11.12.2019 10:19


Ještědský SkyRace nohama pražského začátečníka: Pot, křeče a rumy

Autor: Ondřej Charvát | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Déšť, sníh, opar, led a bláto. Ale také entuziasmus, radost, vůle a obdivuhodné výkony. Osmý ročník běžeckého závodu Ještěd Winter SkyRace přilákal na sever Čech uplynulou sobotu profíky trail runu – běhu v horách, nadšence, závodníky se psy a dokonce i ty nejmenší snaživce v krátkých závodech. Hlavní závod celého podniku, Winter SkyRace, se chlubí jednadvaceti kilometry táhnoucími se ještědským okolím a dvěma výběhy na samotný vrchol Ještědsko-kozákovského hřbetu. Účastníci závodu museli zdolat převýšení přes 1250 metrů. A do tohoto závodu se jednoho zářijového dne redaktor Stisku přihlásil.

Start závodu Ještěd Winter SkyRace. Autor: Ondřej Charvát

Liberec – Konec září a babí léto, v hospůdce na pražském Ládví sedíme se studentem medicíny a kamarádem Mikym pouze v tričku a zapíjíme jeho úspěšnou zkoušku. Řeč přichází na naše téměř nulové fyzické vytížení a potřebu začít opět něco dělat, nejlépe běhat. Za pět minut eskaluje konverzace v online placení startovného na ještědský závod Winter SkyRace. Závod v horách, jednadvacet kilometrů v zimě, pravděpodobnost neúměrné zátěže obrovská. Doteď nevím, co nás k registraci při dvaadvaceti stupních a vychlazeném pátém pivu vedlo. Počkat…

Střih. Začátek prosince a nulové léto, v autě směrem po dálnici D10 z Prahy na místo závodu smutně prohlížím aplikaci na monitorování běhu ve svém telefonu. Od zaplacení registrace čítá aplikace necelých devadesát uběhnutých kilometrů, zdolaných převážně na rovinkách a na zpevněném povrchu. Miky na tom není o nic lépe a kamarád Martin, který se k nám přidal, snad ještě hůře. Déšť buší do oken auta, vítr ohýbá stromy a my tušíme, že na Ještědu nás čeká ještě horší „marast“.

Moji souputníci jsou již zkušení, závod dříve absolvovali a pochůzky po horách jim nejsou cizí. Po příjezdu však i je zaskočí zpráva, že hlavní závod začíná již v půl dvanácté (oproti námi domnělému startu v pravé poledne) a chtě nechtě musíme přidat. Ještě před startem dostáváme zprávu od traséra závodu: „Nahoře je to namrzlé, čeká vás rock´n´roll. Trasér Kopr to značil jako pro slepce, takže kdo se ztratí, má se u něj na baru zastavit pro facku,“ uchlácholí před výběhem závodníky organizátor Jan Dušánek. Na startu jsme nachystáni přesně minutu před výběhem. Tedy nachystaní – bez rozcvičky a před námi hned po startovním výstřelu zívá první krpál. 

Ať je hudba tvůj lék...

První kilometry přináší pomalé stoupání, ale také zrychlení po rovinkách a následném klesání. Chytré hodinky poslušně vibrují při každém zdolaném kilometru a první část zasněžené trati si nejde neužít. Po sedmé vibraci však přichází prudký kopec vzhůru a necelý kilometr a půl k občerstvovací stanici protrpím. Nohy a mysl zvyknuté na pevné pražské rovinky utrpí šok v lesních stoupáních, kde se často cesty mění v říčky tvořené blátem a sněhem. Výjimkou nejsou zapíchnuté větve a kusy stromů spadlé přes cestu. Moje vůle a motivace zmizela zpět do Prahy, brzký start závodu mi dopřál jen nasazení čelenky, nikoliv sluchátek. Takže myšlenkám na ukončení se věnuju ze sta procent. A vědomí, že zatím nestoupáme ani poprvé na Ještěd, mi trýzní myšlenky až do občerstvovací stanice.

Na řadu přichází iontový nápoj, teplý čaj a ovoce. Mikyho klasické „To bude v pohodě,“ které jsem zvyklý poslouchat spíše ve tři hodiny toulající se pražskou nocí, mi tentokráte energii nikterak nedodává. Na pauze strávím více času, než by se mým dvěma souputníkům líbilo, ale bez hudby v uších bych už nohy nenastartoval a zůstal u hostesek s čajem. Nandavám sluchátka, zapínám hudbu a užívám poslední doušky teplého nápoje. Naposledy se usmějeme na dobrovolnice s občerstvením, a jakmile Petr Fiala ze skupiny Mňága a Žďorp spustí první pecku do mých uší, spustím své nohy i já. 

 

Infografický profil trati závodu Ještěd Winter SkyRace 2019. Autor: Ještěd SkyRace.

Na Ještěd, dolů a zase zpátky

Po mírném klesání z bufetu začínáme stoupat poprvé na Ještěd. Martin s Mikym jsou v půlce závodu již přede mnou, se zbytkem trasy se tedy poperu sám. Mohutný vysílač vidím opravdu až pod samotným vrcholem, mlha mi delší pohled nedovolí. Spolu s vysílačem vidím i svah se zasněženými šutry, na kterých jsou umístěné vlaječky značící trasu závodu. Ta však jinudy nevede. S dalšími závodníky lezeme přes obří kameny vzhůru, po jejich zdolání a zamávání Ještědu se ihned spouštíme dolů. Po rychlém seběhu zalévá mé vědomí optimismus, hodinky ukazují docela dobrý čas, obdiv panoramatu a běžecký smalltalk „Patnáctý kilometr? To už máme hotový,“ se zjevně zkušeným závodníkem mě zavalí odhodláním. Předčasně.

Na šestnáctém kilometru totiž přichází druhý výběh na Ještěd, rozdělený na dva prudké kopce. V tom prvním si sahám na dno. Spousta běžců, které jsem předběhl na uplynulých kilometrech, mě teď vesele předchází. Tuším, že by mě předešel opravdu kdokoliv, kdo právě čte tyto řádky. Sebevědomí, na rozdíl od trasy závodu, klesá. Uvědomění si, že pod tři hodiny trasu nezvládnu, mě zavalí zklamáním. Ale také úlevou od uměle vytvořeného tlaku. Nohy zbytečně nepřepínám, před posledním kopcem mě povzbuzuje jeden z řady úžasných dobrovolníků „Už máš poslední kopec, pojď!“ a já jeho slovům uvěřím. Po zdolání dalšího strmého svahu s kameny se šplhám k vysílači, kde čekají energické dobrovolnice. Euforicky si se závodníky ťukají šampaňským, mě posilňují panákem rumu. A ještě druhým, abych prý nekulhal.

Po-rumové křeče a po-závodové rumy

Po degustaci už mě čeká jen tří a půl kilometrové klesání. „Výhra,“ šeptám si. Prudké klesání pod sedačkovou lanovkou však přináší mnoho úskalí, začínají mě tahat křeče a při jednom došlapu letím po zadku dolů. Aspoň jsem ušetřil nějaké kroky,“ říkám si v duchu a sbírám se k posledním pěti set metrům. Nejsem však jediný, na trase pro extrémní cyklistiku padá mnoho dalších závodníků. Zvláště na tomto úseku je patrná solidarita mezi závodníky, většina z nich zastaví a poptá se, zda je vše v pořádku. Finální čas mizí stranou, podané ruce na pomoc budiž důkazem. Poslední metry euforicky dobíhám, v cíli již vidím rozesmátého Mikyho s Martinem a přibližný čas tři hodiny a dvacet minut. Přežil jsem.

Na vítězství můj výkon opravdu nestačil, absolutní vítěz a profík Vojtěch Sýkora zvládl trasu za hodinu a osmačtyřicet minut. My, slabší kusy, si již pochutnáváme na guláši a svařáku, načež Miky nese trojici rumových panáků. Vítězných panáků.  „Nakonec to na sklonku září nebyl úplně špatný nápad,“ hodnotíme s křečemi v nohách a již plánujeme účast na dubnové obdobě ještědského závodu. Ještě o něco delšího. Nebo snad dřív? Na únor chystají organizátoři Ještěd SkyRace čtyřiadvacetihodinový týmový závod. Že bychom s Mikym vyrazili na další pivo po zkouškách?

Klíčová slova: Ještěd, SkyRace, Trailrun, Sport, Běh, Závod

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.