08.05.2019 22:33


Kino přežilo televizi a přežije i internet, říká ředitel distribuční společnosti Aerofilms Ivo Andrle

Autor: Vojtěch Kočárník | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Cestu filmu od tvůrce k divákovi spravují profesionálové z distribučních společností. Ačkoliv se nacházejí spíše v zákulisí, jsou to právě oni, kteří rozhodují o tom, jaké filmy uvidí diváci v kině. Rozhovor s ředitelem distribuční společnosti Aerofilms Ivem Andrlem o filmovém trhu, hezkých holkách nebo o nově chystaném snímku Traitor.

Ředitel distribuční společnosti Aerofilms Ivo Andrle v prostorách společnosti na pražské Letné

Společnost Aerofilms vznikla v roce 2006. Cílem jejích představitelů byla kultivace prostřednictvím kultury, zejména pak prostřednictvím artového filmu. Od té doby mohli diváci pod hlavičkou Aerofilms zhlédnout nejen celou řadu filmů z celého světa, ale i nové, alternativní obsahy. V posledních letech například přímé přenosy z londýnského divadla či zprostředkovaná představení z Metropolitní opery v New Yorku. 

Když jste v kině, sedíte radši vpředu, nebo vzadu?

Ideální je sedět v sále s ne moc protáhlým půdorysem pro cca dvě stě diváků vzadu na kraji a v sále, který je zaplněn ze tří čtvrtin.

Oficiální motto distribuční společnosti Aerofilms zní: Dáváme do kin takové filmy, které v nich my sami chceme vidět. Kdo všechno je my?

Tohle je myšleno z pohledu firmy. „My“ znamená zaměstnance Aerofilms, lidi, kteří se starají o filmy, které uvádíme. V současné době jde asi o 10 lidí.

Jak vypadá proces výběru filmů?

Docela často se u toho dohadujeme. Víc lidí má různý pohled na věc, zejména pokud jde o něco tak subjektivního, jako je film. Někdo je rád smutný, někdo veselý. Někdo je starý, někdo mladý. Vždycky je to kompromis. A nejen v tom, co by se nám líbilo, ale hlavně v tom, co je možné. V obou případech ale vždycky diskutujeme, což je strašně zajímavé. Pomocí diskuze se člověk učí a může získat velké množství pohledů na jednu věc.

Stalo se někdy, že jste většinově v týmu odmítli nějaký film, ke kterému jste se později vrátili a který vás překvapil?

Vzpomínám si na film Ida (polský film režiséra P. Pawlikowského; oceněný mimo jiné Oscarem za nejlepší zahraniční film; pozn. autora). Strašně se nám líbil, ale vlastně jsme se shodovali, že distribuce v českém prostředí je nemyslitelná. Černobílý polský film, to přeci nejde," říkali jsme si. Naráželi jsme na něj ale v debatách šest měsíců a vždycky někdo nakonec řekl „mně se ta Ida tak líbila“. Tehdy jsme měli úspěch s jiným filmem, z něhož přišlo dost peněz. A tak jsme si řekli, že tu Idu koupíme. Překvapilo nás, jak solidní výsledky měla. Ale samozřejmě, někdy je to i naopak.

Například?

Přepočítali jsme se u filmu P.T. Andersona Mistr. Mysleli jsme, že to bude tutovka, ale ukázal se pravý opak. Snímek vůbec nefungoval. Řekl bych, že o tom ale ten šoubyznys je. Člověk si myslí, že už to umí, že našel nějaký vzorec. Ve výsledku tomu ale mnohdy nerozumí nikdo. Právě to je na té práci to zábavné, neustále čekat na překvapení, se kterým se pak musí konstruktivně pracovat.  

Máma, hezký holky a Nebe nad Berlínem

Nikdy jste nechtěl filmy tvořit?

Ne. Nemám na to talent, což jsem naštěstí zjistil brzy (smích). V mladistvých letech všichni máme kapelu, všichni něco píšeme a myslíme si, jak je to fajn. Já jsem měl ale štěstí na kamarády, kteří mě včas upozornili, že ty moje věci zas tak úžasné nejsou. Když se koukám okolo sebe a vidím lidi, kterým to ještě nikdo neřekl, tak jsem zpětně rád. Na druhou stranu musím říci, že mě vždycky přitahovalo být nějakým způsobem u filmu. Nejsem umělec, nejsem tvůrce. Já jsem tu od toho, abych těm tvůrcům pomáhal. A to není tak špatné.

Pamatujete si moment, kdy pro vás filmy přestaly být zábavou, kdy jste si řekl, že se filmu chcete věnovat profesionálně?

Šlo to postupně. Do kina jsem chodil normálně, ale je možné, že mi k tomu dopomohla máma, která mě brala do filmového klubu. Vzpomínám si, že jsem s ní byl na filmech, které byly mimo moje chápání, nejednou jsem se dokonce i styděl u některých scén. Myslím, že mě nechtíc ovlivnila. Později jsme chodili s klukama z kapely, protože jsme přišli na to, že na ty náročnější filmy chodí hezké holky. Takže jsme předstírali, že nás to taky zajímá. Holky na nás samozřejmě kašlaly. Pamatuju si, že při projekci filmu Nebe nad Berlínem jsem si řekl, že nebudu spát a že se s tím filmem popasuju. Pak už to šlo.  

V minulých letech začala Aerofilms jako první společnost distribuovat alternativní obsahy, například přenosy zahraničních oper či londýnské činohry. V České republice něco podobného nebylo. Šlo z vašeho pohledu o velký risk?

Byl to risk, ale nenesl v sobě nějaké větší ohrožení, které by nás mohlo stát krk. Navazovali jsme na Američany, což ale v evropském prostředí nemusí znamenat úspěch.

V Evropě něco takového existovalo?

Souběžně se přenosy rozjížděly na více místech, například v Německu. Byli jsme mezi prvními v Evropě a všechno fungovalo dobře. Velký podíl na tom měla i digitalizace, díky které získávala kina možnost oslovovat nová publika. Nemusí to být zřejmé na první pohled, ale digitalizace kinům prospěla, alespoň tedy, co se rozmanitosti obsahu týče.

Filmy jako výchova, filmy jako událost

Od té doby ale Aerofilms ve spolupráci s pražskými artovými kiny vytvořila řadu dalších projektů. V současné době lze zmínit například Aeroškolu či festival Scope100. Zatímco prostřednictvím Aeroškoly se lidé mohou seznámit s jednotlivými filmovými profesemi, festival Scope100 nabízí stovce filmových nadšenců vhled do filmové distribuce a kritiky. Dá se říci, že si vychováváte své publikum?

Náš obsah nikdy nebude mainstreamový, nikdy nebude vyhrávat žebříčky návštěvnosti. Osobně si ale myslím, že je strašně důležité, aby zde byl prostor pro takový obsah, protože existuje část společnosti, kterou to zajímá a kterou to může posunout v myšlenkovém růstu. Vycházíme z toho, že člověk, který v dospívajícím formativním věku není vystaven určitému sociálnímu prostředí, nejde například do kina na film, který se s ním pere a který není jen čistá zábava, pravděpodobně v dospělém věku už chodit nezačne. Orientace na mladé publikum je logická, ale nemyslíme to tak, že člověk, který navštíví Aeroškolu, je automaticky náš budoucí divák. Důležitý je obecný princip, chceme posílit kulturnost prostředí prostřednictvím nelehkých věcí, které nutí k zamyšlení.   

Aerofilms občas nakupuje filmy společně se spřátelenými společnostmi v Polsku a Maďarsku. Je to kvůli podobnému vkusu, nebo je to v dnešním světe nutná ekonomická strategie?

Obojí. Velice si rozumíme se zahraničními kolegy i mimo naši práci. Není to sice trvalé strategické partnerství, ale tam, kde nám to přijde zásadní, spolupracujeme. Nechci to přehánět, ale všechny tři společnosti mají dobré renomé, fungují spolehlivě a snaží se o ty filmy dobře postarat. Producenti jsou ve výsledku rádi, když projevíme kolektivní zájem. 

Před pár dny jste na internetu uveřejnili, že chystáte nový film Marka Bellochia Traitor. Film však ještě nikdo neviděl, světová premiéra bude za pár týdnů v Cannes. Není rizikové kupovat dopředu film, který jste ještě neviděli?

Je to riskantní. Trh je ale tak nastavený, v našem případě takhle dopředu pořizujeme přibližně každý druhý film. Často se dostáváme do situace, kdy nás do toho dokonce producenti tlačí, ale je to samozřejmě o nějakém budování vztahů. Za ty roky jsme si s řadou producentů vytvořili dobrou vazbu, a tedy i když koupíme film v předstihu, máme možnost vidět například část scénáře.

Svět filmové produkce a distribuce se výrazně proměnil s příchodem nových formátů. Vedle kina a běžné televize se velká část distribuce odehrává na internetu, například prostřednictvím internetové televize Netflix. V posledních několika letech se hovoří i o Amazonu, který se netají tím, že by rád získal kontrolu nad veškerou artovou tvorbou. Vnímáte tyto proměny jako hrozbu?

Myslím, že pro nás to hrozba není. Vím, že řada lidí se obává, že kvůli Netlixu či Amazonu půjdou filmy do kina málo nebo dokonce vůbec. Tomu nevěřím, sledování filmů je společenská událost. Kina přežila televizi, přežila video a přežijí i internet. Je totiž něco jiného vstát z gauče, zaplatit za film a dívat se na něj s lidmi, než sedět doma a koukat. Věřím ale, že touha objevovat nové filmy v kině bude platit dál.

Ačkoliv Aerofilms tvoří na českém filmovém trhu pouze asi dvě procenta z celkové návštěvnosti, přijde mi, že její vliv roste, zejména díky doprovodným programům. Vy stojíte v pozadí, ale utváříte atmosféru.  Cítíte zodpovědnost?

Pohybujeme se v bublině, která je ve větším množství ochotna prát se s filmy, ochotna přijímat menšinové názory. Odpovědnost asi cítíme, ale takhle o tom moc nepřemýšlíme. Za nás primárně hovoří ty filmy, které by měly dopomoci k té kultivaci.

 

S Ivem Andrlem jsme se sešli na jeho žádost v nových prostorách Aerofilms na pražské Letné. Nejprve jsem vyjel výtahem do čtvrtého patra, abych se vzápětí ocitl v lehce improvizované předsíni, kde na mne z poliček hledělo obrovské množství barevných plakátů snímků, které Aerofilms v minulosti distribuovala v českých kinech. Rozhovor jsme vedli ve vedlejší místnosti: obrovské holé hale, v níž kromě malého stolku a starého gauče nebylo téměř nic. A právě v tom zřejmě spočívá největší kouzlo Aerofilms - navzdory prostředí filmové distribuce a produkce si společnost stále udržuje originální, místy až punkový přístup, který ji však sympaticky přibližuje směrem k veřejnosti. Při závěrečném focení pak Andrle sebeironicky a se smíchem utrousil: Takhle to je, distributor a jeho ruiny." 

Ivo Andrle je rodák z Ostravy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, jejíž koleje na Jarově se nacházely blízko kina Aera, které se v porevolučních letech nadechovalo ke společnému životu. Andrle byl nejprve štamgast a poté brigádník. Z prostředí filmu už od té doby neodešel.

Klíčová slova: Ivo Andrle, Aerofilms, Film, distribuce, produkce, festivaly

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.