26.04.2018 09:07


Lék na městský rámus: Lužánky nabízí dvaadvacet hektarů ticha a klidu

Autor: Karolína Vaverková | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Uchem Brna

Snad z vrtkavé potřeby kontrastu a třeba kvůli vědomí, že i ticho je zaznamenáníhodné, přicházím s reportáží o hledání klidu ve známém brněnském parku. V Lužánkách, pochopitelně. Největší brněnských park nabízí pokoj, klid a ticho, nenechte se ale zmást. Tento park je často teatrálním místem pro první schůzky a i za krmením holubů se může skrývat hluboké zamyšlení nad smyslem života.

Audio

    Lužánky
         
    Autor: Karolína Vaverková

Přicházím do Lužánek v den, kdy zrovna nehostí žádný nácvik maratonu, astrovíkend, cvičení zumby ani natáčení reklamy pro novou designovou flakonku dávno známého parfému. Přicházím do Lužánek, abych otestovala místo, kde najít v hlučném Brně a v dopravní špičce o půl páté odpoledne ticho.

Při vstupu do parku z Lidické ulice mou hlavu hluk přímo okupuje. Všudepřítomné hlasy huhňají nicneříkající slova vytržená z kontextu. Skřípání tramvajových kolejí doplňuje vzdálené kvílení sanitky a zvuky města se pokouší překřičet několik melodií z otevřených okýnek projíždějících aut. Je úleva vstoupit do parku, kde zdivočelé město ustupuje do pozadí.

Není to žádný Central Park, přesto jsou Lužánky největším parkem ve městě. Zaujímá plochu 22 hektarů. První zmínky o parku sahaní do dalekého středověku a už v 18. století za Josefa II. se mu věnovala zvláštní péče. Lužánecké dění se bez nadsázky řečeno koncentruje v Centru volného času, které má pobočku mimo jiné v parku Lužánky a nabízí barevnou škálu aktivit pro lidi nejrůznějšího věku.

„Brňané si sem chodí zacvičit jógu, trénovat slackline, tedy moderní provazochodectví, zaběhat, zahrát tenis, pétangue a volejbal, zacvičit si ve venkovní posilovně nebo posedět v jednom z místních občerstvovacích zařízení či jen tak na trávě,“ čtu v mobilu na webu Go To Brno. No, trénik slackline sice nikde nevidím, ale běžců, kterým závidím vysportovaná lýtka, je zde spousta. A samozřejmě lidí sedících v trávě je nespočet. Při vší úctě k trávě mě ale zajímá, kolik lidí sedí v mé oblíbené hospůdce na kraji parku blízko Lužánecké ulice.

Jistě, hospůdka nezklamala a hostí právě deset či dvanáct lidí. S upřímnými rozpaky se schovávám za rozkvetlým stromem, nenápadně fotím a naslouchám klidnému toku nesrozumitelné řeči. Při vstupu do hospody už můj neklid mizí pod vlivem vůně chmelu. Nechápu, kdo může v slunném odpoledni dřepět vevnitř rustikální hospody, ale záhy pochopím. „My jsme z gymplu na kapitána Jaroše,“ vyzradí jeden z mladých kluků u stolu a říká mi pro jistotu jen své křestní jméno, Filip.

Mou úvahu o léčivém klidu parku potvrzuje kousek dál od hospůdky drobná Magda Pošvářová se psem. Ptám se jí, proč sem chodí. „Kvůli přírodě, odpočinout si a načerpat energii. Většinou si čtu, jdu se projít, poslouchám muziku nebo sem chodím na brusle,“ říká mi Magda, ale pes odmítá stát na místě, a proto se loučíme.

Při pobytu v Lužánkách docházím kvapem k názoru, že ticho tohoto místa je paradoxně velmi specifickým zvukem. Ticho je sice torpédováno neúnavným křikem ptáka, tlumenými hovory lidí a vzdáleným hlukem města, ale to vůbec neruší. Takové zvukoticho tohoto parku je překrásné. Naplňuje všechna zákoutí uší, ale vůbec to nevadí.

„Natura sanat, medicus curat,“ říká jedno řecké přísloví. Tedy příroda uzdravuje, lékař léčí. Při pohledu na brněnské Lužánky cítím, že by to mohla být pravda.

Klíčová slova: Lužánky, Brno, park, ticho

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.