23.10.2016 17:26


Když se hýbeš, nemůžou tě chytit!

Autor: Alan Chumchal | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Ráno se vzbudíš, sedneš si na postel a chvíli hledáš energii na to, abys vstal. S oteklým obličejem se došouráš do koupelny. Stavíš vodu na kávu, vždyť energie přijde s ní. Pomalu se převlečeš, vyjdeš před dům a sedneš si do nejbližší šaliny. Ta tě dopraví do dalekých končin cílové zastávky. Vystoupíš a po náročném přesunu se zavrtáš do židle v učebně. Tento pocit bezmocného proplouvání dnem ještě prohlubuje nadcházející zimní období. Co dělat, abychom se po aktivním absolvování vánočních slavností necítili tak prostorově výrazní? Jak si nejlépe udržet motivaci ke cvičení a jak vůbec vzniká? Trenér a zápasník Jiří Závodný radí: "Jakmile jednou pořádně začneš, procitneš.  Musel by ses potom nesmírně snažit, aby ses radosti z pohybu zbavil úplně."

Jiří Závodný

Nedávno jsem zaznamenal hlášku: “Proč se hýbat, když můžu stát.” Odkud si myslíš, že tento přístup k pohybu vzešel?

Myslím si, že je to primárně zvyk, způsob života, který je v tomto směru statický. Člověk je od malička zvyklý, že mu všechno přijde pod nos bez fyzické námahy. Rodiče nakoupí, když už jdeš vyjímečně nakoupit, tak jedeš MHD. Ve škole přecházíš z učebny do učebny, sem tam si odskočíš na toaletu. Jakmile si na tento styl života zvykneš a stává se pro tebe pohodlným, tak proč to měnit? Nemáš motivaci začít se hýbat, nevidíš to, co by ti pohyb navíc přinesl. Tím pádem budeš stát, protože proč by ses hýbal, když nemusíš.

Takže kdyby rodiče vedli od malička děti alespoň k nějakému pohybu, měly by k němu v životě větší motivaci ?

Myslím, že to je jedna z hlavních příčin. Ve chvíli, kdy dítě od mala chodí do školy pěšky nebo jezdí na kole a ještě k tomu se věnuje nějakému pohybovému kroužku, tak si tento vzorec osvojí . Pokud je do kroužku nuceno chodit, tak se na to pravděpodobně dřív nebo později vykašle, ale stále to v něm je a následně je mnohem větší šance, že se k tomu opět vrátí. Zná totiž benefity, které zdravý pohyb přináší. Vidí důvod, proč se hýbat.

Jaké zdravotní benefity z toho plynou?

Udrží ti to postavu, kondici, zdraví, dává ti radost, taky rozhodně více energie do života a ještě tě seznámí s novými lidmi. Ale to jsou věci, které vidíš jenom v tom případě, kdy už tu zkušenost máš. Pokud bys ji neměl, výhody bys nejspíš neviděl a myslel si, že k tobě všechno přijde tak jako tak. A ono tomu tak de facto je. V této době a v této zemi zkrátka není nutné k přežití vyvíjet fyzickou aktivitu.

Všímám si kolem sebe, že většinou lidé, kteří už se ke cvičení donutí, to dělají nejčastěji z vizuálních důvodů. Buď cítí potřebu shodit nadbytečná kila, nebo se chtějí podobat Arnoldovi. Je to ale ta správná motivace, která by člověka měla hnát?

Pro většinu lidí je to primární motivací, buď chtějí zhubnout, nebo mít bicáky a kozy, aby mohli balit holky na plážích. V tomto případě hraje obrovskou roli sexualita, potřeba líbit se. K tomu by se mohl přiznat téměř každý, kdo začal cvičit anebo chodit do posilovny v období puberty. Důležitost zdravotní stránky si člověk uvědomí až časem. Cvičíš, něčeho dosáhneš, cvičíš dál a přicházíš na to, že se ti otevírají další a další dveře možností. Anebo se lidé můžou rozhodnout cvičit třeba z důvodu nějakých zdravotních problémů, myslím tím obezitu, bolesti zad a kloubů. U těchto lidí je primární motivace se takovýh problémů zbavit.

V tom lepším případě tedy člověk přehodnotí svou primární motivaci k pohybu. Už jej to nebaví jenom díky vidině, že se bude líbit, ale začne jej bavit pohyb samotný?

Začnu z nějaké vnější motivace, což může být to, že chci vypadat dobře. Teď se bavíme o lidech, kteří začínají cvičit až v postpubertálním věku. Takže řekněme, že začnu cvičit proto, abych měl buchty na břiše, což si myslím, že je u chlapů naprosto běžná záležitost. A tak cvičím, cvičím a časem právě díky tomu, že jsem si vyvinul tento zvyk, postupně přechází vnější motivace na motivaci vnitřní. Potom se třeba něco stane a nebudu moct dva týdny cvičit a cítím se mizerně. Štve mě to, a tak se k tomu po uplynutí dvou týdnů vracím jen proto, že to nějakým způsobem potřebuji a že mi to pomáhá po psychické stránce. A to už je ta vnitřní motivace, jakože mi to najednou dělá dobře. Už to nedělám jen proto, abych měl ty kostky na břiše, ale i proto, že to mám rád. A s tím, jak se tato oboustranná láska prohlubuje, postupně přicházím na to, že mi to pomáhá i po zdravotní stránce. Jsem schopný zvládnout víc, vydržet víc, všimnu si toho, že mám mnohem lepší imunitu, anebo nepadám na ledě, i když ostatní kolem mě padají jako hrušky.

Říkáš tedy, že s pohybem lze úspěšně začít v každém věku, jenom je třeba té správné motivace? Podělil by ses o nějaké rady, jak začít a úspěšně se cvičení držet?

Pro většinu lidí je jedna z nejlepších variant začít chodit někam do klubu, kroužku nebo něčeho podobného. Protože tam máš někoho, kdo tě povede. To znamená, že člověk by měl být garancí pro správné provádění dané aktivity. Což v praxi znamená to, že si neubližuješ a zaznamenáváš nějaký progres. A to stimuluje tvoji motivaci. Další stránka je sociální, v klubu jsou určitě další lidé a spojuje vás minimálně to, že provozujete stejný sport. Spojuje vás společný zájem, takto mohou vznikat nové vztahy, přátelství, teoreticky i partnerství. Důležité je zkrátka začít. Je nejspíš úplně jedno, co je to za sport, pokud se nejedná zrovna o šachy.

Nedávno jsem se doslechl o pozitivních vlastnostech tréninkových deníků. Pomáhá to také s udržením motivace ke cvičení?

V tomhle hodně záleží, co dělám. Abych byl konkrétnější, když cvičím nějaké bojové umění, tak u toho tréninkový deník zas takový smysl nemá. Má smysl si udělat výpisy technik, anebo toho, co se na tréninzích provádí. Někomu to může vyhovovat, ale já bych to třeba nevydržel. Ale řekněme, že pokud se jedná o vzpěračský, silový nebo atletický trénink,  je to něco jiného, protože primárně sleduji zvyšování výkonnosti. V tom případě je tréninkový deník výborný. Člověk si totiž tak moc neuvědomuje progres v průběhu času a takto si to může zpětně přečíst a povzbudit se. Například normálně nezaznamenáš, že sis před pěti roky dřepl se sto kily a teď si bez problému dřepneš se sto dvaceti.

Jiří ZávodnýJiří Závodný je trenérem a aktivním zápasníkem klubu Copacabana Valachien Gym. Může se pochlubit se zkušenostmi z MMA (mixed martial arts), zápasu, Juda a sebeobrany. V září tohoto roku vede nově otevřený klub Brasilského Jiu Jitsu v Brně. Ve volných chvílích působí jako instruktor volnočasových aktivit pro děti a mládež ve Vsetíně. Úspěšně absolvoval šestnáct turnajů, tam podstoupil padesát soutěžních zápasů v Brasilském Jiu Jistsu, podařilo se mu vybojovat pět zlatých příček, čtyři stříbrné a pět bronzových jak ve své váhové kategorii, tak v kategorii bez rozdílu vah. Mezi jeho hlavní úspěchy patří titul Mistra České republiky z roku 2015, vicemistra Maďarska 2015 a umístění v první polovině zápasníků z Mistrovství Evropy 2016 v Lisabonu.

Klíčová slova: interview, cvičení, pohyb, motivace, trenér, bojové umění

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.