02.05.2015 18:39


Lidečko je návykové. Jakmile ho navštívíte, musíte se stále vracet

Autor: Blechová Štěpánka | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Na světě není tolik míst, které by mi přirostly k srdci tak pevně, jako Lidečko. Nad malou vískou na Valašsku se v lesích skrývá útočiště všech z města nevybitých dětí, puberťáků i dospělých. Ti tam před shonem města utíkají na letní skautské tábory. Na prvního máje tady moc skautíků nepotkáte, a tak si člověk může nerušeně užít necivilizovanou přírodu a spaní pod širákem či stanem. 

Stan, spacák, karimatku, čelovku, víno a podobné potřebnosti házím do krosny. Volný a prodloužený víkend mě po dlouhé době láká do přírody.  Ačkoliv počasí není zrovna přívětivé, jako správná skautka se ničeho nezalekám a s batohem na zádech vyrážím s přítelem z města. Cíl naší cesty je předem jasný. Každý rok se s železnou pravidelností vracíme do Lidečka, malé vísky nedaleko valašského Vsetína. S trochou sentimentu si sem jezdíme připomínat naše výročí.

Výhled na přírodu je nádherný. Foto: Štěpánka Blechová

Po hodině cesty autem ze Zlína dorážíme na místo. Starou rozbitou asfaltkou to bereme z vesnice k lesu. Nahazujeme batohy, klíček cvaká v zámku auta a vyrážíme po rozbahněné kluzké stezce. Po deseti metrech mám pohorky obalené bahnem tak, že skoro nemůžu zvedat nohy. Všude kolem je šero a mlha. Po kapuci mi stékají kapky deště, který jemně ale vydatně padá ze zamračeného nebe.

Uf. Kopec mě zmáhá a já zhluboka oddechuji. Pravá noha střídá levou a z lesní rozbahněné stezky vystupuji na okraj lesa. Otevírá se přede mnou důvěrně známý pohled. Posečená louka a nalevo dřevěná kuchyň sbitá pro tábornické účely. Napravo dřevěná stavba připomínající hrad. Chybí už jen stany s dřevěnými podsadami. Od první třídy jsem nevynechala jediný rok, kdy bych sem nejela na skautský tábor. Člověk tohle místo prostě musí milovat. V mém případě se tu může i zamilovat. A to je důvod, proč do těchto rajských míst nejezdím jen na tábory.

Každým pórem těla dýchám ten čerstvý a vlhký vzduch. Zakláním hlavu a na nebi vidím jen těžkou šedou peřinu. Dneska to na spaní pod širákem nevypadá. Škoda. Spaní pod holou oblohou je, obzvlášť v Lidečku, nezapomenutelný zážitek. Na louce daleko od vesnice mám hvězdy na dosah. Bez pouličních světel obloha dostává ten správný rozměr. Někdy je ale přece jen spaní ve stanu trochu komfortnější. Ve stanu vám na obličej ropucha jen tak nevyskočí nebo vás při tvrdém spánku neočichává nebojácná srna.

Dneska na výběr stejně nemám. Přítel mě táhne za ruku do svažité louky, na jejímž vrchu rozbíjíme stan. Celá zmrzlá si libuji v představě vyhřátého stísněného prostoru. Můj malý stan je totiž ideální velikosti. Vlezou se do něj až tři hubeňouři nebo dva prostorově výrazní lidé. Tak malý prostor potom není vůbec těžké „zateplit“. Začíná se stmívat a čelovka svým poblikáváním hlásí slabou baterii. Přítel hrdinně hlásí, že jako pravý skaut rozdělá oheň. Vyráží na dřevo, já do hlubin stanu. Navlékám na sebe termo, dvoje ponožky, čepici a zakutávám se do spacáku. Pošklebuji se tomu hrdinovi, co chce rozdělávat oheň z mokrého dřeva. Stan se otřásá smíchem a zklamaný protějšek se souká do stanu. Ale co. My táborák nepotřebujeme. Nás hřeje láska.

Klíčová slova: Lidečko, stanování, skaut

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.