27.04.2017 23:56


Jaké to je, strávit den ve Švandě

Autor: Klára Filipová | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Trafika

Kavárna Švanda je místem, které už třináct let nedomyslitelně patří na kavárenskou mapu Brna. Schází se tady lidi všech typů – od umělců, přes právníky a hipstery, až po dělníky v montérkách. Zakouřený "skanzen" v Alfa pasáži změní v rámci protikuřáckého zákona svou charakteristikou tvář.

Audio

    U stolu s Jarkem
         
    Autor: Klára Filipová

Je něco po půl desáté ráno a přicházím do kavárny, která sídlí hned vedle HaDivadla, v prostoru, kde mimo jiné bývalo i kino nebo antikvariát. Podnik je poloprázdný a klidný, ale už pár minut po otevíračce se tady líně převaluje cigaretový kouř. Usedám, objednávám si kávu a pozoruji okolí.

Mohutný muž o dva stoly dál si bez skrupulí objednává dvanáctku Poutníka a fotí si malby nad svou hlavou. Tento měsíc zde na každé stěně oranžově hoří několik lesů. Pokud přijdete za několik týdnů, klidně tady můžete vidět kubistické obrazy nebo malby, které v růžovo-rudých odstínech znázorňují ženství.

Po sérii fotografií vyvěšených na Facebooku si muž spokojeně objednává další dvanáctku. Je patnáct minut po desáté, tak už se to může. Jiný zákazník, starší muž, který vypadá, jako tatíček Masaryk v červené sportovní bundě, si u stejného nápoje se zaujetím čte noviny, pro které si s jistotou šel na bar.

Dopoledne je ideální doba potkat majitele podniku. Dnes je tady taky. Roman Švanda je muž jako hora, pohybující se pomocí světle zelené berle nebo jen trochu výhružně pajdající po podniku při přenášení popelníků, které jsou na každém stolku. Vypadá poněkud drsně, ale podle slov jednoho z číšníků (který trpí viditelnou kocovinou), má zlaté srdce. Moc o tom nepochybuji, kavárna přes určitou zanedbanost působí vřele. Ostatně majitel je středobodem podniku. Za celý den nebylo možné se k němu přes jeho známé, kteří tu za ním chodí na kus řeči a vynikající kávu, dostat.

Kavárna otevřela před třinácti lety ve funkcionalistické Alfa pasáži, která propojuje ulici Jánskou a Poštovskou. Již při slavnostním otevírání v roce 1932 sehrály prostory dnešní Švandy důležitou roli. Tehdy v nich sídlilo kino Alfa, které pořádalo zahajovací promítání filmu Bílé opojení. Od té doby prostory několikrát měnily účel. Většina brněnských starousedlíků si pamatuje antikvariát a kadeřnictví.

„No, to se tak traduje, že jako malej kluk tady Švanda pokousal kadeřnici. A pak si tady otevře kavárnu. To má takovou kontinuitu, až je to neuvěřitelný. Ono se to vlastně ani nemuselo stát, ale já tomu rád věřím," vypráví štamgast v montérkách, kterého potkávám u záchodů, jak si se zaujetím čte jeden z mnoha plakátů.
Když se vracím, volá na mě muž od vedlejšího stolu, jestli nechci namasírovat. S díky odmítám, ale využívám navázaného kontaktu a jdu se zeptat, jak vnímají chystané změny. Už předtím mě skupinka u vedlejšího stolu zaujala vášnivou debatou o správném postupu přípravy guláše. Dozvídám se, že Anna pracující v zubní ordinaci očekává návštěvu dcery a jejího německého přítele, tak se připravuje na slavnostní oběd. Před spálenou paprikou a zhořknutím česneku ji varuje její bratranec Jarek a jeho kamarád Ivoš.

Ivoš je bývalý disident, který na mou otázku, jestli nucený zákaz kouření nezmění atmosféru této specifické kavárny, odpovídá jednoduše: „Ale to víte, že ano. Určitě." Tříčlenná skupinka mě bere jako svou chráněnku a začíná se rozvíjet debata, která začíná u koření a končí u Jarkova nového podnikatelského záměru, který zahrnuje kočky a výlohu. Jeho pohled na Švandu a zákaz kouření si poslechněte v audionahrávce.

Za hodinu a půl mám na svém papíru, kam si heslovitě vypisuji poznámky, co nesmím v článku opomenout, asi deset jmen písničkářů z revolučních dob a odcházím obohacena o vyprávění bývalých mániček o životě za minulého režimu. Srdečně se loučíme a slibujeme si další náhodné setkání v kavárně.

Do podniku se vracím až okolo půl šesté večer, tentokrát s kamarádkou. Kavárna je plná lidí, hlasů a řinkotu skla. A samozřejmě kouře. Dopoledne osamocené popelníky už jsou do jednoho využité. Sehnat tady na večer místo je otázkou náhody a nikdy na to nemůže spoléhat. Nám se podaří sehnat místa u většího stolu, který sdílíme s mladou dvojicí. Dívka se zodpovědností a odhodláním ve tváři vytahuje černý sešit v pevných deskách a svého exoticky vypadajícího společníka žádá o cigaretu. Každý si zapálí. Letmo se na sebe při náhodném střetu očí usmějeme, a dívka do sešitu začne psát výběr povinné literatury k maturitě z češtiny. Nad kofolou a balíčkem nachos se rozčilují, že je toho na ně v rámci zkoušky dospělosti hodně.

Na baru je veselo. Sedí tady přátelé obsluhy, stejně jako jejich kolgeové, kteří zrovna nemají směnu. Skupinka se hlasitě směje, popíjí pivo nebo víno a každý má svůj soukromý popelník. I panu prezidentovi by se tady líbilo.

Chceme si objednat další kofolu, ale je nám řečeno, že došla. Jako náhradu nabízí fousatý číšník v kostkované košili pivo. Nebráníme se.
 Podnik je už naprosto zaplněný. Jen na místě rezervace pro štamgasty, který nese jméno Chráněný pařez, se lidé střídají. Název Chráněný pařez vymyslel Jan Zuziak, brněnský malíř a entomolog, který původně chtěl jen zajímavé tričko. Nakonec vzniklo trio bohémů, které dotváří výtvarník Jakub Stejskal a dramatik Marian Palla.

Stůl vedle Chráněného pařezu obsadil muž, který se zase trochu podobá portrétům Lenina za mlada, nepustí cigaretu z ruky - hned jak dokouří, otočí stránku v básnickém spisu a zapaluje další. Sedí sám u stolu pro čtyři v plné kavárně, ale nikoho z nově příchozích ani nenapadne narušovat jeho osobní prostor.

Dvojice vedle nás vzdává jakékoli snahy o přípravu na maturitu s konstatováním, že to nějak dopadne. Mladík vytahuje skleněnku, nacpe ji zeleno-oranžovou lepkavou hmotou a nabídne dívce. Ta po krátkém přemýšlením přijímá. Nikoho, ani nás, to nepohoršuje. Jako by tu platila jediná hodnota pro to, abyste mohli být spokojeným a vítáným hostem - akceptovat míru hédonismu, bohémství a tím pádem svobody. Na otázku, co se mladým maturujícím líbí na tomhle místě, dívka odpovídá: „Celá kavárna je z jedné strany prosklená. Můžete pozorovat lidi courající se po Alfa pasáži, ale nikdo jako by neviděl přímo vás. Je to uzavřený svět, kde vás nikdo neobtěžuje, a můžete si dělat cokoliv."

Dopíjíme pivo a pomalu odcházíme. Ještě ani nemáme zaplaceno a naše místa zabírá dvojice mužů v bílých košilích s kravatou, kteří jako první věc nevytahují mobily, ale zapalovače a špinku.

Se zákazem se toho pro Švandu asi moc nezmění. Pořád se tu budou scházet různorodé typy lidí z celého Brna, ale i republiky. Mladí liberálové, starší pánové, vegani, skejťáci i hihňající se dívky. Jen zase o trochu více vnějšího světa pronikne do kouřem zachovaného ducha undergroundové kavárny, která si nezakládá na luxusu nebo stylu, ale na svobodě. Nejlépe dosavadní atmosféru podniku vystihuje Jarkův citát: „Kdo nekouří, nežije. Kdo kouří, přemýšlí o životě."

Jak článek vznikal si můžete přečíst na http://trafikanti.blogspot.cz/.

Klíčová slova: kouření, kavárna Švanda, projekt Trafika, bohémové, Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.