07.11.2017 01:05


Jak se učí nenásilná komunikace

Autor: Tereza Navrátilová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Je pondělní večer a dvacet účastníků sedí nehybně na židlích s očima upřenýma na Adama Čejku. Lektor nenásilné komunikace právě vysvětluje, jak se dá komunikace dvou lidí připodobnit k ledovcům. „Většinu toho, co skrývá komunikace, očima nevidíte, neboť je to uložené hluboko v nás," uvádí nás do problému Adam. O tom, že se nenásilná komunikace dá naučit, nepochybuje. Dodává ale, že to chce spoustu času.

Když vcházím do dveří dobrovolnického centra, hlavou mi víří spousta otázek. Jak se dá nenásilná komunikace učit? A o co tu vlastně jde, když se mluví o nenásilné komunikaci? Není však času nazbyt, blíží se pátá hodina a lektor nenásilné komunikace Adam Čajka obchází nově příchozí a podává nám ruku. Sympatický mladý muž v barevné košili na mě působí jako profík, jeho přátelský přístup mě ale nenechává na pochybách, že se v následujících třech hodinách rozhodně nebudu nudit.

O pár minut později začínáme. Úvodní seznamování bereme rychle, čeká nás ještě spousta práce. První úkol je jen na rozehřátí, ve dvojicích si povídáme o příjemné komunikaci z posledního týdne, kterou si vybavíme. „Jaké jste měli z příběhu vašeho kolegy pocity?“ snaží se od nás posléze lektor získat zpětnou vazbu. Že to není jen tak, dokazuje Adam vzápětí. Na velký papír si naše odpovědi pečlivě zaznamenává a vyhodnocuje je. Zdánlivě jednoduchou aktivitou nás tak vede k poznání, jak mezilidská komunikace funguje a na čem staví.

Sedím na židli a nevěřícně koukám na plnící se tabuli přede mnou. Schémata, pojmy, vysvětlivky i komentáře. Nikdy bych nevěřila, že se komunikace dá znázornit pomocí čtyřsměrné šipky či dvou ledovců. Právě na příkladu ledovců přitom lektor vysvětluje, že většinu toho, co skrývá komunikace, očima nevidíme. Adam tak střídavě píše a komentuje. „Omlouvám se, že je to tak narychlo, potřebovali bychom mnohem více času,“ vysvětluje.

Než si stihnu v hlavě všechno pořádně uspořádat, čeká nás další aktivita. Hledám si někoho do dvojice. Tentokrát je naším úkolem popsat situaci, pocity a vnitřní potřeby komunikace, ve které jsme se necítili dobře. Během deseti minut se snažím vylíčit jednomu z účastníků Davidovi vše, co se po nás chce. Brzy si uvědomuji, jak těžké je najít ta správná slova. „Možná ti pomohou tyhle kartičky,“ podává mi Adam s úsměvem sadu pojmů, ze kterých nakonec vybírám férovost, respekt a pochopení.

Jakkoliv je téma nenásilné komunikace abstraktní, začínám chápat, o co tu jde. Podle Adama je zásadní umět se uvolnit, zpomalit a zaměřit se na ta správná místa naší mysli. Zároveň je důležité naslouchat ostatním. „Nestačí jen změnit způsob mluvení, ale hlavně prozkoumat způsob, jakým přemýšlíme,“ říká Adam.

Čas na úvod do nenásilné komunikace vypršel, na programu už zbývá jen zpětná reflexe. „S čím odcházíte?“ ptá se nás Adam a já si chválu nemůžu nechat jen pro sebe. Sice ještě ani zdaleka neumím nenásilně komunikovat, už ale vím, že existuje způsob, jak se to naučit. A že úsilí, které do nácviku vložím, neovlivní jen mě, ale celou společnost, ve které se pohybuji.

Klíčová slova: nenásilná komunikace, dobrovolnické centrum

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář