31.10.2014 13:11


Kdo barví podzimní listí? O tajích chemie a vílách malířkách

Autor: Anna Jordanová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Zjištění, že za nádheru podzimních listů může chemie a nikoli kouzelné víly se štětci, bylo hned po Ježíškovi a Mikulášovi nejhorší deziluzí mého dětství. Jenže listí a podzim je pro mě to stejné a jako pětiletý špunt jsem se víl dlouho odmítala vzdát.

Jako malá jsem na podzim čekala „jako stráže na svítání“ (Zl. 130,6). Mohu říci doslova na svítání, protože jsem se sama brzy ráno budila a z okna vyhlížela první barevné stromy. Sotva se objevila první žlutá a červená, vracela jsem se pravidelně domů s náručí plnou špinavého mokrého listí a skoro vždy jsem ho pak nechala téměř vše zplesnivět mezi Zlatými stránkami. Blažená léta pro mne, zoufalá pro všechny v domě, protože lístků nikdy nebylo dost.

Anna Jordanová Jeden rok z nějakého důvodu zůstávaly všechny stromy až do pozdních měsíců bez barev. Veškeré snahy vysvětlit mi, že si víly připravují nejhezčí barvy na lístky a jen se zdržely, a že mám proboha už konečně přestat řvát, nepomohly. Ze samého zoufalství jsem vytáhla staré pomačkané vylisované lístky z minulých podzimů, navázala je na nitě a rozvěsila po stromech u zahrady, aby si víly okamžitě uvědomily, jak mají správné podzimní lístky vypadat a daly se do práce. Vrátila jsem se celá od bláta, mokrá, zmrzlá a uřvaná, protože jsem do večera nestihla rozvěsit všechny lístky. Ale druhý den ráno vysvitlo slunce na pomalu barvící se les naproti mému oknu. Náhoda snad?

Až soustředěný tlak základní školy mne přesvědčil, že za barevnost lístků skutečně může ústup chlorofylu a projev antokyaninu. Vylisované lístky minulých let zůstaly ležet mezi Zlatými stránkami a každý rok se keře a stromy zbarvily i bez mého přičinění. Takovému podzimu však něco chybělo. Podzim zredukovaný na chemickou reakci, ochuzený o čekání na nové kombinace barev a o pohádkovou tajemnost, to je jako sníh ze sněžného děla. Studí, ale nepadá z nebe a vločky jsou všechny stejné. Znalost chemických rovnic mi můj podzim nemohla nahradit, tak jsem si ho vzala zpátky. I přes zdvižené obočí ostatních členů rodiny jsem začala domů nosit nové, byť umírněnější, náruče mokrých zablácených podzimních listů.

Dnes je mi dvacet let a každé ráno, když vstávám, se dívám z okna na protější les. Zdá se mi nějak málo barevný. Možná zítra vezmu malou Marušku vedle od sousedů a půjdeme se projít, a možná u toho rozvěsíme nějaké staré barevné lístky. Co kdyby víly zapomněly, nebo jen chemickým reakcím pro inspiraci.

Klíčová slova: Podzim, Zamyšlení, Dětství

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.