16.03.2015 19:28


Kde jsou peníze, tam není místo pro konflikty

Autor: Roubalová Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Dostat se jako vysokoškolský student etnologie na Balkán v průběhu jednoho z nejbolestivějších etnických konfliktů novodobé historie může mít různé následky. Například se v budoucnu budete věnovat raději studiu mírumilovných domorodců. Anebo se jako Josef Oriško do oblasti nevybuchlých minových polí a zbytečné nenávisti budete vracet znovu a znovu. Vysokoškolský pedagog, etnolog a mírotvůrce se navíc rozhodl předávat své zkušenosti dál.

V květnu připravujete pro studenty výjezd na Ukrajinu. Nemáte vzhledem k současné situaci obavy?

Lidé mají stres z toho, že jedeme na Podkarpatskou Rus. Říkám jim, že je to odtamtud blíž do Brna než do Doněcka, kde se boje odehrávají. Samozřejmě, je to jedna země, ale je to geograficky dál. Neděláme tam kurzy proto, že je tam nyní konflikt. Kurz  pořádáme už pět let, vůbec neřešíme krizi na Ukrajině. Okruh témat se týká Balkánu, Kavkazu a subsaharské Afriky.Image and video hosting by TinyPic

Třeba ten strach vychází z možnosti uzavření hranic, kdyby nastala extrémně krizová situace…

To je zajímavé, v srpnu jsme s jednou skupinou přejížděli z Rumunska na Ukrajinu, na hranicích z nás byli velmi překvapení.  To je ovšem proto, že tam nejezdí moc lidí, ani když je situace standardní. Je třeba si uvědomit, že  administrativa funguje pořád stejně. Pokud vidíte v oděské oblasti na hranicích vojáka, není to známka konfliktu. Byl tam vždycky, zkrátka hlídá hranici. 

 

Vystudoval jste etnologii a hudební vědu na Masarykově univerzitě. Jaká byla vaše cesta do mezinárodních organizací?

Během studia jsem se specializoval na Balkán. Jezdil jsem tam často na různé studijní cesty, stáž jsem absolvoval v Lublani S kolegou jsme stopem projeli prakticky celý Balkán v době kosovského konfliktu. Viděli jsme tam věci pro dvacetileté studenty dost drsné.

Například?

Už jenom přítomnost obrněných transportérů, policie nebo vozidel OSN v západní Makedonii. Na Kosovo ani do Albánie nás vůbec nepustili, v té době to tam kolabovalo. Po škole jsem se chtěl dál věnovat této oblasti, a přihlásil se do mise OBSE na Kosovo.

Byl jste vůbec na vojně?

Měl jsem narukovat v době po rozpadu Československa. Snižovaly se stavy, nikdo nevěděl, co se bude s armádou dít. Většina kluků šla tehdy na náhradní vojenskou službu, já jsem zariskoval a dostal modrou knížku, protože jsem měl brýle. Pak jsem si odkroutil pět let ve vojenských strukturách jako civil.

Nějaký výcvik jste ale podstoupit musel…

To ano, dvoutýdenní policejní školu v kosovském městě Vučitrn, které za války velmi utrpělo. Šlo o rychlokurz, kde jsme se učili první pomoc, co dělat s nevybuchlou minou, jak komunikovat přes vysílačku. Důležité bylo také pochopení podstaty konfiktu.

Cesty na Kosovo jsou rutinou

Jak vaše rozhodnutí odjet do Kosova přijala rodina a kamarádi?

Nebyli nadšení, ale byli zvyklí z dob, kdy jsem prostopoval Balkán. V sedmnácti jsem strávil rok ve Spojených státech. Měl jsem cestování v krvi odmalička. Věděli, že se o sebe umím postarat, navíc jsem na Kosovu působil v rámci velké organizace. Dnes jsou cesty tam rutinou. Ale je pravda, že v době, kdy jsem tam byl na misi, to nebezpečné bylo.

V Kosovu jste byl v roce 2001, tedy dva roky po konci války. Jak byste popsal tehdejší situaci nově vzniklého státu?

Byl to takový křehký mír, postkonfliktní prostředí. Přišel jsem v procesu takzvané albánské odplaty. Jugoslávské ozbrojené složky už byly pryč, bylo tam OBSE, OSN, KFOR a probíhal nekontrolovaný hon na čarodějnice, na Srby. Mezinárodní společenství se v podstatě distancovalo od pomoci, Srbové ani nemohli chodit venku po ulici. Vlastně s tím ani nic dělat nešlo. Pokud je společnost nezdravá, nepřinutíte nikoho dodržovat příměří, neházet kameny, nedávat za komín granáty…

To se tam dělo i po válce?

Dělo, a to jsem byl v mírnější oblasti na východě, v Kosovském Pomoraví. Postkonfliktní společnost se nechá velmi lehce zmanipulovat. Byly tam vesnice, které byly buď čistě srbské, nebo čistě albánské. Zapalovala se auta, byl jsem svědkem dvou takových incidentů. V srbských enklávách západní organizace kontrolovaly albánská auta, zda v nich nejsou bomby. Dodnes je tam patrný jakýsi apartheid. Komunity Srbů a Albánců nežijí spolu, ale vedle sebe. Mají to už v krvi, nestýkají se spolu. Pokud ke kontaktu dojde, je to většinou kontakt násilný. Může být i lidský, ale to jsou specifické případy, spíše mezi intelektuály. Nebo mezi sousedy, kteří si zachovali lidskou tvář.

V čem přesně tedy spočívala vaše každodenní práce v Kosovu?

Byl jsem volební komisař a podílel se na organizaci svobodných voleb. Chodil jsem za lidmi domů, s volební urnou a ozbrojenci.  Je to svobodné?  Není. Ta svoboda je v tom, že mají možnost volby, ale nemohou opustit panelák a zajít si koupit hrušky, protože by je někdo zastřelil. Dost jsem od té doby přehodnotil názor na demokracii. Byl jsem ve speciálním týmu pro ohrožené komunity. To znamená pro ty, co žili vysoko v horách, pro staré a nemocné a pro Nealbánce, kteří neměli svobodu pohybu, to znamená pro Romy a Srby. Mým úkolem bylo lidi spočítat, zaregistrovat je k volbám, zjistit, zda vůbec na Kosovo patří. Docházelo totiž k velkým přesunům obyvatelstva, lidé přicházeli a zabírali pozemky či domy, řada z nich během války zemřela.

Vyhledával jsem supermarkety a vířivky

Vojáci, kteří se vrací ze zahraničních misí, mívají často psychické problémy. Potkalo něco podobného i vás?

Prožíval jsem něco podobného, jak popisuje Remarque. Když jsem měl jet domů na opušťák, těšil jsem se, ale po pár týdnech jsem chtěl zpátky na frontu. Měl jsem na misi kamarády, druhou rodinu. Věděl jsem, že půjdu s Milanem v pátek na pivo, Miro, že bude hrát na kytaru. Češi, Slováci, Poláci – dost jsme se družili, byla tam vždy dobrá parta. Doma jsem neměl žádné závazky.Image and video hosting by TinyPic

Kromě Kosova jste byl také na misi v Gruzii, také jako volební komisař?

Ne, tam jsem byl jako mírový pozorovatel. A o rok později v Libérii.

Co měly tyto tři mise společného?

Zajímavé bylo, že jsem se dostal do oblastí, které byly úplně jiné, společným jmenovatelem byl konflikt. V Kosovu bylo nejméně bezpečno. V Gruzii to bylo nejsložitější fyzicky.

Byli jste v horách?

Přesně tak. Vypadá to sice romanticky, ale bylo to složité. Když jsem se vrátil domů, vyhledával jsem supermarkety a vířivky, nikdo by mě ani heverem nedostal do Tater. V Africe to zase bylo náročné na psychiku. První kontakt s černou Afrikou v té nejhorší zemi, v tom nejhorším okresu. Mimochodem přímo tam, kde nedávno vypukla epidemie eboly. Bylo to, jako by mě poslali přímo do Stalingradu, ačkoliv já sem byl asi ve větším bezpečí. Libérie byla totálně se rozpadající země.

Jak vás na misích přijímali místní?

Docela dobře, jsem etnolog, umím vycházet s těmi nejobyčejnějšími lidmi. Na rozdíl od některých, kteří se dost povyšují z pozice své funkce. Místní to vycítí, není to tlupa blbců. Citlivě odhadnou, kdy si z mise někdo dělá safari nebo zoo.

Mluvíte často o etnosociálních konfliktech. Je národnostní otázka skutečně to nejzásadnější, nejedná se spíše o politické hry, které tento aspekt využívají?

Prvotní příčina konfliktu není téměř nikdy etnická.  Příkladem může být rozkládající se Jugoslávie, kde je hyperinflace. Za výplatu si  lidé koupí tak chleba. Představte si panelák v centru Bělehradu, v němž omylem vyklopí ze čtvrtého patra Srbka Chorvatce květináč na hlavu a zničí jí její pěkný účes. Po večerech tito lidé sledují zprávy ze Záhřebu, kde už lítají kulky a  najednou si to začnou vyčítat, i když šlo jen o květináč. Kdyby měla ta žena dobrou výplatu, mávla by nad tím rukou a pozvala tu druhou na drink. Ale když ona nemá ani na ten účes, tak ji podobná příhoda pochopitelně rozhodí.

Podle vás je tedy na začátku konfliktu materiální nedostatek?

Na Kosovu šlo spíše o spory ekonomické, o dobytek, o pole, na kterém někdo, třeba i omylem, sklízel. Toto všechno se pak etnizuje, vytváří se stereotypy,  vznikají  pomluvy. Pak stačí drobnost a napětí se vystupňuje. Na Kosovu spolu žijí Albánci a Srbové pět set let. Těžko si můžeme představit, že celou tu dobu válčili. Něco jiného je soutěž, byznys - to je zdravé. Jak říká starý dobrý Adam Smith, tam kde jsou peníze, tam není místo pro konflikty. Bohužel v Kosovu je v současnosti standard nenávidět ty druhé.

Některé zahraniční mise jsou zbytečné

Je vůbec ku prospěchu, když do takového konfliktu zasáhnou západní organizace?

Ten koncept je dobrý, mírotvorný. Ale někteří jedinci, lovci kontraktů, nebo i celé koncepce misí, jsou zbytečné. To je dle mého názoru případ mise Evropské Unie EULEX na Kosovu, která je prakticky bez mandátu.

Jste členem Československé obce  legionářské, dostal jste čestné uznání za zásluhy o obranu a šíření legionářský tradic. Můžeme vůbec v současnosti mluvit o legionářích?

Pochopitelně, že už se dnes nesetkáváme s masarykovským bojem za ideály. Spoustu lidí na mise láká vidina zisku, ale najdou se i takoví, kteří ještě v ideály věří. Já jsem ocenění dostal za založení Východoevropského vzdělávacího a kulturního centra, kde připravuji studenty na práci v mírových misích. A také za zásluhy v terénu, na Balkáně. Toho ocenění si velmi vážím, je to seriózní medaile. 

Zanedlouho pořádáte v Brně konferenci Jak se dělá mír, kde vystoupí také váš dlouholetý přítel podplukovník Krčmář, který strávil poslední půl rok v Doněcku. V souvislosti s Ukrajinou jsou západní a také česká média někdy obviňována z podávání neobjektivních zpráv z místa konfliktu. Vnímáte to podobně?

Reportérů v terénu si velmi vážím, otázka je, jak se dokáží do situace místních vcítit. Například se pořád mluví o tom, jak se v Rusku píše azbukou, což vůbec není pravda. Píše se tam cyrilicí. Azbuka znamená doslova abeceda. To jsou drobnosti, na kterých můžeme pozorovat tu neznalost prostředí. Novináři nevědí, jak je v  Kosovu těžké čekat pět hodin na vodu, jak je těžké získat vajíčka v obleženém Sarajevu. Žurnalista, který je v hotelu pod dohledem vojáků, je sice také v nebezpečí, ale nemůže nikdy konflikt pochopit, nemá materiální nedostatek. Řešíme více politiku, než reálné potřeby lidí. Spíše než o zaujatost se jedná o nepochopení. 

 

Josef Oriško (*1977)

Po studiu hudební vědy a etnologie se přihlásil do mise OBSE na Kosovu, kde pracoval jako volební komisař.  Zúčastnil se také misí v Gruzii a v Libérii. Zabývá se mírotvornou antropologií a etnickými konflikty, které vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2011 založil Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, v němž připravuje studenty na práci v mírových misích. Pořádá výjezdy na Kosovo, Ukrajinu, do Moldávie či subsaharské Afriky. 

Klíčová slova: mírové mise, Kosovo, etnické konflikty

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.