13.12.2020 21:58


Když jsem byl malý, chtěl jsem být jako Řepka, říká Čech hrající futsal v Německu

Autor: Veronika Franková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Otec ho od malička vedl k fotbalu. Začínal v šesti letech, tehdy to byl jen koníček. Úplnou náhodou si ho všiml trenér týmu v první fotbalové lize, a tak v osmnácti letech prvně okusil kouzlo profesionálního fotbalu. To, jak se kluk z malého města dopracuje až do futsalové UEFA Ligy mistrů, popisuje Jakub Řezníček.

Jakub Řezníček ve svém nynějším dresu. Autor: Archiv Jakuba Řezníčka

Jeseník – V šesti letech začal s fotbalem, postupně se dostal i k jeho halové obdobě - futsalu. Celý život se nevěnuje ničemu jinému. Nyní ve čtyřiadvaceti letech letech hraje za německý futsalový tým. Vzalo mu to hodně, ale nelituje ničeho. „Celé moje dospívání bylo futsal, fotbal a škola. V tomto pořadí," říká Jakub Řezníček.

Proč vás otec vedl k fotbalu?

Protože ho celý život sám hrál, sice ne na profesionální úrovni, ale bavilo ho to. Byl jednu dobu nejlepší brankář na Jesenicku. Navíc skoro každý kluk hrál jako malý fotbal.

Měl jste nějaký vzor, když jste začínal?

Ano, Tomáše Řepku. Byl tehdy obránce ve Spartě a my jsme jim všichni fandili. Navíc každý z nás jsme měli někoho, ke komu jsme vzhlíželi. Hráli jsme stejnou pozici, kopírovali jsme pohyby, snažili jsme se i vypadat jako on. Někdo měl Rosického, někdo Nedvěda. Já byl malý Řepka.

Kdy jste ten sport začal brát více než jen jako koníček?

Když jsem hrál jednu dobu futsal i fotbal zároveň. Tehdy jsme byli ve futsale v juniorské lize, kde jsme se setkávali s nejlepšími týmy z republiky. Viděl jsem, že se můžu posunout dál. A že má smysl to brát více vážně.

Během střední školy jste přestoupil do Ostravy a hrál jste za FC Baník Ostrava. Jak jste se k takové příležitosti dostal?

To byla úplná náhoda. Hrál jsem tehdy za gymnázium školní futsalovou ligu. Nebrali jsme to s klukama vážně. Bylo to vyloženě o tom, že alespoň zameškáme vyučování. Jednou jsme jeli do Ostravy, kde jsme se v prvním zápase utkali s klukama, kteří ten turnaj rok  předtím vyhráli, a většina z nich hrála první fotbalovou ligu. Večer před zápasem jsme pili, takže jsem na takový zápas nebyl moc odpočinutý. Nějakou náhodou jsem ale dal tři góly a po zápase si mě zavolal nějaký chlap, že má pro mě nabídku do Baníku. Nevěřil jsem mu, myslel jsem si, že si ze mě dělá legraci. Na druhý zápas dorazil už přímo jejich trenér a pozval mě na testy.

Ty vypadaly jak?

Odjel jsem do Ostravy na týden, měli jsme tři tréninky a potom zápas proti Frýdku-Místku. Byl jsem tam jediný nováček.

Byly nějaké rozdíly mezi těmito tréninky a těmi, na které jste byl zvyklý?

Všechno bylo jiné a pro mě samozřejmě extrémně náročné. Běhali jsme sprinty po celém hřišti, všechny přihrávky měly nějaký význam. U nás v týmu se nic takového neřešilo. Takže to byl pro mě šok. Pamatuju si, že první trénink byl tak fyzicky náročný, že jsem ho ani nedotrénoval. Myslel jsem, že se pozvracím. Pak už to bylo lepší. A když přišel zápas, tak jsem předpokládal, že budu hrát například patnáct minut jako obránce, protože jsem celý život nehrál nic jiného. Ale trenér mě dal do základu, do středu zálohy. Takže jsem hrál novou pozici s novým týmem a ještě za Baník. Byl jsem hrozně nervózní. V desáté minutě jsem vystřelil a dal první gól. To mi zvedlo sebevědomí. Po zápase mi trenér řekl, že si mě chce nechat.

Takže jste přestoupil do Baníku. Přemýšlel jste vůbec nad tím, že nabídku nepřijmete?

Ne, tam nebylo o čem přemýšlet. To byla příležitost, která se neodmítá. Navíc mi všechno zařídili. A platili mi internát, jídlo i dopravu. Tak jsem v polovině druháku přestoupil na sportovní gymnázium do Ostravy.

V Baníku jste vydržel jen půl roku, poté jste přestoupil do týmu, který hrál nižší ligu. Proč?

Protože jsem chtěl hrát. V Baníku byli výborní kluci, takže jsem se tam moc neprosadil. Chtěl jsem hrát, a ne sedět na lavičce. V té době jsem se ale dostal do juniorské futsalové reprezentace. Dokonce jsem byl dva roky kapitánem. Celou dobu jsem hrál obojí. Přestupoval jsem ale poté víckrát. Hrál jsem například fotbal za Hlučín, poté futsal za Tango Brno. Nakonec jsem se vrátil do jesenického Gamaspolu, protože se tento klub poprvé v historii dostal do první futsalové české ligy.

Baví vás více fotbal nebo futsal?

Nejspíš futsal, protože je to akčnější. Člověk je neustále na balónu a má více šancí dát gól.

Jak jste se tedy dostal do Německa?

Pracoval jsem u táty ve firmě a dojížděl hrát fotbal za Dolní Benešov. Zničehonic se mi ozval kluk, se kterým jsme spolu byli kdysi v týmu v Tangu Brno. Volal mi, že teďka hraje v Německu a že hledají někoho do týmu. A tak jsem se přijel na testy, a poté se přestěhoval do Německa a hraju teď druhou sezónu futsal za VFL05 Hohenstein-Ernstthal.

Letos jste vyhráli německou regionální ligu a postoupili do Ligy mistrů. Proti komu jste hráli poslední zápas?

V listopadu jsme porazili tureckého mistra a postoupili do 32 nejlepších týmů Evropy. V lednu budeme hrát proti klubu z Litvy. Připravujeme se jen na to, protože regionální liga je kvůli koronaviru pozastavená. Teď na Vánoce mám individuální plán.

Takže si futsalem plně vyděláváte?

Víceméně ano, ale přivydělávám si rozvážením jídla do školek. Stále totiž nejsme profesionální. To se ale v příštím roce změní, protože vznikne futsalová Bundesliga. Pokud se tam kvalifikujeme, tak budeme cestovat pět hodin na každý zápas.

Jaký byl váš nejintenzivnější zážitek ze zápasu?

Ve fotbale určitě první zápas, co jsem hrál za Baník. Když jsem seděl v té kabině a oblékal si dres s tím logem a tradicí, nemohl jsem tomu uvěřit. Nastupoval jsem se slzami v očích. Ve futsale to bylo určitě, když jsem hrál za juniorskou reprezentaci na Turnaji čtyř zemí. Byl to můj první větší turnaj a trenér mi dal kapitánskou pásku. Bylo to obrovská čest stát tam s tou pásku a ještě k tomu poslouchat českou hymnu.

Měl jste někdy pocit, že už vás to nenaplňuje a že raději skončíte?

Ano, hodněkrát. Vždycky, když jsem chtěl skončit, tak přišlo znamení, že to ještě nemám vzdát. Někdo se mi po pár letech ozval, že si na mě vzpomněl, a bylo to.

Myslíte si, že to budete dělat i v budoucnu?

Samozřejmě bych to chtěl dělat co nejdéle, ale záleží na zdraví. Sportovní život je v tomhle hodně nejistý. Vrchol sportovního věku by měl být třicet až třicet pět let. Pak už je většinou konec.

Co budete potom dělat?

Táta má v Jeseníku rodinnou firmu a já jsem jediný syn. Takže je jednoznačný plán, že jednou převezmu firmu. A taková naše předběžná dohoda s tátou je, že se kolem třiceti let vrátím do Jeseníku a začnu podnikat. Založím si rodinu a usadím se.

Nevadí vám, že máte ten svůj osud tak trochu předurčený?          

Beru to jako samozřejmost. Kdybych to nepřevzal já, tak tátova firma, kterou vybudoval od nuly, zanikne. A to by byla škoda. Taky mám vůči němu obrovský dluh za celý svůj život. Je to svým způsobem moje povinnost.

Když jste začínal jako malý kluk, měl jste ambice, že se tím jednou budete živit?

Samozřejmě, že když každý začíná, tak to chce dotáhnout co nejdál. Ale časem zjistí, že to není tak jednoduché. Takových kluků je spousta.

V dětství jste měl za vzor Tomáše Řepku. Kdo je vaším vzorem teď?

Postupem let se to měnilo. Jak jsem hrál více vepředu, tak mým vzorem byl David Beckham, poté Cristiano Ronaldo. Jsem jeden z miliardy lidí, kteří chtěli být jako on. A teď v mých čtyřiadvaceti letech mám už jen jeden vzor. Protože sportovní vzor je jedna věc, ale v tomhle věku už je důležitý spíš ten životní. A tím je pro mě jednoznačně můj táta.

Klíčová slova: fotbal, futsal, Německo, sport

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.