20.04.2020 14:12


Jsou i chvíle, kdy si po cestě domů popláču, říká dobrovolnice na oddělení paliativní péče

Autor: Michaela Chmelová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Když se řekne paliativní medicína, většina lidí si představí smutek, pláč a konec životní cesty. Není tomu tak ale vždy. O rozvoji mobilních hospiců a o tom, že i tato část zdravotnictví má své pozitivní momenty, jsme se bavili se studentkou medicíny a dobrovolnicí na paliativním oddělení Anežkou Daškovou.

Anežka Dašková je studentkou medicíny, a zároveň dobrovolnicí na oddělení paliativní péče. Zdroj: Archiv Anežky Daškové

Česká republika – Paliativní medicína se v Česku rozvíji od 90. let minulého století. Ve společnosti se o ní však téměř nemluví, protože v lidech vyvolává negativní pocity a myšlenky na smrt. „Podle mě paliativní péče potřebuje destigmatizaci a čas,“ míní dobrovolnice Dašková.

Co je náplní paliativní medicíny?

Paliativní medicína se snaží provádět pacienty a jejich rodiny náročnými obdobími, ať už se jedná o těžkou nemoc, dlouhodobou hospitalizaci, obtížnou komunikaci mezi personálem a rodinou nebo dokonce o onemocnění smrtelné. Celá oblast toho, co paliatři dokážou poskytnout, je velmi široká. Od specializované farmakologické léčby bolesti, psychosociální a spirituální pomoci přes obyčejnou přítomnost empatického člověka u lůžka.

O paliativní péči se v České republice moc nemluví. Jedná se o zcela nový obor?

V Česku je to relativně novinka, navíc spojená s tématem umírání, o kterém společnost obecně mluví nerada. Je těžké zpopularizovat něco, co se týká událostí, na které nikdo z nás nechce myslet. Bohužel tak ale uniká i povědomí o obrovské podpoře a pomoci, kterou paliativní medicína v těžkých životních okamžicích dokáže poskytnout.

Co všechno musí člověk splnit, aby se mohl stát paliatrem?

Pokud se bavíme o pozici lékaře, je možné udělat si atestaci jako nástavbu na základní kmen, obvykle interní či intenzivistický. Oblast služeb poskytnutých v rámci paliace je ovšem mnohem širší. V péči o pacienta spolupracují sestry, lékaři, psychologové, fyziologové, ergoterapeuti, dobrovolníci a mnoho dalších. Každý z nich má své vzdělání a požadavky vlastního oboru. Obecně je ale třeba empatie v kombinaci s vědomím vlastních hranic. Paliativní péče je obor plný těžkých rozhovorů a rozhodnutí. Je tedy potřeba, aby každý, kdo se jí věnuje, uměl citlivě reagovat na přání a potřeby pacienta, ale zároveň si sám hlídal to, aby se nenechal pohltit smutnými příběhy a negativitou.  

Když už mluvíte o smutných příbězích, spousta lidí si pod pojmem paliativní péče představí jen negativní pocity. Je tomu skutečně tak, nebo se dá najít i něco pozitivního?

I v negativní a ošklivé situaci se dá objevit i spousta pozitivních momentů. Ať už je to spojení rodiny, radost z malých dárků či něčí přítomnosti nebo odpoutání od nepříjemné reality příjemnou konverzací. Pro mě osobně jsou pacienti obrovským zdrojem moudrosti. Ne každá konverzace je ale o smrti a hlubokých filozofických věcech. Někteří vzpomínají na hezké zážitky, jiní sní o budoucnosti. Mým úkolem je být s nimi tam, kde zrovna potřebují. Někdy je to otázka ohledně pohřbu, jindy předčítání vtipů z internetu či konverzace o literatuře v cizím jazyce. To, co mě na celém oboru baví a fascinuje nejvíc, je různost potřeb každého pacienta a individualizace péče, kterou se snažíme poskytovat.

Nebylo toho na vás někdy moc? Přece jen to musí mít velký vliv na psychiku.

Jsou i chvíle, kdy si po cestě domů popláču. Většinou se ale snažím držet myšlenky, že těm lidem by se jejich životní příběh stal i bez mé přítomnosti a já mám obrovskou možnost jim ho zpříjemnit za podmínek, které jsou.

Řekla byste, že máme v Česku dobré podmínky pro paliativní péči?

Tento obor se stále rozvíjí. Je to něco málo přes rok, co ministerstvo zdravotnictví spustilo pilotní projekt nemocničních paliativních týmů. Po jejich skončení budeme mít mnohem více zkušeností s poskytováním paliativní péče v nemocnici, který je v plenkách víc než třeba služby hospicové. Velký vzestup zažívají služby mobilních hospiců, které jsou pro pacienty a jejich rodiny nesmírně cenné.

Co jsou mobilní hospice?

Mobilní hospic je služba poskytována mnoha organizacemi. Principem je umožnit těžce nemocnému či umírajícímu člověku prožívat závěr života v domácím prostředí mezi svými blízkými. Podle potřeby za pacientem domů dojíždí specializovaná zdravotní sestra, která provádí nezbytnou zdravotnickou péči. K tomu je rodině neustále k dispozici na telefonu lékař, který pomůže v případě změny stavu, bolestí a tak dále. I ten pacienta navštěvuje a kontroluje. Dle zkušeností je, pokud to lze, známé bezpečné domácí prostředí oblíbenou variantou. Proti nemocničnímu je zcela určitě přívětivější.

Takže byste u nás tento obor zdravotnictví nijak nevylepšila?

Ale ano. Podle mě paliativní péče v České republice potřebuje dvě věci – destigmatizaci a čas. Na tom prvním všichni pracujeme, to druhé neovlivníme. Jinak se ale vše vyvíjí do pozitivní roviny.

Jak jste se vlastně jako studentka medicíny dostala k dobrovolnictví zrovna v této oblasti?

V knihkupectví mě kdysi zaujala kniha o paliativní péči od švýcarsko-americké psychiatričky Elisabeth Kubler-Rossové. Po jejím přečtení jsem na tuto část medicíny na nějakou chvíli zapomněla, ale pak se mi naskytla příležitost navštívit přednášku o komunikaci s pacientem. Lékařka, která přednášku vedla, byla čirou náhodou paliatr. Svým nadšením pro obor si mě získala natolik, že už jsem se ho nepustila.

Změnilo vás dobrovolnictví na oddělení paliativní péče?

S oblibou říkám, že se považuji za nadšenou houbu, která nasává informace a životní zkušenosti, jak jen to jde. Právě dobrovolnictví v paliativním týmu mi k tomu napomáhá z mnoha stran, za což jsem velmi vděčná.

Klíčová slova: paliativní péče, paliativní medicína, mobilní hospic

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.