15.04.2016 11:56


Laserová romance jako bitva v podání HaDivadla

Autor: Eliška Kolmanová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Zvukově-světelné představení o třech účastnících může navodit kromě občasného smíchu také bolest hlavy. Monology a dialogy se překrývají v takové míře, že vzniká iluze stovky překřikujících se hlasů. I bez jakékoliv znalosti předlohy díla si však divák může odnést jasný závěr. Někdy je lepší prostě vypnout.

Pardubice - V pardubickém Divadle 29 se už schází první lidé. V historické budově starého města má ten večer vystoupit zájezd brněnského HaDivadla s moderním vystoupením Laserová romance. Už při vstupu do sálu člověka zarazí V historické budově Divadla 29 mohli diváci navštívit netradiční vystoupení. Foto: Eliška Kolmanováblikající obrazovky tvořící pozadí scény. Barikáda z naplněných pytlů, dva mikrofony a stylová igelitka z obchoďáku zavěšená na jednom z nich. Korunu prvnímu dojmu nasazuje do půl těla svlečený herec "Samčo, brat dažďoviek". Pokud si do teď někdo myslel, že má jasnou představu o večerním programu, naskytnutý pohled ho musel znejistit.

Řád je chaos

Nejprve hra začíná jako náhodný dialog dvou obyčejných lidí. Někdy není moc srozumitelný, ale každý nejspíš podobný rozhovor v životě vyslechl. Ať už v hospodě od vedlejšího stolu, nebo třeba při jízdě v tramvaji. Lehké absurdnosti dvou nesouvislých monologů přidává na síle fakt, že oba hlavní herci mají na hlavách velké molitanové mikrofony. Rekvizity jim zajistí takřka dokonalou anonymitu a lze si tak snadno představit směsici slov i v jiném kontextu. Nepoučený divák nejspíš stále tápe, na co se to vůbec dívá.

Když monology přejdou v hudební vystoupení náhodných útržků vět, publikum se začíná konečně bavit. Náhodné výkřiky jsou upřímné a tvrdé jako zasloužená facka. „Copak jsi nevěděla, že muži močí do umyvadla?“ zazní jeden z náhodně vybraných citátů.

Pointu si musí člověk domyslet

Lehký motiv proplétající se celou hrou je existence člověka v kontextu ostatních lidí. Často zaznívají slova o sebevraždě jako řešení. Kupící se monology obou herců se vzájemně proplétají v tématech, i když se může zdát, že si každý mele tu svou. Ptají se, jak poznat člověka, jak s ním jednat a jak poznat sám sebe. „Smyslem života je dobře umřít!“ ozve se z části o rozhovoru s ženským přirozením.

Hlavní aktér, herec Marian Moštík, nakonec rezignuje a stáhne se do ústraní. V malém domečku si lehne na postel a se zvukotěsnými sluchátky se snaží vytlačit okolní svět ze své hlavy. Čím víc se snaží, tím jsou hlasy a myšlenky uvnitř něj hlasitější a méně srozumitelné. Valí se jako lavina a další přibývají, dokud divák nemá pocit, že se mu z hluku kolem rozskočí hlava.

Každý asi takový pocit zná sám. Slyší hovory kolem, vnímá názory známých a kamarádů – v hospodě u piva, v práci, z novin. Vybrat si z takové směsice správnou cestu je nemožné, hlavně když člověk nechá ty hlasy promlouvat najednou. Když je hluk nejvíce nesnesitelný, náhle utichá. Je konec. Člověkem se rozlije pocit klidu a míru, podobně jako když sám vytěsní takové obludy z hlavy.

Novodobé dílo

Představení Laserová romance je napsané dle stejnojmenné předlohy od spisovatele Ladislava Šedého. První díl Laserových romancí vyšel v roce 2005. V tom samém roce HaDivadlo příběh zinscenovalo pod režií Matyáše Dlaba. Těžce uchopitelný předmět hry nastiňuje už popis literární předlohy – Dekonstruovaný, nahý záznam „komunikace“ skupiny lidí neznámého počtu.

Klíčová slova: HaDivadlo, Divadlo 29, Laserová romance, recenze

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.