02.04.2019 21:58


Kdyby měla Angola lepší úroveň vzdělání, byla by to naprosto jiná země, říká dobrovolnice Anna Ambrozková

Autor: Anna Viktorinová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Už v dětství si vysnila, že jednou poletí do Afriky pomáhat místním. Ve dvaadvaceti letech pak přerušila studium vysoké školy, aby si sen splnila. V Angole strávila přesně 340 dní. „Je tam špína, prach, odpadky, smrad a horko. Ale já jsem tam byla opravdu šťastná,“ vzpomíná Anna Ambrozková.

Anna Ambrozková s dětmi, které učila v Luandě. Foto: archiv Anny Ambrozkové

Brno – Rodiče ji vychovávali k tomu, aby nehleděla jenom na sebe, ale i na okolí kolem ní. Anna Ambrozková si jejich radu vzala k srdci a po bakalářských státnicích na Fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického odletěla v září 2017 téměř na rok do Afriky.

Co vás vedlo k dobrovolnictví?

Dobrovolnictví jsem se věnovala i tady v Česku. Jsem už spoustu let skautka a než jsem odletěla do Afriky, byla jsem vedoucí oddílu. Když se ve mně probudila touha po výletu do Afriky, nechtěla jsem být jenom turista, ale chtěla jsem taky proniknout do jejich kultury. Poznat, jak žijí nebo jaké tam jsou podmínky.

Věděla jste od začátku, že chcete právě do Afriky?

Ano. Klidně se přiznám, že to nebyla čistě touha mého srdce jet pomáhat, ale jet pomáhat do Afriky. Kdybych věděla předem, že bych nemohla letět do Afriky, tak se asi nepřihlásím.

Proč jste si vybrala zrovna Angolu?

Letěla jsem přes salesiány (katolická kongregace, která se stará o děti, mládež a jejich výchovu, vzdělání a volný čas, pozn. red.) a ti v rámci Afriky posílali dobrovolníky hlavně do Zambie a Konga. Během osmitýdenní přípravy jsme se ale dozvěděli, že do těchto zemí nakonec nejde vycestovat, takže nám organizace nabídla Angolu. Říkala jsem si, proč ne, sice neumím portugalsky, ale nevadí.

Neodradilo vás to?

Mám moc ráda výzvy, tak jsem ji přijala. Denně jsem trávila hodně času s místními a pořád jsem ten jazyk poslouchala a učila se tím. Během několika týdnů jsem se zvládla jakž takž dorozumět a po pár měsících už jsem portugalsky učila děti.

Zmínila jste přípravu. Co vás v ní učili?

Koná se osm víkendů, a téměř každý má nějaké téma. Část dne se věnuje zemím, kam můžeme jet. Představují se místní komunity a jí se typická večeře z dané země. První čtyři víkendy jsou víc obecné, mluví se o tom, jak salesiáni fungují nebo kam dobrovolníky posílají. Čtvrtý víkend je navíc duchovně zaměřený, kdy si člověk má uvědomit, jestli opravdu chce letět. Pak už je to více praktické. Mluví se o očkování, focení nebo získávání víz.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si v Africe zvykla?

Tušila jsem, co mám očekávat. Věděla jsem, že to bude hodně jiné, ale také jsem věděla, že se tomu chci přizpůsobit a chci to zažít. Takže mi nevadí, že tam ten rok třeba budu jíst ne moc dobré jídlo nebo nebudu moct nosit kraťasy a tílka. Díky tomu, že to byl obrovský dlouholetý sen, jsem si zvykla hodně rychle.

Jaké jste měla na místě zázemí?

Bydlela jsem v komunitě, kde žijí aspiranti (Angolani, kteří se chtějí stát salesiány, pozn. red.). Byly tam dobré domy, tekla jim z kohoutku voda. Jídlo nám vařily kuchařky, dokonce jsme měli i wifi, takže to byl luxus.

Co bylo hlavní náplní vašeho dobrovolnictví?

První tři měsíce jsem byla v Lueně, kde to bylo hudebně založené. V mládežnickém centru jsem učila děti na piano. V jiném centru jsem si otevřela večerní školu angličtiny. Potom mě přesunuli do Luandy. To už jsem uměla portugalsky, takže mě nechali učit na škole. V prvním semestru jsem měla jedenáct tříd, takže skoro pět set žáků. Taky jsem jezdívala do centra pro kluky z ulice a dvakrát týdně jsem navštěvovala děti přímo na ulici. V sobotu jsem doučovala a v neděli jsme měli setkání se skauty.

Měla jste nějaký volný čas?

Docela ano. Trávila jsem ho různě. Někdy jsem se dívala na filmy, udržovala jsem kontakt s rodinou. Jednou mě třeba napadlo česky vzdělat kluky z ulice. Nakreslila jsem jim obrysy večerníčků, několikrát jsem je okopírovala, zavezla jim je a pak si to vymalovávali. Lidé z komunity mě taky často prosili, abych něco upekla.

Co jste tam jedli?

Nejčastěji povařené zelí, maniok, hodně velké banány, fazole, listy typu špenát, ryby nebo kuřata. Hodně se tam jí funje, což je taková kaše z mouky smíchané s vodou. Mně to připadalo úplně bez chuti, ale pro ně je to typické a mají to moc rádi.

Jak se k vám chovali místní?

Přátelsky, úplně skvěle. Ale mám pocit, že v sobě pořád mají nějaký strach, možná i trochu nenávist, vůči bělochům ještě z doby kolonialismu. Stalo se mi, že jsem byla v domečku jedné vedoucí, kde byla jedna holčička, pro kterou jsem byla úplně první běloch, kterého kdy viděla. Strašně se mě bála. Ale když pak viděla, že jí nechci ublížit, ale chci ji mít ráda, tak se ke mně o to víc přimkla. Zároveň když místní vidí bělocha, který jim chce pomoct, tak si ho váží a jsou za to rádi.

Jak na vás působila Afrika obecně?

Zkorumpovaná. Nevzdělaná. Málokdo z nich ví o tom, jak se v Česku máme oproti nim dobře, tak se s tím ani nesnaží něco dělat. Ale i kdyby chtěli, tak jim to vláda neumožní. Na druhou stranu je ale Afrika krásně živá a veselá. Lidé žijí přítomným okamžikem, protože neví, co bude zítra.

Překvapilo vás něco?

Třeba to, že muži zapírají své přítelkyně nebo děti. Taky to, že oni nemají touhu utéct pryč. Zjistila jsem, že většina z dětí chce zůstat doma a vrátit rodičům to, co jim dali. Prostě být na tom stejném místě v tom stejném srubu. Myslím, že je to i hodně tím vzděláním. Tam jsem si uvědomila, že to je opravdu to nejdůležitější. Kdyby měli lepší úroveň vzdělání, byla by to naprosto jiná země.

Změnila vás tato zkušenost?

Chci víc žít přítomností. Poslední týdny mám diář tak přeplněný, že je to hrozné. Říkám si, že musím zpomalit. Zároveň mě to naučilo chovat se víc šetrně a ekologicky. Teď se mi daleko víc protiví jít do Vaňkovky a nakupovat si oblečení. Radši si zajdu do secondhandu.

Jak se podle vás dá nejlépe pomoci místním lidem?

Určitě osobně pomoct na místě, ale chápu, že toho není každý schopný. Myslím, že pak je nejlepší podpořit dobrovolníky finančně. Dobrovolnictví není vůbec levné, letenka stojí třeba třicet tisíc a vízum dalších dvacet. Ne, že by finanční a materiální pomoc samotným místním nebyla super, ale rok kvalitnějšího vzdělání je podle mě víc než třeba tričko.

Plánujete se k dobrovolnictví vrátit?

Chci se do Angoly vrátit na měsíc teď v srpnu. Hlavně chci vidět ty lidi, ale samozřejmě jsem připravená pomoct, kde bude potřeba. Ale třeba na rok zase někam odletět, tak to asi ne. V Angole to miluju, byla jsem tam strašně šťastná, ale určitě bych tam nedokázala bydlet.

Klíčová slova: Angola, Afrika, dobrovolnictví, salesiáni

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.