13.04.2019 22:54


Japonci jsou neskutečně příjemný a krásný národ, říká Miroslav Bachura

Autor: Simona Chlupová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Miroslav Bachura pochází z Košic a vztah k Japonsku si vytvořil už v dětství. Poprvé se tam vydal na semestr, když studoval České vysoké učení technické v Praze (ČVUT). Japonsko se mu natolik zalíbilo, že se po škole rozhodl vrátit. Momentálně v zemi vycházejícího slunce žije druhým rokem. „Člověk si všimne, že když se do té kultury ponoří, tak způsob rozjímání a myšlení se celkem mění,“ říká.


Miroslav Bachura Foto: Miroslav Bachura

Brno – Miroslava Bachuru zajímalo Japonsko už od dětství. „Když jsem byl malý, tak mě bavili samurajové, ninjové a katany. Později se to překlenulo v to, že jsem začal sledovat anime. Koukal jsem na anime tolik, že hodně Japonců se se mnou o něm  nechce bavit, protože jsem toho viděl více než oni,“ vypráví Bachura. Sledování japonských animovaných seriálů mu také pomohlo v tom, že alespoň pasivně začal rozumět japonštině.

Poprvé byl v Japonsku před čtyřmi lety na jeden semestr. V té době studoval magisterský stupeň studia na ČVUT, obor architektura a urbanismus. „Když jsem se dostal k tomu, že bych měl někam vyjet, tak mě nic jiného, než Japonsko nezajímalo,“ vzpomíná. Jeho přání se mu splnilo a semestr v Japonsku strávil se svými čtyřmi kamarády a zároveň spolužáky. „Nebyl to ani kulturní šok, spíše zajímavá zkušenost. Tehdy to bylo úplně jiné, protože člověk vycestoval jen na krátkou dobu a věděl, že brzy pojede domů,“ konstatuje.

Když se poté vrátil zpátky do České republiky dostudovat, rozhodl se, že se chce vrátit. „I když jsem nevěděl kdy,“ říká. Dokončil studium a přihlásil se na ambasádu. „Na ambasádě jsem dělal přijímačky na stipendijní studijní program, který je přímo od japonské vlády. Je celkem náročné přijímačkami projít. V životě jsem neměl tak těžký pohovor, ani do práce ne. Díky programu jsem se do Japonska dostal. Stále tomu nemůžu uvěřit,“ popisuje. Začal se tedy v Japonsku věnovat studijnímu výzkumu. Rozdíl byl v tom, že tentokrát už tam byl sám.

Nejprve bydlel na chlapeckém internátě. „Šel jsem tam cíleně, protože jsem chtěl poznat lidi a najít si kamarády. Zároveň se seznámit s novým prostředím a univerzitou,“ povídá. Po nějaké době se přestěhoval na byt blíže ke škole. „Ty jízdy metrem ráno byly strašné, tak jsem se raději přestěhoval. Člověk si představí někoho v rukavičkách, jak tlačí lidi dovnitř a ono se to děje. Japonci jsou ale naučení, že se otočí zády a do vagónu metra couvají. Občas to bylo tak strašné, že jsem musel vystoupit a jít se ven provětrat,“ líčí. Zároveň, však veřejnou dopravu v Japonsku obdivuje. „Nedávno jsem četl článek, že se japonské dráhy omlouvaly, protože šinkanzen odjel o pár sekund dříve,“ vypráví.

Velkým nezvykem jsou pro něj zemětřesení. Žádné velké otřesy zatím nezažil, ale i tak ho to stresuje. „Jednou jsem byl v hale, kde byly asi čtyři tisíce lidí a všichni jsme v tichosti čekali, jestli se budeme evakuovat. Toho jediného se vážně bojím,“ konstatuje.

Další rozdíly spatřuje i v pojetí práce. „Když jsem poslouchal kamarády, co tu pracují, tak efektivita v zaměstnání není moc dobrá. V japonské kultuře není slušné odejít z práce dříve než šéf. Ten nechce odejít, protože zaměstnanci ještě pracují. Je to takový začarovaný kruh,“ popisuje. Díky tomu je Japonsko známé velkým počtem sebevražd. Pracuje se zde totiž více než dvanáct hodin denně.

Na Japonsku se Bachurovi líbí jeho bezpečnost a čistota. „Nikdo se nemusí bát, že by ho někdo okradl. Přijdu do jídelny a položím si telefon tam, kam si chci sednout a jdu si v pohodě koupit oběd. Telefon vždy zůstane na místě,“ zmiňuje.

Velkým cílem pro něj bylo naučit se pořádně japonštinu. „Japonsko mě lákalo kulturou a jídlem, a i díky anime jsem se naučil milovat japonský jazyk. Přijde mi neskutečně nádherný a melodický,“ říká. Pozoruje na sobě, že čím lépe rozumí jazyku, tím více se mu mění způsob myšlení a vyjadřování. Díky jazyku i více rozumí samotné kultuře. „Teď když nemluvím japonštinou jako cizinec, tak jsou Japonci ještě více vstřícnější. Ovšem uvítají, když mluví japonsky i turisté. Zvlášť mimo Tokio jsou z toho lidé úplně pryč,“ vypráví.

Momentálně končí svůj výzkum a zároveň studium. Začíná pravděpodobně jako první Evropan pracovat ve firmě Marudai ve městě Fudži. Čeká ho tedy i stěhování z Tokia, kde žil doteď. I zde zdůrazňuje důležitost umět jazyk. Kdo neumí místní jazyk, nemá v podstatě šanci se uplatnit. Výjimku tvoří obory IT a profese učitele angličtiny, v těchto odvětvích se cizinci v Japonsku nejlépe uplatní. „Pokud nejsou uchazeči vícejazyční, tak je ani nedoporučí, aby je vybrali,“ konstatuje. Nyní se chce pokusit získat japonský řidičský průkaz, aby si mohl koupit auto. „Japonsko je úžasné a fakt to tu mám rád. Neumím vysvětlit proč, ale cítím se zde jako doma,“ říká.





Klíčová slova: Japonsko, život v Japonsku, japonská kultura

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.