07.03.2019 08:12


Kritika: Zprvu sympatická lehkost oscarové Zelené knihy nakonec vykrádá sama sebe

Autor: Vojtěch Kočárník | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Třemi Oscary ověnčená road movie osciluje mezi apartní komedií a podbízivým dramatem. Zatímco postupné sbližování kulturně odlišných charakterů přichází nenásilně a s patřičnou dávkou obratné grotesky, zachycení rasistické Ameriky 60. let, jejíž principy utvářejí děj, je v podání tvůrců až příliš vágní. Zelená kniha tak zůstává divácky vděčnou atrakcí, která postrádá ochotu vystoupit ze své komfortní zóny.

Viggo Mortensen a Mahershala Ali jako Tony a Don (zdroj: Aerofilms)

Režisér Peter Farrelly se na pole americké kinematografie uvedl v roce 1994 snímkem Blbý a blbější. Příběh dvou extrémně hloupých kamarádů, ocitajících se v pomýlených situacích, byl do jisté míry zlomovým. Farrelly ve filmu překročil obsahové konvence tehdejších komedií a zasloužil se o postupnou popularizaci subžánru bláznivé komedie. V další tvorbě sice opustil prvotní radikalismus, nicméně zásadní tematické okruhy zůstaly. Jedním z nich je i kontinuální tvorba odlehčených, místy záměrně hloupých postav, které v problematických situacích narážejí na své inteligenční limity. Zároveň ale objevují svoji lidskost a pracují s ní jako se základní hodnotou. Zelená kniha v tomto ohledu nepředstavuje výjimku. Ačkoliv jde o příběh založený na skutečných událostech – což se může v kontextu Farrellyho tvorby zdát jako příliš svazující –protagonista příběhu je ideálním ztělesněním naznačeného archetypu.

Italoameričan Tony Vallelonga je svérázným představitelem nižší střední třídy. V New Yorku se živí jako vyhazovač v nočním klubu. Předtím, než se podnik uzavře kvůli dočasné rekonstrukci, je Tony vykreslen jako prostý, neohrabaný a mírně rasistický opatrovník své velké rodiny. Tonyho charakter narazí na první úsměvnou konfrontaci ve chvíli, kdy je požádán, aby jako řidič doprovázel extravagantního černošského hudebníka Dona Shirleyho na jeho turné po americkém jihu. Don je oproti Tonymu klavírní virtuóz, vyzbrojený třemi doktoráty a prvotřídním slovníkem.

Právě detailně nasnímaná klaviatura funguje jako komplexní metaforická poučka celého příběhu: krása tónů vzniká spoluprací obtloustlých bílých kláves – které jsou níže, ale mají větší zastoupení – a černých, jemnějších a méně hlasitých kláves, posazených o něco výše.

Scénář postupně rozehrává ústřední téma nepravděpodobného přátelství. Kontrasty obou mužů uzavřených v mikrosvětě společné cesty zprvu otevírají řadu groteskních scén.  Svěží, dynamické dialogy konotují stylistiku Quentina Tarantina a poukazují na sociální rozmanitost Spojených států. Žánr bezstarostné komedie se rozmělní ve druhé polovině, kdy jsou oba hrdinové postupně konfrontováni s rasismem: Don, ač bohatý a vzdělaný, jako obětní beránek kulturního dědictví Konfederace, Tony jako pozorovatel, který se od pohodlné xenofobie posouvá k citlivé emancipaci. V těchto momentech nicméně přestává fungovat doposud slibná synergie snímku. Celý děj je náhle obsedantně závislý na Donově pleti, která je jediným činitelem konfliktu. I (ne)dramatizace stoického Dona jako by začala být pouhou pomůckou narace, skrze níž dochází k příliš jednoduché transformaci Tonyho charakteru. Řetězová reakce, v níž poučený rasista Tony přiměje Dona k tomu, aby nebyl lhostejný ke svým právům, graduje vzájemnou roztržkou. Tony o sobě tvrdí, že je černější než Don, který se pustí do kýčovité emoce, podle níž není „ani dostatečně bílý, ani dostatečně černý“. Perspektivní humor první poloviny je tak tvrdě nahrazen těžkopádnými frázemi. Finální shledání u štědrovečerní večeře sice vyvolá úsměv na tváři, víc však nedokáže.

Tvůrci Zelené knihy zcela opomíjí širší problematiku institucionalizovaného rasismu. Podle učebnic základní školy rozdělují Spojené státy na jasně dobrý sever a jasně špatný jih (obzvláště hloupý je například kontrast policejních kontrol). Takto zjednodušené pojetí je sice možné ospravedlnit subjektivní perspektivou nositele příběhu Tonyho, více než cokoliv jiného se ale zdá, že autoři kalkulovali oscarový potenciál tématu na úkor uvěřitelné dramaturgie.

Rozpačitý dojem nezachraňují ani výteční herci. Excelentní světoběžník Viggo Mortensen (Tony) znovu potvrzuje jazykové dovednosti, a to jak ve symslu lingvistiky, tak i ve smyslu performance. Mahershala Ali (Don) mu sekunduje s noblesní lehkostí, korunovanou zaslouženým Oscarem.

Podobně jako Don dusí závan konfliktu rozkazem „Dívej se na cestu, Tony!“, dusí Zelená kniha svůj slibný potenciál. Počáteční spanilá jízda přechází v křečovité dodržování diváckých předpisů. Dějem ustálená, stereotypní učenlivost bílého muže v problematice binárního rasismu tak nakonec vykrádá sama sebe. Absence inovativních odboček sice film dokodrcá k oscarovému cíli, nicméně kvalita zůstává zapomenuta uprostřed trati.

65 %

Český ekvivalent amerického The Green Book není přesný. Průvodce po jižanských hotelech, kde mohou přespávat lidé černé pleti, napsal Viktor Green. Správný překlad by tedy měl být Greenova kniha.

Film vstupuje do českých kin 7. března 2019.

Vojtěch Kočárník

Klíčová slova: Zelená kniha, film, Oscar, rasismus, kritika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.