29.09.2019 12:56


Káznice na Cejlu vám poodhalí temnou historii Brna

Autor: Agáta Paličková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Patřím mezi studenty přistěhovalce, a přestože v Brně pobývám již třetím rokem, nemohu říct, že bych dobře znala historii Brna a jeho památky. V sobotu jsem se to rozhodla změnit a zjistit, čím mě může Brno překvapit. Mým cílem se stala budova bývalé Káznice na Cejlu.

Na obrázku může být: obloha a venku

Historická budova káznice může být obyvateli města snadno přehlédnuta, i když se nachází téměř v centru Brna na Bratislavské ulici číslo 68. Správný vchod do rozsáhlého objektu jsem nakonec našla a vpadla jsem dovnitř minutu před začátkem prohlídky.

V chodbičce se již těsní dav asi dvaceti lidí. Rychle je přeletím pohledem. Většinu tvoří páry ve věku mých prarodičů. Ano, jsem nejmladší. Ukazuji lístek mladé průvodkyni v zeleném kabátu a prohlídka může začít. Ještě, než průvodkyně začne mluvit, lidé už nedočkavě pokládají dotazy a s tázavým výrazem ukazují na fotografie a jména na zdech kolem. Jsme ubezpečeni, že se vše brzy dozvíme.

Procházíme chodbou na dvůr, kde jsme zahlceni spoustou historických zajímavostí. Káznice měla mužskou i ženskou část. Jejími prvními obyvateli nebyli vězni, ale sirotci. První opravdoví vězni se do káznice dostali až v osmnáctém století ze Špilberku. Byl zde vězněn i básník Petr Bezruč na základě křivého obvinění. Bezruče podezřívali z autorství politické básně. Nakonec vyšlo najevo, že jejím tvůrcem byl básníkův sok, který se ho snažil očernit.

Postupujeme dál na mužský dvůr. Lidé se neustále se zájmem vyptávají, souhlasně přikyvují, někdy i sami doplní nějakou informaci. Mužský a ženský dvůr je oddělen kaplí.

V kapli na mě dopadne tíživá atmosféra káznice. Původní barokní kaple byla přeměněna na „převýchovnu.“ S otevřenou pusou zírám na místo, kde býval oltář. Nyní se zde nachází typická komunistická malba vojáků s tankem, srp a kladivo. Údajně byla vytvořena jedním z vězňů, v němž dozorci objevili výtvarný talent.

V době socialismu zde pobývali političtí vězni a v kapli poslouchali převýchovná kázání. Naproti oltáři pod kruchtou lze rozeznat na zdi zbytky nápisu, z něhož lze přečíst pouze slova „převýchova“ a „člověka.“ Můžeme se jen dohadovat, v jakého člověka zde vězni měli být převychováni.

Další děsivá chvíle nastává na ženském dvoře, kde průvodkyně popisuje popravčí prkno a ukazuje na místo, kde stálo. Poprava na tomto prkně byla velmi nehumánní, neboť smrt nenastala okamžitě, ale předcházely jí dlouhé minuty dušení. Stejným způsobem byla například popravena i Milada Horáková či Rudolf Slánský.

Počasí se od mého příchodu do káznice rovněž proměnilo – jako by záměrně chtělo přispět k děsivosti místa. Obloha je černá, předbouřková a fouká. Vítr uvádí věci do pohybu. V budovách kolem nás to začíná skřípat, praskat a hejna ptáků vzlétají k obloze.

Procházíme dlouhou chodbou. Po stranách jsou pravidelně rozmístěny dveře od cel. Postupujeme až k samotkám. Děsivější, než samotný prostor jsou nápisy vězňů na dveřích. Společně s dalšími návštěvníky svítím telefonem na dveře a snažíme se rozluštit některý z nápisů. Průvodkyně nám pomáhá a ukazuje na jeden dobře čitelný, popisující příběh ženy, která se v cele poprala s jinou a za trest na samotce strávila čtrnáct dnů.

Prohlídka graduje. Jedno z posledních míst, do kterého vstupujeme, jsou cely smrti. Místnosti, v nichž vězni strávili poslední noc před popravou. Opět popsané dveře. Nyní nám práci usnadňuje velká cedule u dveří, na níž jsou sepsány objevené nápisy. Mluví se v nich o Bohu i o Stalinovi.

Průvodkyně se s námi loučí postesknutím nad buducností káznice. Budova každým rokem chátrá a nepříznivé počasí na ní zanechává výrazné škody. Podle plánu se má z místa stát kulturní centrum. Tento záměr je však již nějakou dobu pouze na papíře a k rekonstrukci nedochází. Někteří návštěvníci sami navrhují, jak by mělo být s budovou naloženo. Na návrh, aby se z budovy stalo muzeum zločinů komunismu, souhlasně přitakávají.

Na závěr celé prohlídky nás ještě průvodkyně zve na film Nabarvené ptáče od Václava Marhoula, který se točil právě v Káznici na Cejlu.

Vycházím z budovy v dobrém rozmaru a obohacena. Avšak nápisy ze dveří cel smrti mi leží v hlavě a přemýšlím nad nimi celý den. Snažím se představit si situaci vězňů a přemítám, o čem bych svoji poslední noc přemýšlela. Pořád si opakuji komentář průvodkyně o tom, že vězni měli před smrtí alespoň nějakou útěchu v ideji, v níž věřili a která jim poslední noc usnadňovala. Pokouším se najít ideu, pro niž bych byla ochotna zemřít.

Klíčová slova: Káznice na Cejlu, Brno, Káznice, Cejl, Bratislavská, prohlídky, Tiskové informační centrum

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.