Letošní expediční sezóna v Antarktidě byla úspěšná, hodnotí vědec

V Antarktidě jste byl jedenáctkrát. Na co se soustředí váš výzkum?

Jako rostlinný fyziolog se zabývám vlivem extrémního prostředí na mechy, lišejníky, řasy a sinice. Spolu s kolegy provádíme několik výzkumů. Jeden například sleduje, jak tyto organismy reagují na zvýšenou dávku UV záření, která souvisí s ozonovou dírou nad Antarktidou. Dále u těchto autotrofních rostlin pozorujeme jejich odezvu na prudké zamrzací a rozmrzací cykly, jimiž během roku projdou několikrát. Dlouhodobě se věnujeme i reakci rostlin na globální oteplování. 

Jakým způsobem zkoumáte dopad globálního oteplování na antarktické rostliny?

Zahříváme přízemní vrstvu půdy pomocí technického zařízení, takzvaných opentopů – komor s otevřenými vrcholy –, a zjišťujeme, co to dělá s vegetací. Obecně se předpokládá, že zvýšená teplota zapříčiní tání sněhových polí a ledovců, čímž rostliny získají víc vody, a tím se rozrostou. Jenomže v Antarktidě existují místa, kde to platí naopak: krátkodobě sice voda přibude, jenomže vyšší teplota ovlivní její výpar natolik, že způsobí dočasný nebo trvalý nedostatek vody a tím i úbytek vegetace. Hodně tedy záleží na podmínkách určených mikroreliéfem.

Ve svém výzkumu se věnujete převážně fotosyntéze. Co jste zjistili o antarktických rostlinách?

Mnoho věcí. Zajímavé je například to, že zelené jednobuněčné antarktické organismy dokážou přežít rychlé zmrazení kapalným dusíkem na téměř -200 stupňů. Pro většinu jiných organismů to znamená okamžitou smrt. To je ale jen jedno z mála zjištění.

Provádíte i nové výzkumy v oblasti rostlinné fyziologie?

Ano, těžištěm toho letošního bylo zkoumání fotosyntézy ve dvou kontrastních jezerech. První z nich leží na pobřeží, druhé v kamenném ledovci v nadmořské výšce 200 metrů. Tato jezírka se tedy liší jak způsobem vzniku, tak geomorfologií. Zjišťovali jsme především rozdíly ve fotosyntetické aktivitě řas a sinic, což jsme prováděli pomocí měření množství kyslíku ve vodě. Získaná data jsou kvalitní a zajímavá, budeme je dále zpracovávat.

Vyrážíte během pobytu na české vědecké stanici často do terénu?

Ano, máme to štěstí, že odledněná část ostrova Jamese Rosse zabírá asi 150 kilometrů čtverečních, což je na poměry Antarktidy obrovské území. Na ostrově je pro biology spousta příležitostí ke sběru dat: vodopády, dočasná a trvalá jezera, ledovce, trvale podmáčená místa nebo smáčené skalní stěny. Někdy vyrážíme i na několik dní a přespáváme ve stanu.

Jak si zvykáte na to, že noc v Antarktidě trvá pouze pár hodin?

Chvilku to trvá a pro některé členy expedice je to docela náročné. Hlavně když se vracíme po 12 hodinách z terénu a venku je stále světlo. Nejdeme hned spát, další čtyři hodiny ještě pracujeme na stanici. Když se pak po dvou měsících strávených v Antarktidě vracíme domů, chvíli si zvykáme na to, že noc je delší. Někteří z nás navíc po návratu trpí pásmovou nemocí. Zabere to několik dní, než se dostanou zpátky do svého biorytmu. 

Jak hodnotíte letošní sezónu?

Jako velice vydařenou. Dvě parazitoložky odchytily velké množství ryb. Dobře dopadl i experiment zabývající se magnetorecepcí mořských bezobratlých organismů, i když se prvních pár týdnů nedařilo odlovit žádné korýše. Letos se výpravy zúčastnil i velký počet doktorandů, takže se sešel převážně mladý, ale vědecky a odborně velmi zdatný kolektiv. Vzájemně jsme se posouvali dál.

Medailon

Profesor Miloš Barták se narodil v roce 1963 ve Vandsdorfu. Vystudoval Mendelovu zemědělskou a lesnickou univerzitu v Brně, od roku 1992 pracuje na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity jako rostlinný fyziolog. Od roku 2000 se věnuje polárnímu výzkumu na Antarktidě, kam se vydal už jedenáctkrát.