivé většině silnice z kostek, na asfalt zapomeňte.

 

Objevování města začíná

Když se dostáváme k ubytování, jako bychom postoupili z minulosti zpět do současnosti. Krásně vyhlížející moderní hostel se postará o naše těžká zavazadla a my vyrážíme do města. Recepční jsou tady perfektní. Naše obavy, že po večerní procházce zůstaneme kvůli zamčeným dveřím přes noc vzhůru, se ukazují jako nepotvrzené. „Pracujeme dvacet čtyři hodin denně,“ dodává energicky pracovník hostelu. První z mnoha zastávek na občerstvení nám skýtá McDonald‘s, před nímž ještě dospává několik potulných psů. Je pátek a nás udivuje množství studentů, kteří zde snídají a zajišťují si svačiny.

Začátek našeho putování nastiňuje to, co nás bude čekat následující dva dny. Monumentální sochy, krásné stavby obklopené polorozpadlými budovami, ale i křivé kostkované silnice nebezpečné pro chodce a smrtící pro tlumiče kol u aut. Naší první důležitou zastávkou je Market Square, jemuž dominuje vysoká radniční věž. Na tu se později vydáváme, naprosto nepřipraveni na čtyři stovky schodů vedoucích na vrchol. Náměstí obklopují pěkné městské domy. Z muzeí si zaslouží zmínit Arsenal Museum, jež je zaměřené na zbraně a vojenskou výstroj. I přes nepříjemnou epizodu, kdy jsem byl křivě obviněn z nedovoleného fotografování (těch dvacet hřiven jsem opravu zaplatil), tuto zastávku hodnotíme pozitivně.

 

Nečekaná událost a první výškový výstup

Na náměstí nás překvapuje zástup vojáků, postupně doplňovaný neidentifikovatelnými a velmi početnými uniformovanými útvary. „Ti v tmavých uniformách jsou z policejní akademie. Dnes tady máme slavnostní vyřazení absolventů policejní i vojenské školy,“ informuje nás dvojice přihlížejících policistů. Akce je to skutečně velkolepá, přicházejí žáci základních škol s transparenty, je rozvinuta velká ukrajinská vlajka, zpívá se hymna. A není se co divit. Země je fakticky ve válce. My vše pozorujeme z vrcholku radniční věže.

Po nečekaném zážitku se vydáváme na ubytování. Celonoční cesta autobusem a pasová kontrola na polsko-ukrajinských hranicích v pět ráno má dle očekávání následky. Vše vyřeší dvouhodinový odpočinek. Poté už pokračuje naše objevování až sedmého největšího města této východní země. Hlad se rozhodneme zahnat návštěvou na internetu chválené restaurace „The Most Expensive Galician Restaurant“. Nedbáme rčení Nomen omen, což se ukáže jako chyba. Káva stojí 250 hřiven, jídla kolem tisíce. Když pochopíme, že se zde neplatí maďarskými forinty, je náš odchod samozřejmostí.

Pokud má něco konkurovat výhledu z radniční věže, pak je to určitě Národní akademické divadlo opery a baletu z přelomu 19. a 20. století. Můžeme o něm hovořit jako o epicentru celého města. Když se sem vracíme později, hraje před ním už živá kapela. Pouliční vystoupení muzikantů je ve Lvově typické. I přes den zde bubeník sám předvádí soundtrack z filmu Pulp Fiction. Asi jsme si nemohli přát lepší zakončení jednoho z nejdelších dnů našich životů.

 

Den druhý

S usínáním jsme neměli ani nejmenší problém. Vstáváme později, než je obvyklé. U snídaně si pouštíme televizi a užíváme si Jen počkej zajíci v originálním znění. Ale není času nazbyt, návrat domů se blíží. První sobotní zastávkou je místní citadela. Cesta, která k ní vede, rozhodně západní „eurochodníky“ nepřipomíná. Nakonec se ukáže, že je citadel víc. Zatímco jedna je pro veřejnost uzavřena a obklopena plotem a obrovským příkopem, druhá se proměnila v luxusní pětihvězdičkový hotel.

Následující zastávka je pro mě nejsilnějším zážitkem z celého výletu. Lyčakovský hřbitov je obrovský. Našim štěstím je, že si v zemi azbuky pořizujeme plánek v angličtině. Postupně procházíme kolem pomníků významných ukrajinských a polských umělců, intelektuálů, politiků i sportovců. Proč polských? Lvov byl po staletí součástí Polska. Z více než čtyřiceti míst zaznačených v mapce je jasnou jedničkou rozlehlý vojenský hřbitov. Nechybí zde padlí z probíhající války na východě země. Kromě toho procházíme kolem stovek hrobů z polsko-ruské války. Ve vzduchu doslova visí důkaz o nesmyslnosti války. Všechny hroby obětí z probíhajícího konfliktu doplňuje fotografie. U těch „anonymních“ z meziválečného konfliktu Polska s Ruskem nám do očí bije věk padlých: šestnáct, devatenáct, osmnáct… Takový zážitek je obtížné vstřebat. Pomník polské spisovatelky Marie Konopnické je obsypán květinami, což má svůj důvod. Ve středu byl Mezinárodní den žen, na Ukrajině je státním svátkem!

 

Druhý výstup, aneb další díl výškové turistiky

Výstup na radniční věž z předchozího dne nám nestačil a my přijímáme výzvu a vydáváme se zdolat Vysokyj Zamok. Na vrcholu je kruhové prostranství, uprostřed něj se tyčí stožár s ukrajinskou vlajkou. Kvůli kombinaci zimy, silného větru a vybrané společnosti sestávající ze samých kuřáků se vydáváme zpátky. Za pět minut dvanáct se dostáváme na městskou tržnici. Řada prodejců už své stánky balí, takže nemáme čas vyzkoušet si boty Nike za 250 hřiven. Petr si alespoň zlepší náladu, když se seznámí s přátelskou a upovídanou prodavačkou. „Anglicky nerozumím, ale polsky by to šlo,“ říká nám univerzální „slovanštinou“ nezastavitelná majitelka stánku. Jazyková bariéra je v této postsocialistické zemi velký problém, avšak mladá generace je se svými znalostmi příslibem do budoucna. Budou ale mít co dělat, aby zrušili nulové intervaly mezi zelenou pro auta a pro chodce a upravili vzhled chodníků podle evropského vzoru. Kombinace šedých kostek a matné rudé opravdu není ideální.

Na poslední večeři se odhodláváme konečně vyzkoušet typický ukrajinský pokrm. Samozřejmostí je boršč. Ten nás překvapí přiloženým masovým válečkem, u něhož je obtížné zvolit správnou konzumaci. Jako hlavní chod nám číšnice doporučuje speciální Gordon Blue s olivami a rybu, jejíž jméno si opravdu nevybavuji.

Ještě jedna zastávka u opery a naše prozkoumávání Lvova je u konce. Nezbývá než se sbalit a užít si spánek před namáhavou cestou. To nám nejprve neumožňují tenké stěny, patrně jediný zápor na perfektním ubytování. Snad si sousedé své aktivity aspoň užili. Za denního světla už jsou pasové kontroly podstatně příjemnější a desetihodinová cesta do českého Bohumína ubíhá rychleji, než napovídaly předpoklady. A já už přemýšlím, kde najdu jména všech těch kostelů, vždyť jich tam bylo více než šedesát!

Klíčová slova: Lvov, Ukrajina, reportáž, východ, Polsko

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář