06.10.2019 14:43


K oslavě dvaceti let Nového Prostoru pořádáme Homeless Ples a zvaní jsou všichni, říká šéfredaktor Jan Štěpánek

Autor: Kateřina Neumannová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Praha – Český streetpaper, časopis prodávaný lidmi v nouzi, Nový Prostor oslaví v prosinci dvacet let od vydání prvního čísla a neobejde se to bez řádné oslavy. Čtrnáctideník pomáhá lidem v tísnivé finanční situaci, kdy polovina peněz z prodaného časopisu jde samotnému prodejci. Na správném chodu celého časopisu se podílí i pražský šéfredaktor Jan Štěpánek, který se na téma Nového Prostoru rozpovídal.

Šéfredaktor Nového Prostoru Jan Štěpánek. Autor: Kateřina Neumannová

Jak byste popsal Nový Prostor někomu, kdo o tomto časopise ještě nikdy neslyšel?

Strašně určující věc je, k jakému účelu je Nový Prostor vydáván. A vydávaný je proto, aby si jeho prodejem někdo pomohl v těžké životní situaci. To je asi nejzřetelnější znak, který určuje ten zbytek. Z toho se právě určuje i to, o čem časopis zhruba tak je a bude. A co lidé od čtrnáctideníku očekávají. A vlastně i to, jak se k němu lidé dostávají a jaký k němu mají vztah. Základní definice je, že Nový Prostor je časopis prodávaný lidmi v nouzi.  

Jak jste se k práci v Novém Prostoru dostal?

Já jsem měl štěstí, že se mi podařilo dělat práci, kterou jsem si přál už jako kluk. Už jako malý jsem vydával školní časopis. Takže jsem vždycky věděl, že chci dělat v novinách. No, a když jsem měl jít na „civilku“, tak jsem do Nového Prostoru dopisoval externě. Tehdy ještě byly civilní služby, a víte, když jste nechtěla na rok na vojnu, tak jste musela na rok do nějaké pomáhající organizace. Abyste dluh společnosti splatila jinak. Takže jsem vymyslel, že bych mohl jít do Nového Prostoru, protože je to neziskovka. A prošlo mi to. Tam jsem se nedostal tedy jako novinář, ale jako pomocná sociální síla. Až později jsem tam začal dělat redakční práci.

Co Vám na práci šéfredaktora přijde nejtěžší?

No, nejtěžší je skloubit do nějaké synergie pomoc lidem a zároveň dělat dobrý časopis. Abych to vysvětlil. Pomoc lidem spočívá v tom, že by těch časopisů měli prodat co nejvíce. A aby jich mohli prodat co nejvíce, musí ten časopis nějak vypadat. Na to, jak by právě měl Nový Prostor vypadat, mají všichni ale trochu jiný názor. Prodejci by si přáli, aby časopis vypadal jako hezký lifestylový časopis o celebritách. Jiný názor na to mají čtenáři, kteří od něj čekají spíš nějakou odlišnost. Kdekdo z našich čtenářů si tu odlišnost představuje jinak. Každý cítí, že streetpaper je něčím mimořádné médium a každý si v něm projektuje svoje představy o tom, jak tu mimořádnost využít. A zas jinou představu od časopisu má redakce, pro kterou je Nový Prostor takovou výzvou udělat něco zajímavého. Nejtěžší tedy na tom je, skloubit tyhle věci dohromady, aby se mezi sebou moc nepraly. Je to neustálé hledání rovnováhy.

Měl jste někdy pocit, že byste chtěl skončit s touto prací?

Já už jednou skončil. V Novém Prostoru jsem poprvé pracoval od roku 2001 do roku 2005. Pak jsem tam patnáct let nebyl a teď, poslední tři roky, jsem se s časopisem potkal znovu. Ale to je asi u každé práce, že má člověk občas pocit, že toho má dost. Zvlášť u práce, ve které se pracuje s lidmi, kteří jsou v těžké životní situaci. A ty jim chceš pomoct. Zároveň děláš časopis, který není tak snadný dělat. Řešíš milion protichůdných věcí. Ale skončit bych nechtěl.

Jak byste popsal typického prodejce Nového Prostoru?   

Já bych to možná rád srovnal. Před dvaceti lety, když Nový Prostor začínal, byli typickými prodejci pravdu lidé žijící na ulici. To byli většinou lidé, co přišli po revoluci o práci a už byli nezaměstnatelní. To se hodně proměnilo. Teď jsou to prodejci, kteří bydlí na ubytovnách. V hrozných podmínkách a za strašné peníze, za osm tisíc, si pronajímají vlastně jen postel. Jsou nezaměstnatelní, protože mají často zdravotní potíže a hlavně jsou zadlužení. Jsou dokonce předlužení. Mají takové dluhy, že by je v životě nesplatili. Takže jejich motivace nechat se zaměstnat je nulová, protože kdokoliv jim pošle na účet peníze, tak jim to seberou. Jsou to lidé v šedé zóně. Mají nějaké životní minimum, invalidní důchod, přídavky a nezabavitelnou část, na kterou jim exekutor sáhnout nemůže. A pak k tomu mají Nový Prostor a nějaké brigády. Samozřejmě tady také máme lidi, kteří spí venku, ale těch je minimum. Abych to shrnul. Náš typický prodejce je věkem padesát plus na ubytovně s nulovou vyhlídkou na slušné zaměstnání.

Utváří se nějaký vztah mezi kupujícími a prodejci či časopisem?

Málokdy má čtenář tak úzký vztah ke svému časopisu jako naši čtenáři. Oni jsou nám schopni pomoci s čímkoliv. Když se na ně obrátíme, že bychom potřebovali pomoct, tak se složí a pomůžou nám. Jsou i hrozně hezké vztahy mezi čtenářem a prodejcem, kdy se třeba znají dva roky. Každých čtrnáct dní se dva roky potkávají, prohodí pár slov a koupí si časopis. No, a když tohle dělají dva roky, tak je to čtyřicet setkání a to už se prakticky znají. A pak, když třeba ten prodejce zmizí, nám lidé volají a ptají se, co je třeba s paní Jitkou nebo s panem Jonášem. Najednou to pouto jde skrz společnost. A to jsou unikátní věci, které právě streetpaper nabízí.

Tohle je přesně práce, která Vás pohltí. Berete si práci sebou domů?

Naši sociální pracovníci na to mají dokonce celou sérií školení, mají dokonce své supervizory, protože je třeba si jasně nastavit určitou hranici jak ve vztahu s klienty fungovat. Pro sociální pracovníky je v tomhle ohledu spousta pouček, ale pro samotnou redakci úplně ne. My nemáme žádné poučky, protože jsme vlastně jediný streetpaper v České republice. Takže se tak nějak řídíme selským rozumem a trošku samozřejmě i kopírujeme návyky, které mají naši sociální pracovníci, kolegové na denním centru. To znamená mít empatii, účast, sdílení, schopnost druhého člověka pochopit. Ale mít také jasně dané hranice. Ono pomáhání obecně je dost složitá věc. Není to jen o tom, že někomu něco dám. Vztah mezi tím, kdo pomáhá a komu je pomáháno, je hrozně komplexní. Speciálně u nás je redakční práce dost specifická, protože my po prodejcích chceme, aby nám s redakčním obsahem pomáhali. I proto potřebujeme jejich důvěru. Nemůžeme proto být jako sociální pracovníci, kteří od nich vyžadují dodržování pravidel. My musíme být trochu volnější, ale o to víc se musíme hlídat, že jsou věci, které prostě neděláme. Nepůjčujeme peníze, nechodíme spolu na pivo. Ale třeba si s prodejci tykáme, na rozdíl od sociálních pracovníků.

Máte nějaký moment, na který rád vzpomínáte?

Strašně hezké jsou momenty, kdy se nám daří dělat Nový Prostor tak, jak by měl podle nás vypadat. Streetpaper by podle redakce měl plnit úlohu takové prodloužené ruky sociální práce. Měl by prodejcům pomáhat v návratu do „běžného“ života. Mně se tedy vždycky líbí, když se nám podaří vytvořit obsah, do kterého toho prodejce vtáhneme. On se díky tomu otevře a odhodí tak nejistotu ze světa venku.

Plánujete oslavu nebo nějakou událost na počest dvaceti let od vydání prvního čísla?

Chystáme na třináctého prosince, což je přesně dvacet let od prvního vydaného čísla, Homeless Ples v Praze na Žofíně. Takže to bude velká společenská událost a zrovna jsme uprostřed procesu shánění společenských šatů pro prodejce. Poprosili jsme naše čtenáře, jestli nemají něco, co by náhodou nechtěli vyřadit z šatníku. Takže se nám na výdejně sešlo milion krabic plných oblečení a prodejci a prodejkyně se tím prohrabují a vytvářejí si outfity. Doufám, že tam přijdou všichni prodejci. A samozřejmě je to i pro veřejnost, takže kdokoliv si bude chtít koupit lístek na Homeless Ples a potkat se tam s celým Novým Prostorem, tak tohle je příležitost. Od pátku jsou lístky v prodeji, takže kdokoliv chce přijít, může.  

Klíčová slova: Nový Prostor, Rozhovor, Šéfredaktor

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.