30.04.2016 11:41


Kulturní antropolog Oriško: Konflikt na Ukrajině utichne. V Burundi hrozí občanská válka

Autor: Markéta Skopalová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Jaká je aktuální situace na Ukrajině? Proč hrozí v Burundi další občanská válka? Jak mohou studenti mezinárodně vědních oborů získat praktické zkušenosti? Nejen na tyto otázky odpovídal kulturní antropolog, expert na východní Evropu a Balkán, Josef Oriško. 

Kulturní antropolog Josef Oriško hovořil o aktuální situaci na Ukrajině. Foto:Markéta Skopalová

Zprávy o Ukrajině u nás v poslední době utichly, máte nějaké aktuální informace, co se v zemi děje?

Na východní Ukrajině jsem byl loni od srpna do prosince, osmdesát kilometrů od frontové linie. Byl tam absolutní klid a mír, a to i v úzké oblasti okolo pěti kilometrů od bojů. Je to lokální konflikt, úzce zaměřený na strategicky významné objekty a zdroje. Naštěstí, na rozdíl od Jugoslávie, není etnický. Zároveň bych jej ani nenazýval válkou. Je to spíše takový střet systémů, který by se průběhem dal přirovnat k válce v Ulsteru v Severním Irsku. Válka je oddělena od lidí, kteří se mezi sebou normálně baví. Je to malé zlo proti Bosně, Chorvatsku nebo třeba Kosovu. Jako se to uklidnilo v Ulsteru, tak se to uklidní i na Ukrajině.

Před dvěma lety jste vyučoval kurz v africkém Burundi, kde je nyní velmi vypjatá atmosféra. Jak se situace v zemi od dob občanské války vyvinula?

Jeden z tamních biskupů mi tenkrát řekl, že u nich existuje buď období dobra, kdy se všichni společně modlí, nebo období zla, kdy se zabíjí. Je tam tak křehký mír, že se obávám, že se může znovu opakovat situace z před dvaceti let. Prevence ani určitá deetnizace bohužel nefungují. Zároveň neexistují žádné mezinárodní exekutivní síly, které by konfliktu mohly zabránit. Mezinárodní společenství se nepoučilo z dění z Bosny nebo ze Rwandy. Mezinárodní systém je tak komplikovaný, že než se něco schválí, lidé jsou po smrti. Neziskový systém je podfinancovaný a neozbrojený. A média se namísto Burundi a Ukrajiny věnují uprchlíkům. 

Jaký je tedy váš názor právě na téma uprchlické krize?

Před dvaceti lety u nás byla spousta uprchlíků z Jugoslávie. Řešilo se to tak, že se přijali a že se jim pomohlo. A to bylo celé. Dnes, místo aby se jim poskytla rýže a čaj, lidé diskutují na sociálních sítích. Všichni se ohání lidskými právy, ale nikdo z nich nečetl Hlavu třináct Deklarace práv člověka a občana, kde se píše, že každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. A každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své vlasti.

V roce 2011 jste založil Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, jehož cílem je studentům mezinárodních vztahů a podobných oborů poskytnout praktickou zkušenost v terénu. Co vás k tomu vedlo?

V roce 2001 až 2005 jsem pracoval v mírových misích v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a Evropské unie. V bývalé Jugoslávii, na Kavkaze na čečensko-gruzínské hranici, na gruzínsko-ruské hranici a také v subsaharské Africe, v postkonfliktní Libérii. Těch pět let mě unavilo jak psychicky, tak i fyzicky. Vrátil jsem se do Čech a v roce 2008 jsem začal přednášet o etnických konfliktech na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V té době jsem si uvědomil, že ve výuce existuje obrovská mezera. Studenti balkanistiky toho z teorie ví dost, ale málokdo z nich byl reálně v Kosovu nebo na Kavkaze. Ze studentů diplomacie nebo bezpečnostních studií zase málokdo ví, na jaké součástky se rozkládá samopal. Studentům chybí průnik do konfliktní nebo postkonfliktní praxe. Důvodem vzniku centra bylo tedy propojit teorii a praxi, unikátním způsobem ve formě přípravy studentů a absolventů vysokých škol pro práci v mírových misích a organizacích, které působí v právě v postkonfliktních nebo konfliktních oblastech.

Co konkrétně vaše organizace studentům nabízí?

Především přímou výuku v postkonfliktním terénu. Seznamujeme studenty se státní strukturou, s médii, komunitami ve městech i na vesnicích. Naším neformálním heslem je cestuj, pozoruj a snaž se pochopit. Akce probíhají podle zájmů studentů, tedy i poněkud spontánně. Je to dobrodružství, při kterém se studenti učí improvizovat, což se v mírových misích také velice hodí. Zároveň pořádáme i sedmidenní kurzy, kde se studenti učí pracovat s vysílačkou, s mapou nebo s kompasem. V součinnosti s univerzitami nebo Ministerstvem práce a sociálních věcí také zajišťujeme studentům stáže, aktuálně například v Maďarsku, Polsku nebo Slovinsku.

Na výjezdy se studenty jezdíte dvěma naplněnými terénními auty. Jak studenti snáší určitý nekomfort spojený s exkurzemi?

Naši studenti to berou jako exotiku. Většinou jsou spíše příjemně překvapeni. Je to spojeno i s tím, že na východě jsou hotely často lepší než u nás. Do špatných by tam nikdo nejezdil. Nepohodlí nastává, když spíme ve venkovských penzionech, kde často není voda nebo elektřina. A tak se musíme umývat vodou z PET lahví a u svíček. Český a slovenský člověk si ale na určitý diskomfort zvykne docela rychle. Přece jenom jsme národ zahrádkářů, rybářů, cyklistů a trempů. Zároveň docela známe východní Evropu, takže to pro nás není takový stres, jako třeba pro Francouze nebo Belgičany, kteří to nemusí ustát.

Dostali jste se někdy během výjezdů do nějaké nepříjemné nebo nebezpečné situace?

Od roku 2011 jsme pořádali kolem osmadvaceti výjezdů s více než třemi sty padesáti studenty. Za tu dobu se nám to stalo jedinkrát. Jeden ze studentů se v Moldavsku, i přes zákaz, vydal ve tři hodiny ráno opilý s místními do hospody. Tam se nepohodli a on skončil v příkopu. Řekl bych i tak, že východ skýtá paradoxně větší bezpečí než třeba Berlín nebo Praha.

Zmínil jste své mise u OBSE a EU, jak se k takové práci člověk dostane?

V roce 1999, kdy ještě neexistoval Erasmus, jsem si při studiu napřímo zařídil stáž v Lublani ve Slovinsku. Zemi jsem si zamiloval během pěti let předtím, kdy jsem tam jezdil stopem. Slovinští kulturní antropologové mě vyškolili o Balkánu. Naučil jsem se slovinsky. A po tom, co jsem dokončil vysokou školu, jsem se přihlásil do mírové mise do Kosova. Díky zkušenostem ze Slovinska, které dřív s Kosovem bývalo jedním státem, mě vybrali. Dnes už ale není tak jednoduché se na misi dostat. Musíte projít přes několik výběrových kol, testů a pohovorů. Zároveň je zájem stonásobně vyšší a míst i peněz je míň. 

Josef Oriško (*1977) vystudoval etnologii a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Účastnil se misí OBSE a EU v Kosovu, Gruzii nebo Libérii. V současné době vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2011 založil Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, které pořádá vzdělávací kurzy a terénní výjezdy zejména do problematických a postkonfliktních oblastí.

Klíčová slova: Josef Oriško, Ukrajina, Burundi, Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, OBSE, EU

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.