01.11.2017 07:16


Kodaň je město bez záclon, ve kterém se to hemží cyklisty

Autor: Jitka Kubátová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Kodaň je vymrzlá, větrem ošlehaná moderní metropole, kde je možné najít zapálené kolisty v jejich přirozeném habitusu. Rozvíjející se centrum města je doslova v obležení bicyklů, ulicemi bez ustání zní zvonky a svítí úsměvy od ucha k uchu. Kromě společné vášně pro jízdní kola však spojuje místní i odpor k záclonám. V celé Kodani není téměř jediný byt, ve kterém by jeho obyvatelé nežili všem na očích, jako živé obrazy Járy Cimrmana.

Přes studený mořský vítr mžourám na pestrobarevné staré domy s malými okny, za kterými se tyčí moderní prosklené budovy. K vikingské rybářské vesničce má hlavní město Dánska už daleko, teď je z ní moderní pulsující město.

Když se řekne Kodaň, většině lidí se vybaví kanály, socha Malá mořská víla a možná ještě královský palác Amalienborg. Mně se však vybaví hlavně dvě fascinující zvláštnosti místních. První je jejich obrovská neutuchající vášeň pro městskou cyklistiku za každého počasí a situace a druhou je naprostá absence záclon a závěsů v bytech.

Zatímco se aklimatizuji po příletu, tedy ještě víc se balím do zimního kabátu a šály, pozoruju, jak mě míjejí kolisti v lehkých rozepnutých bundičkách, letních sukních a v kalhotách s ohrnutými nohavicemi, ze kterých jim koukají holé kotníky. Je mi zima už jen z pohledu na ně. Navzdory ostrému podzimnímu větru se ve městě jako vždy prohání tisíce kodaňských obyvatel na kolech. Ani ten největší mráz či déšť je nepřinutí nasednout do auta nebo do hromadné dopravy. V kterékoliv roční době jsou tak ulice Kodaně doslova obsypané povalujícími se bicykly všech druhů, barev a stádií rozkladu.

Místní domorodci na svá kola nedají dopustit, jezdí na nich, ať jsou v jakémkoliv oděvu či stavu. Tu mě předjíždí slečna v dlouhých společenských šatech pod umělým ostře zeleným kožichem, v protisměru pak šlape starší pán v lakýrkách a ukázkovém obleku na kole tak prožraném rzí, až se divím, že se nerozpadne za jízdy. Český řidič v jednom kuse nadávající na cykloteroristy, by v Dánsku zřejmě dostal rovnou infarkt. Dánové jsou na bicyklech navíc schopní převážet cokoliv, od zvířat, po kufry a dýně, až k neuvěřitelně objemným nákladůmZrovna když sedím nedaleko barokního kostela Našeho spasitele a ulevuji uchozeným nohám, vyřítí se z domu vousatý mladík a přivazuje bachratou skříňku velikosti metr krát metr na řídítka.  Představí se jako Jo Rasmussen a dušuje se, že už na kole přestěhoval celý svůj byt a ne jednou. Docela mu to i věřím.

Pravdou je, že Kodaň má zatím pouze dvě linky metra a autobusy se všude nedostanou, takže hromadná doprava není nejlepší. Ulice jsou tu navíc širší a s koly se počítalo už při plánování infrastruktury. Každá silnice má po krajích z obou stran vlastní vyvýšený pruh pro cyklisty. Na každé křižovatce je pak malý semafor s piktogramy bicyklů. Jak se dozvídám od studentů Kodaňské univerzity s lahví vína v ruce, dánská policie je k pití za řídítky velmi tolerantní. „Plus, víš jak snadno se tak udržuje figura? To nemusíš ani cvičit,"  přidává další argument zdravotní sestřička Edel Bohrdóttir. Při pozorování nadýchaných čokoládových cupcaků za výlohou místní pekárny jí dávám za pravdu a začínám uvažovat nad pořízením kola.

Co se mi na Kodani vždycky libilo, je fakt, že i když je turisticky velmi vyhledávaným cílem, kde v létě není přes klobouky turistů Malá mořská víla ani vidět, stále patří především místním. Hlavní ulice jsou pořád obydlené, centrum není po sezóně liduprázdné a z domů nejsou jen hotely pro turisty, ale pořád v nich žijí starousedlíci i noví obyvatelé ze všech koutů světa. Z okolí proto nevymizely běžné obchody, kavárny a oblíbené putyky. O to víc je pro mě s podivem, že ani na nejrušnějších třídách a ulicích jako je Nyhavn nikdo nepoužívá záclony, natož závěsy. Večer při procházce ulicí koukám lidem oknem rovnou do talíře. Většina rodin sedí spořádaně nad večeří, v ostře žlutém domku cvičí slečna v červených elasťácích, v tmavě modrém se podle prudkých gest zřejmě hádá pár ve středním věku.  

Dělám si malý sociologický průzkum. Kde jinde, než po lokálních restauračních zařízení se vyptávám, co mají Dánové proti záclonám. „Víš, nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlela, záclony prostě doma nemáme. A že mě někdo vidí? Nemám se za co stydět,“ vysvětluje mi svůj přímý postoj servírka Ingeborg Larsen. Ani ostatní respondenti si moc nelámou hlavu s tím, že nemají příliš soukromí. „Denního světla moc není a slunečniho svitu je ještě míň, tak proč si stínit záclonami,“ nechápe návštěvník místního baru Oskar Paulsen. Což má na severu Evropy, kde jsou dny kratší, svou logiku.  Přemýšlím, jestli to také není jeden z výsledků vývoje dlouhodobě svobodné společnosti.  Zatímco my Češi se od dob komunismu pečlivě schováváme za závěsy, aby nikdo nezahlédl, jak trávíme čas, Dáni jsou otevření, co na srdci, to v obýváku. Dokonce ani památky nejsou v noci nasvícené, aby spáče nerušil světelný smog.

Klíčová slova: Kodaň, Dánsko, cyklistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.