21.05.2017 20:06


Kéž bych byla dítě, říkala jsem si při návštěvě Technického muzea

Autor: Michaela Střížová | Kurz: Stisk | Kategorie: Kultura

Fronty, vtip a nostalgie. Tak by se dalo popsat Technické muzeum v Brně, které návštěvníkům včera večer otevřelo své brány. Stejně tak učinily muzea, galerie a další místa po celém Brně při příležitosti Brněnské muzejní noci. Během ní si zájemci mohli v Technickém muzeu vyzkoušet rytí do kovu nebo ve svými vědomostmi soutěžit o ceny.

Redaktorka se nechává vyfotit s exponáty. / Autor: foto Michaela Střížová

Fouká studený vítr a před Technickým muzeem v Brně stojí houf čekajících lidí. Teprve půl hodiny po začátku sobotní Muzejní noci se ale fronta dává do pohybu a za pět minut už je možné si za symbolických dvacet korun zakoupit vstupenku do muzea. Dnes je kromě stálých expozic technických všelijakostí a nové výstavy Magický Himaláj možné zhlédnout a vyzkoušet věci, jež jsou za normálních okolností nevídané. Kromě nepříjemně velkého počtu návštěvníků, kteří se navzájem pletou pod nohy a za sebou vláčejí svoje ratolesti, je atmosféra příjemná.

Na každém rohu stojí pomocník s jmenovkou, který rád poradí kam jít, i když sám neví. „Kudy mám jít na cestovatelský kvíz?“ ptám se po chvíli bloudění. „To je ve druhém patře,“ odpoví bělovlasá žena z muzejní pomocné hlídky. O patro výš se ptám dalšího zaměstnance na téže otázku. „Kvíz bude v přízemí, jak je pódium,“ navede mě muž s knírem. Scházím tedy znovu dvě patra dolů.

Po deseti minutách výškových změn, jsem konečně našla to správné místo. Rozhlédnu se na kolem postávající soutěžící. Všichni mi sahají maximálně po prsa. Rádoby nenápadně se odsunuji zpátky ke schodišti, kde budu jen závistivě pozorovat, jak si děti odnáší ceny za své správně uhádnuté odpovědi. Konečně jsem pochopila, že usmívající se smajlík před bodem v tištěném programu znamená "pro děti". Zdá se, že budu muset přehodnotit dnešní plán. „Kdo byl prvním člověkem, který vyšplhal na nejvyšší horu světa?“ ptá se moderátor dětí. V tuhle chvíli jsem ráda, že nesoutěžím, jinak bych musela předstírat, že jsem odpověď neřekla schválně.

Postupně si začínám prohlížet muzeum. Ukázka motorek i motorů je pro mé mozkové buňky marná. Motorky mají červené, bílé, žluté… A motory ani nevím, jak bych popsala. Co mě ale zanedlouho uchvacuje, jsou staré modely počítačů, psacích a dalších strojů. Ačkoli si již nepamatuji doby, kdy počítač zabíral celou místnost, naplňuje mě silný pocit nostalgie a mám sto chutí říci „to byly tenkrát časy!“. Za rohem nacházím další nečekanou věc. Staré počítačové (video) hry. Dokonce plný stůl. Úsměvné je, že na ně stojí zástup dětí i dospělých, jedni více natěšení než druzí. Rodiče ukazují svým sotva školou povinným potomkům hry z počátku století a samy se ujišťují, že ještě nepatří do starého železa. Vzápětí jsem pozvána udělat si hezkou památku na dnešní večer. Posadím se tedy do překvapivě pohodlného dřevěného křesla a nechávám se zvěčnit s obřím staromódním fotoaparátem.

V dalším patře na mě čeká expozice kovolitectví. Od obdivování za sklem uzamčených mečů až po vlastnoruční rytí do kovového plíšku. Děti (zase) si tak mohou vytesat třeba své iniciály do zlatého čtverečku a odnést si jej domů. Na druhé straně se dostávám ke Kultuře nevidomých. Jedná se o prohlídku přístrojů na výrobu Brejlova písma, kde si (opět) děti mohou vyzkoušet, jaké to je ztratit zrak. V úkolech musejí malí zvědavci po hmatu přiřadit správnou barvu válečku k důlku v dřevěné desce, což je úkol nelehký.

V následujícím poschodí mám pocit, že jsem se opravdu přenesla do dávné minulosti. Několik malých místností vrací návštěvníky zpět do doby, kdy se voda vařila na kamnech a pokladna v obchodě měla páčku na točení. Ve starobylé hospůdce si pro nás výčepní připravil kvíz, kterého se konečně mohu zúčastnit i já. Na každém stole je hrstka obrázků a jeden mezi ně nepatří. „Co je tohle za vlajku?“ ptá se výčepní chlapce přede mnou. „To znáš, ne?“ pobízí syna tatínek. „Vlajky jsme ve škole ještě nebrali,“ vymlouvá se hoch. Já výjimečně vím, že výčepní ukazuje na německou vlajku. Tak přece jen jsem dokázala něco uhádnout.

Se zadostiučiněním pokračuji v prohlídce, která mě vede do ještě podivnějšího kraje. Salon Střihorukého Edwarda. Kadeřnictví, kde se zájemci mohou od dvou gentlemanů nechat zadarmo ostříhat. Novodobé rádio, které trochu kazí atmosféru, hraje rock'n'roll a před vchodem do salonu již stojí pěkná řádka uchazečů o retro sestřih. Přestože bych sama své vlasy do rukou cizinci v muzeu jen tak nesvěřila, obdivuji odvahu ostatních. Zatím jsem nikoho v koutě plakat neviděla, takže předpokládám, že Edwardovské duo ví, co dělá.

Po dvou hodinách strávených v přelidněném muzeu, kde se stojí fronta snad úplně na všechno, již plánuji svůj odchod. Po cestě ven však narazím na místo, kam jsem se ještě nedostala  promítací místnost. Uvnitř stojí velký dřevěný válec s kukátky a židlemi po celém obvodu. Vypadá to tu trochu jako v nějakém šmírovacím pokoji. Jsem příjemně překvapena, když uvnitř válce vidím obrázky zachycující cestování po Himalájích. Je příjemné se na chvíli posadit a v klidu se dívat na fotografie přírody, aniž by po mně někdo šlapal.

Nakonec ještě zavítám do garáží muzea, kde vyhladovělí návštěvníci mohou ochutnat kus Indie v podobě tradičních jídel. S kručícím žaludkem uvítávám misku kuřecí masaly a indického chleba chapatti, k pití mám již méně tradiční malinovku. Celé jídlo za necelých sto korun. Ti méně odvážní volí starou českou klasiku – pivo a klobásu s chlebem. Aby se večer hezky uzavřel, historický autobus zapůjčený Technickým muzeem odváží cestující až na Českou ulici, kde se všichni rozprchneme do svých domovů nebo na další muzejní dobrodružství.

Klíčová slova: Brněncká muzejní noc, Technické muzeum, reportáž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.