29.10.2017 22:55


Když cesta nevychází podle plánu

Autor: Aneta Matyšová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Stojíme v odletové hale, u našeho gatu. Za chvíli budeme odlétat z britského Liverpoolu. Pro jistotu se ptáme spolucestující, která sedí vedle nás, jestli jsme tu správně. Jsme, také letí do Prahy. Výlet je u konce a my si plánujeme, kam se půjdeme v Praze najíst. To ještě netušíme, že budeme večeřet suchý toustový chléb v taxíku řítícím se do Londýna. 

Dvě půlhodinová zpoždění. A výsledek? Zrušený let. Zhruba po dvou hodinách zmatkovaní se konečně dostáváme k přepážce na letišti, kde si chceme s kamarádkou přebookovat naše letenky. Další letadlo do Prahy letí za dva dny. Bereme to.

Tak nebereme, je tam jen poslední místo. Musíme letět za dva dny z Londýna, prý nás tam za pár hodin odvezou. Po čtyřech hodinách bez jediné informace stále trčíme na letišti, posilněny anglickým pivem. O pár chvil později přichází letištní personál. „Venku na vás čeká taxík,“ oznamují nám se silným britským přízvukem.

Chvíli váháme, jestli to náhodou není nepovedený vtip. Ale opravdu, když o pár minut později vycházíme ven, čeká na nás pravý britský černý taxík. Do jednoho taxíku se nás nacpe pět. Kufry putují na přední sedadlo.  A členové posádky? Dva mladí Češi, kteří chtěli v Anglii pracovat, ale balí to už po dvou týdnech, Angličanka nigerského původu Jennifer, moje kamarádka budoucí ilustrátorka, já a taxikář.

Tipujeme, kolik bude cesta do Londýna stát. Nejvyšší odhad je 320 liber. Chvíli spíme, chvíli mlčíme a potom se bavíme o tom, jaká je pravděpodobnost, že by taxikář mohl být vrah. Přestane to být zábavné po půl hodině, kdy na silnici nepotkáme žádné další auto.

Za více než čtyři hodiny se vypotácíme u hotelu u Londýně. Ani jeden z nás necítí záda nebo zadek. A ani jeden z nás si netipl dobře. Ručička se u hotelu stojícím blízko londýnského letiště zastaví na něco málo přes čtyři sta librách. Ve čtyři ráno, asi po dvanácti hodinách čekání a jízdy v taxíku, se konečně svalíme do hotelové postele.

Toustový chleba (v Anglii nejlevnější „jídlo“) ráno vyměňujeme za čerstvé ovoce, croissanty, vajíčka se slaninou a lívance. Další hosty tvoří kravaťáci a letušky nebo stevardi. Spokojeně drobím croissantem a upíjím ranní kávu v lacláčích, které mám na sobě už tak pátý den. Člověk přece věci jako pastu na zuby, ručník nebo nabíječku nepotřebuje, když jede navštívit kamaráda, ne?

Po snídani se rozhodujeme, že pojedeme na výlet do centra Londýna. Všechno jde hladce, až do té doby, než zjistíme, že se z hotelu musíme vystěhovat už dnes. Aerolinky by nám pobyt proplatily až zpětně. A hotel za deset tisíc za noc si opravdu nemůžeme dovolit.

Po dni stráveném chozením v Londýně a o další balení toustového chleba později, se chystáme přenocovat na letišti. Jedeme si ještě na hotel pro věci, které nám naši noví kamarádi z taxíku schovali u sebe. Na chodbě potkáváme číšnici, která nese nějakému hostovi do pokoje dezert. Vzápětí se málem srazíme s Jennifer. Ukáže se, že dortík je pro ni.

A tak se stane, že nakonec na žádné letiště nejedeme. Jennifer nás propašuje do svého pokoje a zůstáváme u ní. Druhý den konečně odlétáme do Česka, už jen s hodinovým zpožděním.

Z pár denního výletu se nakonec stává téměř týdenní dovolená. Pro příště už víme, že si před odletem nemáme plánovat, kde budeme po příletu večeřet. Mohlo by se totiž stát, že to bude třeba na lodi.

Klíčová slova: Londýn, zrušený let, cestovaní

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.