02.11.2016 14:28


Je to bezmoc, tvrdí ukrajinská studentka o situaci v Doněcku

Autor: Michal Šťastný | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Není to tak dávno, kdy zprávy o ukrajinském konfliktu plnily média. Avšak s přibývajícím časem už informace o situaci na Ukrajině mizí. Boje přitom stále neutichají, jen se už o nich příliš nemluví. O tom, jak se žije ve válkou zmítaném městě, jaké to je, když váš dům zasáhne střelba a o mnohém dalším se studentkou FSS Anastasiyí Panfilovou.

Anastasyia Panfilová. Foto: Michal Šťastný

Brno – „Město a lidé jsou dnes úplně jiní, válka vše změnila,“ smutně povídá jinak usměvavá blondýnka Anastasiya. Dostat se dnes do Doněcka je skoro nadlidský úkol, jelikož tamější letiště je zničené. A cesta po ukrajinských sillnicích je jen pro pořádné dobrodruhy.

Kdy jste byla naposledy doma?

Letos v létě jsem se domů dostala po více než dvou letech. Bylo tomu poprvé od té doby, co v Doněcku začaly boje. Do letošního léta jsem pořádně ani nevěděla, jak to na Ukrajině vypadá a jak se život lidí změnil. Ve světových médiích o tamější situaci není mnoho informací. Přehled získávám z místních novin. Ty jsou naštěstí oproti poměrům, na které jsem zvyklá, plné informací.

Může být ještě vůbec Doněck ukrajinský? 

Já bych si přála, aby to bylo jako dříve. Na druhou stranu chápu, že je to poměrně složité, pokud by město bylo opět pod ukrajinskou správou. Válka změnila hrozně moc, především pak místní. Město i lidé jsou úplně jiní než před válkou. Vrátit vše do starých kolejí je proto mnohem těžší.

Z médií i obecně se mi zdá, že se na Ukrajinu už trochu pozapomnělo, protože tu jsou jiná témata. Přijde vám to také tak?

Ano to je pravda. Já si toho všimla už mnohem dříve, třeba před rokem a půl. Zpráv je málo. Stále se píše více o jiných tématech, kupříkladu o konfliktu v Sýrii. Tím netvrdím, že situace je vážnější na Ukrajině než v Sýrii. Ale spíše chci říct, že se prakticky z žádných evropských médií nedovím, jak konflikt pokračuje a kdy by mohl třeba skončit. Myslím si, že lidé už zapomněli na nějaké problémy Ukrajiny. Částečně jsou vinni i politici, jež se tématu nevěnují. Je to takový plošný nezájem.

Teď k samotnému městu. Jaké byly prvotní dojmy, když jste se po dvou letech vrátila? 

Pro mě byl obrovský problém se tam jenom dostat. Existují dvě varianty, jak se mohu dostat domů. Buď pojedu autobusem přes celou Ukrajinu, což zabere více než 40 hodin, ale je to levnější varianta. Druhou možností je přiletět do Ruska a odtud se vydat do Doněcka.

Jakou variantu jste nakonec zvolila ?

Jela jsem autobusem. Na Ukrajině jsou ale silnice v hodně špatném stavu. Autobus sebou neustále hází, každou nerovnost na vozovce poznáte. Já jsem ještě k tomu trpěla po celou dobu cesty kinetózou (nevolnost způsobená cestováním), takže jsem pořád jedla prášky. A když už se dostanete do Doněcka, musíte dlouhou dobu čekat na hranicích, než vás vojáci nechají pokračovat.

Jak na vás působilo samotné město? 

 Cítila jsem smutek. Hodně lidí i přátel odjelo. Město bylo vždy hodně rušné, ulice byly plné lidí a aut. Nyní hodně prořídlo. Spousta podniků je zavřená. Často se na ulicích setkáte s vojenskou technikou, včetně tanků.

Probíhají boje i v centru města?

V centru boje neprobíhají, spíše se válčí na okraji města, což je takových dvacet minut od centra. Já také nebydlím přímo v Doněcku, ale spíše na jeho předměstí, kde jsou boje velice intenzivní. Dokonce náš dům zasáhla střela.

Jak jste na to reagovali?

Uslyšeli jsme ránu a zjistili, že nahoře hoří. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Je zakázané střílet do obydlených oblastí, a proto jsme přivolali ihned policii. Policisté přijeli, podívali se a řekli, že se to stává. Je to válka, takže s tím máme počítat. Pokud slyšíme, že střelba je opravdu silná, utíkáme se schovat do sklepa. Žijeme v bezmoci.

Můžete se aspoň večer zajít odreagovat s vrstevníky?

Po desáté hodině zavírají majitelé podniky a my už nemůžeme nikam ven, protože od desáté hodiny večer začíná střelba. Vojáci sice střílí i přes den, ale formálně mohou až dvě hodiny před půlnoci. 

To opravdu není otevřený ani žádný bar či klub? 

Ne. I když mi přátelé říkali, že se ve městě objevují kluby, které otevírají v devět večer. Problém je v tom, že v deset se diskotéka zavře, a návštěvníci musí zůstat až do šesti ráno uvnitř, kdy oficiálně přestává boj.

Existuje něco, co ještě lidi spojuje? Tipoval bych, že dříve to mohl být fotbal, ale do Lvova asi nikdo jezdit nebude, viďte? 

To je pravda. Pravidelně jsem navštěvovala zápasy s tatínkem, ale bohužel aréna momentálně není ve stavu, aby by se tam mohlo hrát. Do 1200 kilometrů vzdáleného Lvova nikdo nepojede. Všichni jsou především z války unaveni a snaží se najít nějakou práci.

Nakolik ještě místní zajímá politika, když jsou prakticky dva roky ve válce?

Samozřejmě, že se zajímají, ale zájem už není takový. Před dvěma lety hodně lidí očekávalo změny k lepšímu. Dnes už je politika tolik nezajímá, protože každý den lidé umírají a děti nemohou normálně chodit do školy. Obyčejným lidem už je kolikrát úplně jedno, jestli Doněck bude součástí Ruska, Ukrajiny či bude fungovat jako samostatná republika. 

 

Anastasiya Panfilová

Pochází z Ukrajiny. V České republice žije čtyři roky. Studuje třetím rokem politologii a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. 

Klíčová slova: Doněck, válka, Ukrajina

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.