06.03.2018 19:18


Komentář: Bojovat za vyšší plat? Dokud mám na lahváče, stačí mi to

Autor: Filip Kříž | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Téma zvyšování platů se objevilo již před loňskými parlamentními volbami. Řada profesí státního sektoru si více či méně výrazně přilepšila, zkrátka nepřichází ani zaměstnanci mimo něj. Za vším stojí zejména rostoucí ekonomika. Tempo růstu zpočátku překvapilo i ostřílené ekonomy. Teď, po několika měsících, do mezd výrazně promlouvá Lidl. Ten Lidl, který vloni jako první přinesl svěží vítr do zatuchlých vod obchodních řetězců. Jak je ale možné, že se nebouří ti, kterých se zvýšování příliš nedotklo?

I v Tesku měli bohatší Vánoce.

Lidl je již několik let číslo jedna mezi obchodními řetězci. Pravidelně sbírá ocenění, zvyšují se mu obraty i zisky, plánuje otevírat desítky nových poboček ročně. Za své působení v našich končinách se vypracoval z pozice „obchodu pro nejchudší“ na absolutní vrchol. Snaží se být moderní, přívětivý k lidem i svým vlastním zaměstnancům. Udržet si status, který si vybudoval.

Ve stejnou dobu roste česká ekonomika raketovým tempem. Export kvete, daří se takřka všem odvětvím průmyslu i služeb. Nezaměstnanost je rekordně nízká – nikdy v historii samostatné České republiky nebyla nižší. Ve srovnatelných zemích je přinejmenším o procento, často o dvě i více vyšší. Najít kvalitního a loajálního zaměstnance není vůbec jednoduché.

Jak i za této nelehké situace zůstat nejlepším a nejžádanějším zaměstnavatelem v oboru?

Více motivovat. Nejenom stávající zaměstnance, aby neodešli jinam, ale i ostatní, aby u vás pracovat začali. Způsob? Zvýšit mzdy. Loni v únoru zvedl Lidl nástupní mzdu prodavačů na 23 tisíc korun. Způsobil tím veliký poprask mezi veřejností, zaměstnanci i svými konkurenty. Je veřejným tajemstvím, že v některých řetězcích se pracovalo i za mzdu minimální. Když už se zdálo, že lépe se prodavači a prodavačky mít nemohou a všichni se předháněli ve zvyšování odměn, prásk. Lidl zvýšil platy podruhé, tentokrát na 28 tisíc. Tím bez jednoho tisíce dohnal průměrnou mzdu. Na pozici pokladní a prodavač je přitom průměrná mzda o dvanáct tisíc nižší!

Lidl tvrdí, že chce pouze ty nejlepší prodavače a prodavačky, což jeho činy dokonale vysvětluje. I tak musely na zvyšování reagovat i další řetězce. Platy jejich zaměstnanců se sice Lidlu nejspíš nemohou rovnat, ale díky různým dalším benefitům se jim podařilo zabránit masovému exodu směrem ke konkurenci. Vyvstává ovšem otázka: Proč se ostatní spokojí s nižší mzdou? A hlavně, jaktože situace nevadí učitelům, sestrám nebo hasičům, jejichž práce je pro společnost důležitější a kteří mají v mnohých případech menší čísla na výplatních páskách?

Pokladní versus lid

Je jednoduché nadávat na systém, zaměstnavatele nebo nepřízeň osudu. Musíme si přiznat: hlavní vinu neseme my všichni - veřejnost. Jak je možné, že ulice nejsou plné demonstrujících lidí? Jak to, že na pietní akce nebo protivládní protesty přijdou tisíce lidí, zatímco bouřit se proti nedostatečným platům nikoho nenapadne? Tím spíš, když politické protesty jsou většinou spíše symbolické. Ano, mohli bychom dlouze diskutovat o jejich morální důležitosti, která je nezpochybnitelná. Pomůže však někomu účast na takové akci zvýšit jeho životní úroveň? Nebo, jak se s oblibou říká, „dohnat Západ“?

Přitom existuje celá řada metod, jimiž lze na zaměstnavatele tlačit, aby se mzdy přibližovaly nejvyspělejším zemím, nikoliv naopak. U většiny velkých zaměstnavatelů jsou pevnou součástí hierarchie odbory, které by za práva zaměstnanců měly bojovat. Na západě jsou brány jako samozřejmost, u nás jsou často chápány jako vyděračské organizace. Rovněž stávky se citelně dotknou každé firmy. U zdánlivých banalit, jako je přesun výroby piškotů, se mnozí uchýlili k bojkotu, u důležitějších věcí jako by lidé „vypnuli“. V neposlední řadě má každý člověk možnost vzít svůj osud do vlastních rukou a podat výpověď.

Proč v České republice tyto mechanismy nefungují? Přitom nemusíme chodit daleko, abychom viděli, že za vyšší mzdy se dá bojovat velice úspěšně. Silně to pocítil německý Volkswagen, když na šest dní zavřela jeho bratislavská továrna. Důvod? Stávka za vyšší mzdy. Odbory nakonec dosáhly svého. A to je na Slovensku oproti Česku více než dvojnásobná nezaměstnanost!

S trochou odstupu se dá říct, že pokladní a prodavači přišli k vyšším mzdám jako slepí k houslím - nedostatek zaměstnanců se týká celého trhu. Není proto fér jim cokoliv vyčítat. Ale co pro vyšší mzdy dělají další zaměstnanci, mnohdy vysokoškolsky vzdělaní? Vždyť i v Lidlu berou víc! Nešlo si toho srovnání nevšimnout, když před pár týdny německý řetězec znovu zahýbal trhem. Jenomže co naplat, když nikdo nejde protestovat do ulic, když každý raději mlčí, než aby riskoval vlastní kůži. Jako by se někteří vraceli o desítky let zpátky, do dob minulého režimu. Proč riskovat mnoho let strávených na škole kvůli pár tisícům na účtu, že?

Nemohu si odpustit kopnout si do vlastních řad. Kde jsou nespokojení novináři, když pohlédnou na mzdy, které se vyplácejí v některých jiných zaměstnáních?

Čísla jsou neúprosná. Průměrné platy rostou, kdo chce, ten si práci najde. Přesto je pro mnohé jednodušší nadávat na všechny a na všechno než cokoliv udělat. Jak české. Místo jednoduchého „šéfe, chtěl bych přidat“ spokojeně mlčí, případně nad situací vášnivě debatují v hospodě. Je paradoxní, že nejvíce nespokojení jsou ti, kteří vykouří krabičku denně a do postele bez lahváče nedojdou. Právě mezi nimi poté vznikají extrémní postoje, neboť se stále více oddalují od reality.

Ale tenhle problém se zdaleka netýká jenom lidí, kteří bojují, s trochou nadsázky, o vlastní přežití. Týká se celé české společnosti, která jako by spala pod hlubokým arktickým ledem. Typické argumenty jako „skončím na pracáku“ a „stejně to nic nevyřeší“ jsou v současné době naprosto liché. Žádný zaměstnavatel si nemůže dovolit přijít o své zaměstnance, přišel by tím o základní logiku podnikání – o zisk. Nebo si myslíte, že kdyby najednou půlka zaměstnanců ve firmě chtěla odejít, nic by se nezměnilo? Ukázkou toho, že bojovat za vyšší platy má smysl, jsou naši (nejen) východní sousedé.

Budu parafrázovat slogany některých nedávných akcí. Kdo, když ne my, a kdy, když ne teď? Je ideální čas bojovat za vyšší platy. Zaměstnanci tahají za delší provaz, mohou držet nadnárodní koncerny i malé podnikatele v šachu. Je potřeba na chvilku odhodit stranou dojemné lidské příběhy o tom, kolika lidí by se růst mezd – a s tím nejspíše spojený růst nezaměstnanosti – výrazněji dotknul. S takovým přístupem nikdy nedoženeme Německo, ani další západní země. A co hůř, na pomyslném žebříčku bohatství budeme klesat stále hloub.

A to chceme?

Klíčová slova: platy, mzdy, Lidl, Škoda, ekonomika, lahváč, pivo

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.